sobota 22. února 2020

rust produktivita

Růst a produktivita v toku času

(Ze studie Michela Leblay a Laurenta Artura du Plessis ve francouzské Polemia). Období od války do poloviny sedmdesátých let se definuje jako  šťastných třicet let. Po arabsko-izraelské válce, kdy OPEC čtyřikrát navýšil cenu ropy a vyvolal ekonomickou recesi na západě, ekonomický růst v západním světě signifikantně poklesl, občas dojde k vylepšení, ale ekonomický růst už nemá předchozí energii a v eurozóně je ještě slabší. Ve Spojených státech je to o něco lepší, ale za cenu gigantického rozpočtového a obchodního deficitu. Od šedesátých  let se otevřela cesta konkurenci třetích zemí, ale tento jev nemůže vysvětlit tendenci a strukturální charakter změny. Ve Francii se v období kolem 2010 registruje růst 1.3%, v Německu 1.6%; pro roky 2020 a 2021 se predikuje růst 1.2% a 1.3% ve Francii a 0.8% v Německu. V USA je to o něco lepší.
      Ve Francii vůbec neroste produktivita, ekonomický růst je generován větší zaměstnaností a příjmem pracovní síly. Mezi lety 1949 a 1974 průměrný roční růst činil kolem 5.3% a produktivita rostla tempem 5.6%. Podle Paul Krugmana produktivita není všechno, ale v dlouhém časovém běhu všechno od ní odvisí, aby se vylepšil životní standard země, je to možné pouze růstem produktivity zaměstnance. Produktivita závisí na všech výrobních faktorech a na jejich organizaci. Produktivita západních zemí dlouhodobě klesá od sedmdesátých let, k historicky nejnižšímu bodu dospěla během krize v 2007-2008. Vyplývá to z produktivity globálních faktorů.
       K první významné vlně nárůstu produktivity došlo mezi válkami v USA, po druhé světové válce se tento jev rozšířil do celého západního světa. Od první světové války do padesátých let vysoký růst produktivity v USA byl podpořen růstem globálních produktivních faktorů, zejména šířením idejí druhé průmyslové revoluce. Další země následovaly v časovém odstupu. Celé dvacáté století se pozoruje silný přínos produktivity ekonomickému růstu. Tato vlna odpovídá idejím inovací druhé průmyslové revoluce – využití elektrické energie, využití výbušného motoru v průmyslu a dopravě, rozvoj chemie a farmaceutického průmyslu, komunikační transformace atd. Tato fakta jsou nezbytná pro pochopení fundamentů ekonomického růstu a pro výjimečnost situace. Úroveň růstu nelze srovnávat s růstem v zemích, které profitovaly z inovací západního světa.  
       Průmyslová revoluce se dá chápat jako několik následných průmyslových revolucí. Po parním stroji ve druhé fázi přišel výbušný motor, pak elektřina a naposledy využití atomu, což umožnilo ekonomický a sociální progres bez precedentu. Třetí fáze průmyslové revoluce, za níž se považuje elektronika se svými aplikacemi v informatice a komunikacích, nepotvrdila očekávání ve smyslu růstu produktivity a ekonomického růstu.
       Jak vysvětlit dlouhodobě malý růst produktivity? Růst produktivity, ať už se měří nebo odhaduje jakkoliv, se promítá do růstu hrubého produktu. Důležitým faktorem je evoluce distribuce přidané hodnoty do různých sektorů ekonomické aktivity – primární, sekundární, terciální. V posledních desetiletích podstatně narostl podíl terciálního sektoru na vytváření HDP (podíl průmyslu na HDP, tj. nejkreativnější části přidané hodnoty, od šedesátých let do roku 2018 klesl ze 20% na 10%), z důvodu charakteru aktivit, které terciální sektor vytváří, má tento jev za následek globální pokles produktivity. Všeobecný pokles produktivity od roku 2000 se však neregistroval u