merkel nato biden

Kdo to vede?

Ještě v nedávné minulosti žilo lidstvo v přesvědčení, že státy a svět musí vést  lidé velkých charakterů, nemuseli mít žádnou explicitní božskou sankci, ale věřilo se, že tyto lidi vybral osud, konečně i v Bibli se naznačuje, že Kyra si vybral Bůh, aby srazil Babylon, nikdo nepochybuje o osudové roli starce Adenauera, Bůh musel stát v pozadí, když ho vybíral kapitán americké pěchoty. Západní svět vedl Truman, Eisenhauer, Churchill, rýsoval se de Gaulle, lišák Andreotti, proti nim stál Chruščov, Mao, Hočimin, Nehru, v Česku jsme měli elegána Novotného, který v podmínkách, které měl k dispozici, bez nostalgického přehánění vedl stát směrem, za který se nemusel nikdo stydět. Přišel Kennedy, Nixon, Reagan, Thatcherová, jakýmsi zábleskem velké minulosti mohl být i Trump, ale toho systém, jako by se styděl za své velké, rychle zlikvidoval. Kdo to dneska komanduje? V Rusku a v Číně je to jasné, ale kdo vede Západ, který si nárokuje planetární roli?

francisco franco bahamonde

Přesto jsme všichni svobodní

Před 130 lety, 4. prosince 1892, se narodil Francisco Franco Bahamonde, generalisimus a  takřka 40 let šéf španělského státu, přezdívaný caudillo. Zachránil španělský stát před komunismem a anglosaským liberalismem, tyto dva směry ovšem triumfovaly téměř okamžitě po jeho smrti. Franco byl brilantním vojákem, kterého okolnosti přinutily vstoupit do politiky, v náhledu na caudilla je španělská společnost dodnes rozdělena téměř půl na půl, byl fascinující politickou postavou nebo krvavým tyranem? Ve 33 letech byl nejmladším evropským generálem. V národně pravicovém španělském tisku se dočteme, že zachránil španělský národ a církev, zajistil zemi dlouhodobou bezpečnost a co se málo ví, industrializoval Španělsko tak dobře, že se socialisticko-liberálním potomkům zatím nepodařilo průmysl rozvrátit a zemi přeměnit ve velkou montovnu jako v Čechách. Dlouhé roky před smrtí měl až prorocké vize z liberálních hrůz, do nichž se země po jeho smrti propadne.

maasen rychetsky

Hans-Georg Maaßen

Rychetského interview ve "zprávách aktuálně" může připadnout normální pouze lidem, kteří jsou denně napojeni na televizními agitky a "zábavné" pořady, podobá se to emocím artrózou postižené stařeny. Od dvacet let úřadujícího předsedy ústavního soudu by se očekávaly hlubší úvahy o principech spravedlnosti a evoluci české ústavy a místo toho snůšky banalit a difamací. Nepředstavitelné litanie politických vzdechů a pokusů o ovlivňování běžné politiky, nikde jinde myslitelné u člena ústavního soudu, nebylo by to možné ani v Africe, na francouzském RFI emitovaném i do Prahy dávají často hovory s africkými ústavními soudci, nikdo z nich by si něco podobného nedovolil. V hovoru Rychetský imputuje ideu, že příslušnost nebo podpora SPD, jiný názor na východní konflikt atd. vydělují člověka z právní společnosti, i když po něm zrovna nejdou prokurátoři, je de facto společensky znemožněn. Morálka, kterou Rychetského mainstream nastolil, racionálně není schopna vysvětlit proč je SPD vadná, přece žádný programový bod strany neprotiřečí zákonu, situace je tak špatná, že pokus o diskuzi na podobná témata zakládá na podezření o osobě, a to už samo o sobě je znakem nastupující totality.  Raději agrofertizace státu než probíhající rychetizace, jeho pseudomorální prezidentská doporučení jsou bez půvabu a mají drzý charakter. Hrozí nám udušení "morálkou", jejímž heroldem je Rychetský a spol. Bývalý předseda německého úřadu na ochranu ústavy Hans-Georg Maaßen je jiná váha. V hovoru s Junge Freiheit. "Mám velké obavy o právní stát - tj. vládu práva - vláda morálky ho brzo pohřbí."

anglie cenzus

Stará dobrá Anglie

Podle anglického staťáku Anglie neodvratně mizí, chápe se jako normální, že staré uvolňuje cestu něčemu novému, perspektivnímu, ale zrovna v národním případě lze o tom mít velké pochyby. Anglie Richarda Lví Srdce, Cromwella a Agaty Christie pomalu vymizí, stala se zemí imigrantů bez uchopitelné národní identity. V Anglii a Walesu dnes žije 60 milionů lidí, imigrantské kořeny uvádí jen ke 20 % populace, ale problematické je, že velká část anglické populace dobrovolně emigrovala od vlastních kořenů. Proč by měla po časově krátkých politických a propagandistických masážích umřít  úžasná tisíciletá národní historie, anglicky národ totiž dělal Angličany, ne opačně. Žijeme v době, která má úžasnou kapacitu, nevratně zlikviduje podklad na němž sama spočívá. Je otázkou, kam to zemi dovede, obzvlášť v momentech hlubších krizí. Anglický census ukazuje, že málo lidí v Anglii a Walesu se cítí bělochy, čistě Angličany, málo se považují za křesťany, dvě třetiny Londýňanů patří k etnickým minoritám.

post modernism

Parametry epochy post

Obvykle se na Západě o současné epoše mluví jako o době post-, často modernismu nebo demokracie, v Česku je to jednodušší, žijeme v době post-rozumu, v žádném případě to není není nic hanlivého, myslí za nás ti lepší v EU a v NATO, zlý duch pochybnosti o tomto dobru se vyhání jednou za čas mávátky demokracie na letenské pláni, dojemně při tom nyjí herečky a TV moderátorky. Ve věku postmodernismu je tradiční modernismus reakční, západní společnost často pojmenovává své stavy podivnými termíny, ovšem čím podivnější, tím víc post a tedy víc pokrokovější a méně reakční. Např. úžasný termín americké antireakční filozofie postcontemporary, jeden z velkých amerických myslitelů doby postmodernismu píše o Courbetově obrazu "Lom", je to obraz metaforické kastrace, násilí páchané umělcem na přírodě (americkým black se to nedoporučuje, jsou moc citliví). Podle tohoto amerického společenského vědce je architektura formou, která subvertuje logiku zdi, velmi zábavné americké teorie, až na to, že Praha není posmodernistickou laboratoří pouze pro NATO, ale její současná architektura (viz. Masaryčka) je laboratoří těchto amerických osvíceneckých teorií. Nemůžeme se domnívat, že postmodernistické perverze neuchvátily všechny společenské sektory, v úvodníku Decline ve věhlasném The New Criterion se píše, "pohleďte na shnilé vrchní armádní velení, počínaje ministrem Lloyd "Stand Down" Austinem a předsedou náčelníků štábů generálem Mark "White Rage" Milleyem, oba dva se ztotožňují s imperativy woke ideologie, se shnilou doktrínou, která nejenže protiřečí střízlivým mužným hodnotám vojenské etiky, ale též principům, na nichž jsou USA založeny..."  Konzervativní kunsthistorik a sociální komentátor Roger Kimball, odhaluje podstatu postmodernismu, ukazuje, že za tímto vzdušným intelektualismem se skrývá kariérismus, konformním žvaněním zaplnit akademické žurnály a udělat si reputaci. Postmodernističtí vědci říkají, že černoch by neměl číst velké evropské autory, byl by deformován expozicí opresívní kultury a bílého imperialismu, soudí duchovní výkvět americké postmodernistické kultury.

houllebeck onfray

Michel versus Michel aneb rozum ještě existuje

Francouzské Le Figaro převzalo z měsíčníku FrontPopulaire dlouhou diskuzi dvou velkých evropských intelektuálů spisovatele Michela Houllebecka a filozofa Michela Onfray, jejich setkání se předem avizovalo jako  "událost" podzimu. Francie je v úpadku, ale dialog dvou extra lucidních duchů ukazuje, že rozum ještě existuje. Houllebeck připomíná Párala, v klíčovém románu Particules Élémentaires téměř kopíruje styl Páralových velkých románů, Vladimír Páral je ve vrcholném období psaní literárně víc strhující, dá se říct, že ve vrcholném období tvorby se literární tvar obou velikánů vyznačuje jakousi paralelou. Páral už důsledkem věku, na rozdíl od Houllebecka, kriticky neotevře témata současné doby. Francie si svého génia váží, jak si váží svého génia posthavlistické Česko, kde se už kromě vodnatého průměru nic nepotká, se dočteme ve Wiki. Páral: v Cibulkových seznamech agent Mirek; tvorba má rysy "vědeckého pokusu"; zalekl se režimu a změnil styl; schematický...

elpublico eu

Co chybí EU?

Ve španělském El Publico celkem trefná diagnóza politického monstra, které si říká Evropská unie. Juan Torres López nazval článek "Trapná přeměna Evropské unie v (americkou)loutku".  Pokud by se někdo domníval, že EU se stane rozhodujícím multipolárním vektorem mezinárodních vztahů a impulsem udržitelného typu spravedlivé ekonomiky, v posledních měsících musel vystřízlivět. Už před invazí na Ukrajinu volila Evropská unie nejhorší směry ze všech možných. Plynou z toho pro Evropu obrovské ekonomické náklady a činí ji to ještě víc závislou na USA. Nešťastný a neobratný akcent EU na vojenské řešení, jako na jediné východisko z ukrajinského konfliktu, vede k osudově nebezpečné cestě, navíc to nutí EU neustále lhát veřejnému mínění o skutečném průběhu událostí, aby se zamaskovalo selhání strategie, kterou EU prosazuje. Tváří v tvář inflaci, největšímu ekonomickému problému doby, kterému čelíme v krátkodobém a střednědobém horizontu, reagovala EU pozdě a bez rozumné koordinované politiky, jak by si tento komplexní problém vyžadoval. V USA přijali zákon na snížené inflace, který kardinálně mění přístup k řešení problému, chtějí srazit výdaje rodin na energii a na základní produkty, zvednout daně nejbohatším skupinám populace a korporacím.  EU bez zastírání čí zájmy zastupuje, uviděla v americkém zákonu riziko pro některé ekonomické skupiny v EU. Riziko, které by nebylo rizikem, pokud by EU přišla se stejně promyšlenou adekvátní odpovědí na inflaci jako Američané.

konec epochy

Příznak konce

Vstupem do Evropské unie se náš životní standard moc nepozvedl a kromě Řecka a Portugalska se nezměnily ani poměry ekonomické výkonnosti Česka k ostatním členům Unie. Při podrobnějším zkoumání by se asi dospělo k závěru, že náš životní standard se oproti konci socialistické epochy posunul pouze o růstový impuls daný přirozeným ekonomickým vývojem. Je otázkou, zdali by přirozený vývoj tehdejší společnosti negeneroval vyšší blahobyt než máme dnes. Totiž tehdejší stát by se na rozdíl od dnešní doby dobrovolně nevzdal ve prospěch velkého bratra bank a nezlikvidoval většinu průmyslových odvětví a to by dnes znamenalo ekonomické štěstí. Prostředky, které tehdejší stát vydával do tradičních oblastí jako je armáda, investice do infrastruktury, školství a na pomoc rozvojovým zemím, které se nacházely v zóně sovětského vlivu, se po převratu částečně vrhly do konzumu, částečně se těchto prostředků málo produktivním způsobem zmocnily vládnoucí elity a každoročně si stát masívně pouští žilou formou zisku bank, automobilek atd. odváděného do zahraničí. Už kovidová krize naznačila, že něco zde není v pořádku, nebylo ve hře dilema vakcinace kontra vakcinace, ale rozum a přirozený instinkt proti černým silám iracionality, která se stala normou. Ozřejmilo se, že dlouhodobé nasměrování ekonomiky státu je vadné, ekonomická závislost na zahraničí nikdy v historii nedosáhla dnešního stupně, a ta spolu s jednostrannou ekonomicko-politickou orientací na EU učinily stát neobyčejně zranitelným. V geopolitice se dá vysledovat velmi jednoduché schema, o obou hlavních velmocech světa Číně a USA se dá říct, že jejich model kapitalismu je tvrdě podřízen státnímu zájmu a pracuje pro stát, český model pracuje pro koho? Dnes státní ekonomové v televizích a v novinách sdělují publiku, že je třeba čekat a doufat až se největší evropská inflace umoudří a dá-li bůh se třeba přiblíží evropskému průměru.

merkelova spiegal

Angela Merkelová ve čtvrtek

Bývalá německá kancléřka včera v interview ve Spiegelu vysvětlila, jak se věci mají kolem Ukrajiny a kde jsou důvody války. Bohužel kancléřštiny vývody se v českých veřejných médiích zastírají, bez vysvětlující instruktáže režimních poskoků se nikdy nic podobného neuvede. Důvody vedoucími k válce, kterými běžně argumentují česká média, kancléřka neuváděla. Merkelová s Ukrajinou velmi sympatizuje, ale Německo nemusí být první, kdo dodá Ukrajině tanky?! Bývalá kancléřka implicitně zproblematizovala současný politický model nazývaný liberálně demokratický, žena, o které jsme se domnívali, jak obrovskou mocí oplývá, v několika variantách opakovala, že ji bylo někým zabráněno otevřít řešení ukrajinského problému, o jehož krvavém konci měla tušení. Kdo je ten někdo nebo něco v pozadí evropské demokracie? Z hovoru Merkelové jasně vyplývá, že to byla degradující situace kolem donbaských republik a ignorování Minských dohod, které dovedly Putina k osudovému rozhodnutí. Pro Merkelovou nebylo rozhodnutí o zahájení války překvapením.

noe cina epstein

Jean-Babtiste Noé o Číně

Pravicové Figaro snad staletí bylo majákem objektivní žurnalistiky a kvality psaní, bohužel po smrti majitele miliardáře Dassaulta, z intervalu objektivity vyškrtli referování o Rusku, neuvědomují si, že pomalu to nahlodá objektivitu referování i o jiných tématech, a protože ruský svět se nepřímo promítá do všech hlavních témat, je nebezpečí, že i velmi kvalitní úvahy se stanou banálními. Šéfredaktor ceněné revue  Conflits Jean-Baptiste NOÉ poskytl novinám interview, Noé je odborníkem na úpadek Západu. V interview prorokoval vznik několika planetárních pólů, obzvláště silný kolem Číny, o Evropě se domnívá, že dojde k rozkladu evropských společností a k vzestupu mezinárodních sítí organizovaných kolem obchodu s drogami a lidmi, v Evropě se rozpadá identita, žijeme ve společnosti bez společné kultury. Noé zastává hypotézu, že budoucnost nebude čínská. Podle šéfredaktora dva faktory nepracují pro Čínu, neexistují pravdivé statistiky o vývoji země, protože v Číně se statistiky generují podle cílů stanovených politickým centrem. Reálná sociální a ekonomická situace v Číně není známá. Druhý významný aspekt mluvící proti čínské budoucnosti je autoritativní politický systém, pro vývoj je nezbytná svoboda projevu, podnikání, svoboda informace a vyznání a politická svoboda. Dnes velkou část technologií vyvinuli Američané a Číňané je pouze převzali a zdokonalili, Podle Noého toho Čína vyvinula velmi málo, v národním naturelu Číňanů je pouze kapacita vylepšování a kopírování. Inovace jsou doménou Evropanů a Američanů. Pokud by byli Číňané schopni se udržet v prvním plánu planetárního ekonomického rozvoje a vynalézat bez intelektuální svobody, bylo by to poprvé v historii. Noé vychází z omšelých liberálních dogmat, které zužují vidění. Pro tento žánr úvah nesvědčí nejen historická fakta, ale ani vývojová fakta posledních dvaceti třiceti let, úvahy toho typu jsou založeny na údajném pětiletém(?) čínském zpoždění v čipových technologiích. Navíc jeden silný argument proti těmto vývodům, velmi kreativní jsou tradičně Rusové, pokud je ovšem Noé za Evropany považuje, a čínsko-ruské spojenectví zvrátí západní inovativní nadvládu, pokud nějaká existuje.  

valka konec

Konec v nedohlednu

Válka je sice hrozná záležitost, ale situace na válčišti každodenně usurpuje naši pozornost a rozráží evropskounijní nicotu a šeď. Pokud bychom reflektovali důsledky války, není třeba navyšovat zbrojní výdaje, ale na prvním místě by to měla být radikální obměna vládnoucích elit na všech úrovních. Bývalý velitel americké armády v Evropě generál Ben Hodges počátkem listopadu prohlásil: "Všechny cesty vedou na Krym. A jak se ukrajinská armáda k ostrovu přiblíží, má k dispozici HIMARS a jiné prostředky vysoce přesných úderů velkých vzdáleností. Pak začnou zaměřovat ruské základny na Krymu a domnívám se, že ostrov nebude obranyschopný, proto soudím, že Ukrajina ostrov osvobodí." V ruském Topwar to komentuje Viktor Birjukov, pokud by se jevilo toto prohlášení před pár měsíci směšné, po ústupu z Chersonu a charkovské oblasti, už se to nezdá nikomu směšné. Birjukov píše, že velkým ruským problémem je chybějící strategie ve střetu se Západem a s Ukrajinou, existují pouze taktiky, které se aplikují podle měnící se situace v poli a v politice. Prezident mluví o tradičních hodnotách a o obraně proti západní dekadentní diktatuře, ale jeho slova nejsou podpořena doktrínou. A jaká doktrína by byla v daný moment vůbec realistická?

chomski

Noam Chomsky o jednom výročí

94letému veleknězi rozumu Noamu Chomskěmu se stále naslouchá, každá jeho úvaha má mediální publicitu, ovšem málokdo poslouchá, co vlastně říká. Za ojedinělý přínos vědě obdržel řadu nejprominentnějších akademických vyznamenání. Chomsky je nejvíc citovaným vědcem na planetě, publikoval přes 150 děl o lingvistice, politickém a sociálním myšlení, o politické ekonomii a zahraniční politice USA. Jeho interview ve francouzském Les-Crises o americké invazi do Iráku.

protekcionismus

Protekcionismus a (bezbranná)Evropa

Na Bali lídři dvacítky verbálně potvrzovali věrnost multilaterálnímu obchodu, ovšem za touto fasádou se skrývá něco úplně opačného, sílící protekcionismus a čím dál víc fragmentovanější svět. Globální ekonomika se  dostala do fáze vysokých rizik a pozoruje se pomalý ústup od globalismu. Velké ekonomiky se pochopitelně snaží na prvním místě bránit své národní zájmy, v této fázi je politický konglomerát Evropská unie velmi znevýhodněn, totiž žádná společná evropskounijní suverenita neexistuje, je to abstraktní prázdný pojem, stejně tak je fikcí společný evropský zájem. Síla Evropy vždycky spočívala, a platí to dodnes, na síle suverenních evropských zemí, postupovat společně proti USA a Číně neznamená, že je nutné odzbrojit suverenitu evropských zemí. V dostupu k surovinám a energii je EU úplně vydaná na pospas americkým politickým rozmarům, a navíc penalizuje své členy, jako Maďarsko, kteří jsou schopni hledat optimálnější cesty.

nato eu zajmy

Národní zájmy

Ani NATO, ani Brusel, ani Paříž nebo Berlín nemají nic společného s italskými zájmy, píše v analýze v Il Sussidiario Leonardo Tirabassi. Bůhvíkde jsou české zájmy, ještě před informací o dvou spadlých raketách v Polsku, v ruském ruské EADaily publikovali článek pro pobavení čtenářů, noviny téměř doslova převzaly náhledy Černochové, Fialy a Rakušana o události, prezident Duda ještě neví o původu raket, a jak napsal sv. Augustin, boží blesky bičují nebe a tyto (české)žáby kvákají o pravdě. Místo toho, aby si uvědomily, jak nebezpečně blízko k atomovým hlavicím se nacházíme, budou svým kvákáním situaci eskalovat a přivolávat na naši hlavu apokalyptickou smrt. Tradičně české zájmy nemají daleko k italským, máme podobný ekonomický profil, architekturu, nejbližším naším přístavem je Terst atd., naše skutečná síla byla vždycky jinde než v kulometech a v dělech, na kterých staví současný režim.

halal montauban

Halal

Nežijeme až tak v komplikované době, jak si myslíme, spíš naše kapacita něco řešit a přirozená vitalita jsou těžce deficitní. Společnost zbytnělá pohodlím nakonec ztratí schopnost i myslet. V Bordeaux v marketu blízko nádraží může mít člověk pocit, že o vepřové je zde takový zájem, že  okamžitě zmizí z regálů, problém je jinde, už se pomalu ani neinzeruje, že kšeft jede na bázi halal. Je to jednoduché, pokud by měli vepřové, nejsou halal a přijdou o zákazníky. Halal, hlavně jde o způsob zabíjení zvířat podle muslimského rituálu, pomalu vytlačuje tradiční prodejce. Proti muslimskému rituálu zabíjení zvířat se vznáší argument, že není moc humánní, pokud ovšem tento argument může vznášet konzumní západní společnost založená na totálním přežírání. Protože v západních společnostech je svoboda žvanit, o problému se jakoby diskutuje už řadu let. Obvykle konverze k jinému náboženství začíná u proroků, syna Božího, Máního, Buddhy atd., ve Francii se naopak pozoruje něco velmi bizarního, v nic božské se zde samozřejmě podobně jako v Čechách nevěří, ale přesto náboženská konverze šlape velmi dobře. Začíná to tolerancí, pak se z toho stane všeobecný návyk, až se má zato, že je to vlastně dobré. Francouzská společnost se podobá metafyzickému krematoriu, ale opticky se proměňuje v muslimskou zemi.

gustavo petro

Gustavo Petro: "Kdo poskvrnil krásu a nastolil teror?"

Údajně dnes žijeme v demokracii, kdysi se termín vylepšoval atributem socialistický, dnes stejně mizerný podvod v atributu liberální. Politický kýč typu Fiala-Černochová-Rakušan atd., nesvědčí o žádné liberální velkorysosti občana státu ve smyslu liberálního nadhledu členů gentlemanského klubu v Londýně před stopadesáti lety. Pravdivý atribut pro současnou českou  demokracii se těžko hledá, může to být třeba budhistická demokracie, podle tohoto učení život na tomto světě je utrpením, obzvlášť trýznivé při pohledu např. na Adamovou a Lipavce. Někdy čtenářská poznámka vystihne podstatu problému adekvátněji než dlouhé úvahy placených hledačů pravdy, jeden francouzský čtenář v komentu k článku ve Figaru: "V našich natovských demokraciích politický diskurs nemá racionální rozměr, žádná adekvátní reálná konstrukce, jde jen o komunikační perverzi. Svoboda a demokracie nejsou v natovském světě než slova úplně vyprázdněného obsahu." Dobrý postřeh! Sen o natovském světě, který jsme snili v socialistické epoše, byl projevem velké národní stagnace, třicet čtyřicet let nemusel národ pracovat na vizích politické a ekonomické evoluce, na odkrývání adekvátních vývojových možností, opíjeli jsme se perverzním snem, který byl skrz naskrz prolhaný a falešný. Např. odmítnutí Marshallova plánu vysvětlovaly učebnice dějepisu pro osmé třídy nezištnou velkorysostí SSSR, komunističtí propagandisté se mohli držet pravdy a všichni by jí na rozdíl od propagandy věřili. Američané darovali Evropě finance Marshallova plánu, aby financovali vývoz amerického obilí a masa do Evropy, úplně tím zničili ekonomiku několika prosperujících latinskoamerických zemí jako Argentina a Kolumbie. Kolumbie musela konvertovat na koku, aby se vůbec dalo žít. Minulý týden měl na Valném shromáždění OSN projev nový kolumbijský prezident Gustavo Petro, velmi přesvědčivě odhalil zločinnou roli USA ve světové politice a jejich podílu na destrukci planety. Kolumbijský prezident není jediný, ovšem český národ bude dál pokračovat v letargii natovského snění.

usa sen

Americký sen

Ali Chameini předpovídá, že už to dlouho nemůže trvat a Amerika půjde tam, kam patří, podle něho k čertu, centrum světa se přesouvá do Asie. Už stopadesát let to  předvídají španělští vlastenci, minulý týden to v úžasném projevu předpověděl na schůzi v OSN nový kolumbijský prezident Gustavo Petro, podobně Lula atd. Velká myslitelka Arendtová, když se nad tím zamýšlela, odkryla (O revolucích) velkou pravdu na čem stojí současná Amerika, úžasné ideály americké revoluce po revoluci rychle vyprchaly, nahrazeny něčím hmatatelnějším, podle myslitelky americký sen od devatenáctého století není založen na ideálech svobody, ale ideálech blahobytu a konzumu. Do Ameriky se od počátku devatenáctého století neprchalo kvůli pronásledování a z touhy po svobodě, ale z touhy po materiálním blahobytu. V devadesátých letech tvrdil jeden český politický "velikán", že každý člověk má dvě vlasti, kde se narodil a v USA. Platí to poněkud jinak než zamýšlel, duchovní a vitální vlast má člověk v zemi, kde se narodil, druhou, materialistickou a konzumní vlast má každý člověk v Americe.

cherson

Cherson (?) vzdali

Ruská armáda se včera začala stahovat z pravobřežní části Chersonštiny, asi je to ze strategických důvodů nezbytné, ale ve válce strategické důvody jsou jenom jednou z příčinných kategorií, a možná vůbec ne nejdůležitější. Ukázalo se, s čímž nikdo nepočítal, zbraně  NATO jsou lepší nebo ruská armáda z neznámých důvodů nenasazuje své trumfy ve zbraních. Ruská strana by to mohla kompenzovat kvalitnějším velením, určitě se v Rusku najdou schopní generálové, velkým problémem je ministr obrany samotný, který není na výši událostí, od ryze vojenských záležitostí až po velmi vadný způsob informování. O ústupu z Chersonu a pravého břehu Dněpru referuje propaganda ministerstva úplně stejným způsobem jako CNN:  hluboká několikastupňová obrana levého břehu, bezpečné zásobování, Ukrajinci jen za cenu velkých obětí mohou překročit Dněpr, Rusko bude mít dál pod kontrolou oblast Azovského moře. Ovšem na jak dlouho? Na ruském serveru Topwar mají poněkud odlišný náhled na ústup: Veřejné bičování generálů s ministrem obrany Šojgu před kamerami, kde se společně snažili vydávat skutečné za žádoucí, tedy předstírat, že to bylo jejich rozhodnutí, ačkoliv rozhodnutí o opuštění Chersonu bylo provedeno mnohem dřív, a ne armádou, ale politickými silami Ruska. Včera večer opustila na příkaz velení ruská vojska např. Snigirjevku, kde se před pár dny vedly tvrdé boje a ruská armáda byla úspěšná.

ticho strach

Ticho na peróně

Člověk by očekával, že cirkulace mezi krajskými městy kulminuje některé dny v týdnu, kdy se studenti vrací z kolejí domů, ale kupodivu se to nezastaví ani ve středu před půl nocí. Pokud jede bus nebo vlakový čd-regio-jet, tak se cestuje a devadesát procent míst obsadí studentská mládež, stále v pohybu odnikud nikam je symptomem doby. Zvláštní jev, narvaný perón, bus nebo vlak má půl hodiny zpoždění, ale panuje totální ticho a nikdo neprotestuje, v komunistické epoše v podobné situace na témže peróně se nestalo, že by někdo  nenadával. Reakce dnešního čekajícího davu nemá moc paralel: třicátý čtvrtý rok v Moskvě na peróně, ten samý rok na peróně v Berlíně, komunistům v Československu to vydrželo jen do padesátého čtvrtého, pak už se opět vrátila národu běžná vitalita a na zpoždění nadával. Evropskounijní doba je posledním klonem v řadě. Totální ticho i v autobusu nebo ve vlaku. Téměř spolu nemluví ani lidé, kteří se znají, okamžitě si zabodnou sluchátka do uší a na mobilu cosi sledují, téměř všichni totéž. Pokud někdo vyvíjí jinou aktivitu, hodinu intenzívně listuje na mobilu a pak to zabalí. Nikdo nečte. Běžný pokus o diskuzi se sousedem, který v normální době otevírá závratné možnosti náhodného setkání na cestě, eliminován v zárodku. Atmosféru totální nicoty intelektuálně obohatí pouze Romka, která si dvacet minut do telefonu někomu důrazně stěžuje na zpoždění, je pozoruhodné, že se nebojí používat slov v atmosféře, kdy slovo nahlas je přečinem. Ticho v autobusu není inspirativní, nevybuzuje fantazii a rozkoš z cesty, ale naopak, je to ticho v čekárně před šťárou gestapa. Prostor beze slov je prostorem strachu. Dav kolem má strach mluvit, strach protestovat, strach diskutovat, samozřejmě kromě pár stádních kýčových hesel. Po častých jízdách mezi krajskými městy se téměř vnucuje kacířská myšlenka, Hitler nakonec uspěl, zrodila se čistá monoklon rasa felláhů, obdivuhodné české školství má lepší kapacitu vyprodukovat evropskounijní jednotky než třeba francouzské nebo italské, ani v německých příhraničních vlakových spojích nepanuje tato prázdná atmosféra strachu ze slov a z diskuze.

valka ukrajina

Závoj pokrytectví

Nedaleko od nás stále zuří krvavá válka, tváříme se, že naše ruce jsou bez krve, včera zajímavé info v ruských novinách, česká vláda je jedním z největších dodavatelů zbraní na Ukrajinu. Zdá se, že Rusové se dobře zakopali a ukrajinská ofenzíva se až na chersonský směr zastavila, v chersonském směru ukrajinská armáda navyšuje lidi i techniku a masívní útok se očekává každým dnem. Před čtrnácti dny se vyjádřil nově jmenovaný velitel ruských vojsk generál Surovikin, že se musí počítat s bolestivými územními ztrátami na bojišti, předpokládalo se, že má na mysli Cherson. Hlava chersonské administrativy Stremousov na něco podobného připravuje ruské publikum v televizních pořadech a na soc. sítích. Podle video záběrů na různých soc. sítích je vidět impozantní kolony ukrajinských tanků a ozbrojených vehiklů mířících na chersonskou frontu. Prezident Vučič, který na okraj, je úžasným evropským státníkem, prognózoval, že boj o Cherson bude totéž, co Stalingrad. Srbský prezident je v hloubi duše na ruské straně, ale do té míry politickým realistou,  že si to nechává jenom pro manželku, veřejně to vyjeví jen velmi zřídka. Prezident v televizi řekl, že Západ se domnívá, že takovým způsobem (západní zbraně na Ukrajině) může zničit Rusko, a Rusko počítá s tím, že ubrání území, kterých se zmocnilo a ukončí tím válku. Přijdou těžké časy, myslí si prezident. Rusové přestěhovali velkou část populace Chersonu na druhou stranu Dněpru a město s okolím opevnili do té míry, že dneska se o obětování města ze strategických důvodů už nemluví. Bude boj.

meloni salvini

Alternativa Meloni?

Evropa potřebuje politický obrat, aby vybředla z bahna fašizoidních politických struktur, které dusí přirozenou evropskou kreativitu, potřebuje opravdovou alternativu, svobodný politický a mediální prostor založený na občanské diskuzi. Jenom z nominálních důvodů se tato alternativa pojmenovává pravicová, totiž tradičně levicové i pravicové se unifikovalo, a až na výjimky vplulo do štábů NATO a do skleněných paláců bruselské byrokracie, tento  transformovaný ideově unifikovaný blok levice-pravice se zmocnil mediálního mainstreamu, školního systému a státních struktur, jako typický fašismus, totálním způsobem. Pracující v Americe mají hrůzu z demokratické strany, stejně jako němečtí ze sociálně demokratické a německá střední třída, včetně podnikatelů, ze zuřivého apologeta války Merze, který vede lidovce.

volby usa

O co jde?

Pár dní před volbami do Kongresu a pořád nechápeme, o co jde, píše v Il Sussidiario Riro Maniscaldo. Obsahy předvolební kampaně neslibují nic dobrého, každý hraje s těmi kartami, které má v rukách. Pár dní před volbami, málo idejí, málo návrhů na řešení obrovských společenských problémů a žádný slibný odér, jediné, co se dělá, difamuje se protivník, nejlíp bez dokazování. Jako z mlhy vyplouvají dvě fantasmagorie: Joe Biden, prezident stín, který má problém vymáčknout ze sebe jednu větu, která by měla hlavu a patu, a Donald Trump, který má kartu exprezidenta, a pro miliony lidí inkarnuje obraz Ameriky Američanů, obraz, který hrozí pomstou za ztracený terén demokratické Ameriky, která se dnes prohlašuje za pokrokovou, a v které se nenajdou.

lula bolsonaro

Lula atd.

V Brazílii prohrál prezidentské volby celkem dobrý pravicový prezident Bolsonaro, levicový Lula má rád masy a ony zase jeho, ale Kongres má v rukách pravice a prezident se bude muset snažit o kompromis, nejspíš věci až na pár výjimek poplynou ve stejném rytmu jako doposud. V zásadě byl volební rozdíl tak nepatrný, že nevyhrál nikdo. Bolsonaro před pár týdny očekával větší propad a výsledek mu evidentně nepřivodil až tak velké zklamání. Absurdně až po volbách se ukazuje, jak velké podpoře se ve společnosti těšil. V Brazílii se těžko vládne a Bolsonaro se projevil jako rozhodný muž silného pravicové přesvědčení. Při čtení mainstreamových komentářů k prezidentským volbám si uvědomíme, v jak zglajchšaltovaném světě žijeme. Každá politická událost je v tomto světě dvoupolohová: polozločinci jsou proti válce na Ukrajině a pokroková NATO-EU strana je pro válku, podobné dělení světa se nepamatuje. Ani v případě tzv. osvobozeneckých válek v Africe, nevyžadoval komunistický režim tak absolutní poslušnost jako NATO-EU režim dnes. Z tohoto "vyššího" morálního principu je Lula stejným darebákem jako Bolsonaro. Žádné sociální aspekty věci, žádná společenská emancipace pauperizovaných, nehodláš poslat tank na Ukrajinu, nebo aspoň uspořádat veřejnou sbírku na kulomet, jsi politickým vyvrhelem. Newsweek nazval komentář k brazilským volbám "Lulovo vítězství je velkou zprávou pro Putina". Levicový Lula bude stejným Putinovým komplicem jako jeho předchůdce. Putinova média prý vítězství oslavovala, možná slavili v kremelské kantině, v běžném ruském tisku se moc oslavných tirád nenajde.

bardella alliot

Bardella nebo Alliot už v sobotu

V sobotu se dovíme, kdo vystřídá Marine le Pen a stane se příštím vůdcem hnutí RN (Rassemblement National), po měsíčním elektronickém hlasování proklamuje stranický sněm nového vůdce strany. O post se uchází bývalý partner Marine le Penové, 53letý místopředseda RN Louis Alliot a 27letý europoslanec a prozatímní předseda strany Jordan Bardella. Jeden dost čtený ženský časopis Bardellu nazývá šarmantním princem, a ani se moc neplete. Marine le Penová zachovává striktní neutralitu a pouze oba kandidáty a jejich stoupence vyzývá, aby hnutí nezatížili zbytečnými vnitřními rozbroji a vzájemnou averzí, "nemáme právo upadnout do sterilních rozepří". Objektivně souzeno, úplně stejné šance kandidáti nemají, Bardella má s požehnáním le Penové už rok v rukách celý stranický aparát, má blízko k rodině, je partnerem neteře le Penové, na svůj věk je Bardella velmi obratným stranickým aparátčíkem. Alliot dospěl do věku politické zralosti, doba ovšem fandí mládí, a navíc bývalým partnerům se moc neodpouští. Mainstreamový le Monde píše, že volby otevírají novou etapu normalizace a respektu strany ve společnosti, samozřejmě volby jsou dobré, ale pozitivní hodnocení od hlásné trouby globalismu a mediálního manichejismu může být podezřelé. Marine le Penová dál povede stranickou frakci v parlamentu. Vůdce strany se odpovídá pouze stranickému kongresu a mezi sjezdy má ve straně zcela klíčovou roli, autoritativně rozhoduje o stranické politice, nominuje členy řídících orgánů strany atd. Neznamená to, že neexistuje vnitrostranická demokracie a diskuze, strana ovšem aspiruje na alternativu postliberálním společenským ideologiím a nemůže se nechat jimi vnitřně rozložit nebo proměnit v mainstreamovou pseudodemokratickou fikci.

suverenita sapir

Suverenita podmínkou demokracie

Boj za národní suverenitu dnes odsouvá všechny ostatní politické cíle do nižších rovin. Pomalu se v politických diskurzech znovu vyjevuje noblesa a síla pojmu, s konkrétní aplikací je to slabší. V pátek se na Václaváku demonstrovalo za národní a státní suverenitu, v neděli poněkud unyle za likvidaci obou. Jedno z nedělních hesel, "nemějte strach z inflace", je asi i raritou na Mount Everestu hlouposti, strach z inflace mají ekonomičtí nobelisté, světové banky, vlády atd., v Čechách dostal na nedělním shromáždění nálepku populistický. V podstatě se v  pátek demonstrovalo za národní suverenitu a v neděli proti principu národní suverenity, v neděli se demonstrovalo za princip, který říká, že  imperialisté z NATO a EU mají větší kapacitu pro lásku a toleranci než národní stát. Tuto lež šíří imperialisté samotní. Strach (i odvaha) plynou z lidské podstaty, a národ stojí nejblíž této podstatě. Po loajalitě k sobě samotnému a k rodině, je člověku nejbližší národní loajalita, často větší než obě předchozí. Historická politická kauzalita věky budovala národní solidaritu, evropskounijní nebo natovská loajalita je krátkodobým a přechodným jevem. Izraelský filozof suverenity Yoram Hazony píše, že jako gravitace formuje hvězdy, loajalita formuje národy. V jedněch italských novinách se objevilo tvrzení, že Meloni má velmi blízko k Hazonymu, což by bylo velmi dobré, ve zkratce dotyčný filozof považuje Evropskou unii za odporné dočasné monstrum. Pokud Meloni nezradí, všechno je na dobré cestě. Velkým teoretikem pojmu je francouzský ekonom a historik Jacques Sapir, ve svých knihách jde ke kořenům pojmu a ukazuje na jeho aktuálnost. V Les-Crises hovor s Jacques Sapirem o suverenitě.

vaclavak rijen 28

Václávák v pátek mezi druhou a pátou fascinující

Politická alternativa opět v pátek na Václáváku, Jiří Paroubek to odhadl až na sedmdesát tisíc. Kromě zásadního faktu, že občan vůbec jde za názor demonstrovat a vydrží tři hodiny neúnavně reagovat na poselství řečníků, fascinovala i tolerantnost protestujících. V protestujícím davu byly vidět symboly všech možných politických vyznání, dokonce někdo držel obraz Panny Marie, stejně tak na tribuně se střídaly diametrální politická přesvědčení, ale občan už pochopil, že nejsilnějším mementem doby je smetení hnusu, který přichází z Evropské unie a NATO a pak teprve má smysl diskutovat o politických variantách, nejdřív pryč s diktaturou tmy a jejími konfidenty.

valdaj

Prezident (na Valdaj)

Ruský prezident je k neutahání, ve čtvrtek na zasedání klubu Valdaj v Petrohradu dlouhý projev a pak tři hodiny odpovídal na dotazy. Ideje v projevu mají sílu, musel to dávat dohromady s katedrou filozofie a historie, přitom není jasné, kde na to vrchní velitel bere čas a to zrovna v momentech úspěšné ukrajinské ofenzívy. Na rozdíl  od západních politiků, prezident nikdy nevystupuje v houfu, je sám a nikdo si k němu netroufá přiblížit, tedy spekulace o nějakém našeptávání nejsou na místě. V ruských novinách nasadili na analýzu projevu nejlepší kádry.

orban interview

Orbán interview: německá demokracie  

Maďarský premiér po návštěvě Německa poskytl rozsáhlý interview  novinám Budapest Zeitung. Viktor Orbán ukázal na negativní politické a společenské jevy, které pohlcují Německo. Procesy, které maďarský premiér popsal, jsou do jisté míry adekvátní i pro Česko, ovšem v propagandě hodné padesátých let to český mainstream zastírá. "Každé dva roky pracovně navštívím Německo, pozoruji hluboké proměny německé společnosti. Cesta společnosti nalevo je až překvapující. Potkal jsem v Berlíně jednoho fotbalisty z maďarského národního týmu. Okamžitě z toho udělali politikum. Německá média byla kritizovaná za to, že se mnou diskutovala (kancléř po jednáních neuspořádal společnou tiskovou konferenci). Překvapily mě velké skupiny ozbrojenců hlídajících německé synagogy." Orbán vyslovil tvrdou pravdu o německých lidovcích CDU a celé lidovecké frakci v Evropském parlamentu (EVP). Na otázku, zda-li je ještě naděje, že by se CDU opět stala rozumnou konzervativní politickou silou: "Ne, nechovám žádnou naději, CDU se stala levicovou stranou." Orbán řekl, že tradičně existovaly mezi bavorskou CSU a maďarským Fidesz vynikající vztahy, které vedly k velmi dobré spolupráci Maďarska a Bavorska, Orbán těžko chápe, proč to dnes už není možné. Celý evropskounujní konglomerát lidových stran EVP označil Orbán za levicový blok, ovšem podle Orbána, tradičně levicový by nebyla až taková vada,   problémem je dogmatická doktrinární levicovost, tyto lidovecké partaje zavřely dveře pravicovým idejím.

Rhodos, Thasos, Lesbos..

Řecká populace kdysi vymyslela logos a formalizovala používání rozumu, zdá se, že ze západních národů k těmto civilizačním oporám mají pořád blízko,  populace je schopna rozšifrovat podstatu války na Ukrajině. Z toho důvodu pouze v části mainstreamového tisku, napojeného na EU zdroje, vedou válku s Ruskem, i když  ne tak neomalenou jako v Česku. V druhých nejčtenějších novinách, v Dimokratia, nikdo válce nefandí, ale informace jsou vyrovnané a objektivní. Noviny reportují, že ruský velvyslanec Maslov při setkání s tiskem řekl, že nepochybuje, že vztahy Ruska s Řeckem se v budoucnosti zlepší. Vztahy obou pravoslavných zemí byly až do letošního jara  tradičně velmi dobré, než je přesvědčený atlantista premiér Mitsotakis kompletně zničil. Velvyslanec mluvil o katastrofě, za kterou nese Mitsotakis zodpovědnost. Řecko ekonomicky profitovalo např. z ruských turistů, v roce 2013 jich dorazilo 1,3 milionu, letos 10 000, vláda přitom vůbec nemá zájem na ustavení nějakého leteckého spojení s Ruskem, bez něhož není turistika možná. Mitsotakisova animozita vůči Rusku tvrdě postihuje celou ekonomiku, např. odvětví zpracování kůže, v důsledku protiruských sankcí, ztratilo 90 % zákazníků. Na otázku novinářů, zda-li Řecko snížilo import ruského plynu o 50 %, jak se v mainstreamu uvádí, velvyslanec prohlásil, že podle ruských statistik, za osm měsíců letošního roku se snížil import pouze o 10 %, ale oproti minulému roku, kdy Řecko za plyn zaplatilo 540 milionů dolarů, letos za menší množství plynu zaplatilo 2 miliardy. Cena plynu narostla v důsledku protiruských sankcí EU, které jako bumerang zasáhly všechny Evropany. A absurdně za malé množství objemu plynu, platíme podstatně víc než za minulé objemy.  

zrada johnson

"take back control" a zrada

Komplikované jsou politické peripetie, vesměs nejsme schopni v nepřehledné spleti politických dějů pochopit, kam se doba řítí, kde jde o nevýznamné záležitosti, které přeceňujeme a kde leží to významné. Např. až po spoustě let se ukazuje, jak významná byla role kancléře Schrödera, který se vymykal a pořád vymyká (pod)kvalitě  evropských politiků, kteří se podobají ruským bábuškám, otevřete jednu a v ní další, menší. Kvalita politiky a pokleslá doba západního ráje nám vůbec neumožňují, abychom byli schopni postihnout šíři opravdových politických velikánů jako de Gaulla, Adenaura a vůbec ne Bismarcka nebo hraběte Kounice. Už několik let se pozoruje v EU obrat ke konzervativní politice, ale ve skutečnosti se vlastně nic neobrací, lid v Británii hlasoval pro Brexit, ale po šesti letech není patrná žádná politická obroda, nyní lid v Itálii vybral pravicovou vládu, případné zklamání, by znamenalo velkou porážku pravicové ideje ve vědomí Evropanů. Je velkým problémem reálné pravicové politiky, ve smyslu skutečné alternativy, kterou doba potřebuje, tj. národní pravice, její neslučitelnost s atlantismem, s NATO a EU, tyto organizace jsou totiž levicovým fenoménem, ne náhodou se ortodoxní přežitá levice s nimi ztotožňuje. V USA demokraté, v Německu zelení, v Maďarsku socialisté (exkomunisté), v Česku politicko-mediální mafie a strany vládní koalice, které kromě servility k těmto organizacím, nemají jiný program. Článek politického esejisty a profesora historie Édouarda Hussona v Le Courrier des Stratèges překvapivě dobře poodkrývá podstatné v peripetiích současné britské politiky.