nejproduktivnějších firem, někteří ekonomové to vysvětlují hypotézou o minimálním odrazu výkonnosti těchto firem u většiny ostatních. Nezdá se, že by zpomalení produktivity od roku 2000 mělo důvod v technologickém přibrzdění. Růst nejproduktivnějších firem nevykazuje efekt produktivní ochablosti. Zdá se, že tento typ pozorování vylučuje efekt vyčerpání technologického progresu, pozoruje se velký rozptyl úrovní produktivity mezi podniky. Někteří ekonomové to vysvětlují velmi nízkou úrokovou mírou a přetrváváním této tendence, umožňuje to přežití nízko produktivním podnikům a rentabilitu málo efektivních investic. Na tomto vysvětlení bude dost pravdy, jak plyne z evoluce úrokových sazeb nastavovaných centrálními bankami. Nicméně to nestačí k vysvětlení poklesu pozorovanému od sedmdesátých let, ve Francii třicet let po válce inflace převyšovala úrok a nominální hodnoty byly výrazně vyšší. 
       Doba od počátku průmyslové revoluce neznamená než velmi malou část historie lidstva od počátků ekonomických organizačních forem před 10 000 lety před Kristem. Lze anticipovat příští evoluci když srovnání s předchozími epochami z důvodu krátkého období nedává moc možností. Lze aproximovat z období po druhé fázi průmyslové revoluce, kdy technologické inovace byly fundamentem ekonomického růstu, který dospěl k vrcholu? Může být tato fáze dostatečnou referencí pro budoucnost?
      V literatuře se zmiňují dva zdroje akcelerace produktivity, akcelerace z vyšších stupňů informačních a komunikačních technologií a akcelerace z využití stávajících informačních komunikačních technologií v řadě ekonomických aktivit. První zdroj spočívá na nových inovacích, obzvlášť na evoluci digitálních technologií. V případě druhého impulzu se soudí, že existuje jistá časová prodleva než se revoluční technologie plně uplatní v ekonomických aktivitách. Např. od vynálezu elektrického dynama v roce 1868 trvalo 50 let než nalezlo plné uplatnění (1920-30). I v rozvinutých zemích se ještě plně neprojevil efekt informačních technologií na celkové produktivitě. 
       I přes tuto optimistickou vizi, stagnace růstu je stále možná, obzvlášť v případě, kdy objektivní podmínky růstové dynamiky nejsou naplněny. V Evropské unii je problémem eurozóna a špatná koordinace ekonomických politik. V eurozóně existují dvě neslučitelné skupiny zemí, země, pro které poptávka není dostatečná (z důvodu vysoké nezaměstnanosti), které nemají možnost rozpočtového zásahu, aby čelily situaci, na druhé straně země severní a střední Evropy,  jejichž ekonomická situace je doposavad dobrá a současná rozpočtová politika německého typu jim vyhovuje. Ekonomická solidarita,  která je primární v každém státě, v evropském prostoru neexistuje. Euro nepochybně trpí neadekvátními institucemi, které brání silnější a efektivní mobilizaci nových technologií a vyšší produktivní výkonnosti, která je s tím spojena. Navzdory masívní nikdy předtím nedosažené tvorbě peněz v evropské centrální bance,  inflace je nízká, na druhé straně se formují obrovské spekulativní bubliny kolem finančních aktiv a nemovitostí. Navzdory této politice je v Evropě a v Japonsku zaznamenáván nízký ekonomický růst. Zdá se, že ekonomiky reagují odlišně od minulých pozorování, protože jejich struktury a mody fungování se v průběhu času výrazně změnily. Z tohoto důvodu je jakýkoliv odkaz na minulá období a minulé analýzy pro budoucí perspektivy zcela náhodný. Průmyslová revoluce je charakterizována sekvencí kroků vzájemně na sebe neredukovatelných.  


Žádné komentáře: