středa 30. prosince 2020

model zapad

Západní model

Analýza doby a nástin příštího od Johannese Eislebena na serveru AchGut je přesvědčivá jednoduchým schematem a oporou ve faktech. Spousta autorů se dnes shodne na tom, že  západ zažívá erozi legitimity společenských modelů a vznik nových uzurpátorských (nelegitimních) mocenských modelů. Eisleben mapuje rysy minulých společenských modelů, příčin, které vedly k jejich nahrazení, zabývá se technikami moci a problémy nových modelů. Společnost urbánního typu potřebuje mít silový monopol, totiž společnost na rozdíl od společenství, není založena na osobních vztazích, ale na právních normách, které jsou při anonymních sociálních vazbách nezbytnou obranou proti násilí.

      Aktéři moci, v jejichž pravomoci je monopol násilí, negují jeho zneužívání ve vlastní prospěch. Platí to ve všech státních formách od prvních měst až po demokracie po druhé světové válce, způsoby zneužití monopolu násilí se pohybují od kategorie vlastnictví až po mocenskou formu. Rozsah zneužití je sumou nelegitimních výnosů monopolu síly. Zneužití silového monopolu  je téměř vždy spojeno s vlastnickou koncentrací. V extrémním případě je vlastnictví téměř úplně v rukou vládců, kteří v tradičních společnostech měli status bohů. Ve společnostech s malou vlastnickou koncentrací je tendence ke zneužití silového monopolu menší. V období přechodu od absolutismu 17. a 18. století ke konstitučním monarchiím a republikám 19. století, došlo k velkému rozšíření vlastnické základny směrem k buržoazii, která se stala hybatelem nového vládnoucího modelu. Pojem vlastnictví v buržoazních ústavách od 1776 nebyl problematizován, jinak tomu bylo v socialismu, ideologii nemajetných.
        Poválečné uspořádání na západě mělo následující nosnou strukturu:  právní stát, jehož funkčním uspořádáním  byl systém s historicky nejvyšším stupněm isonomie (rovnostářství), blížícím se římskému principátu; reprezentativní demokracii s minimální participací; homogenní strukturu obyvatel a malým podílem imigrantů; vysoký stupeň vnitřní bezpečnosti; vnější politická bezpečnostní architektura s americkou hegemonií; relativně široký interval vlastnické distribuce a zlaté krytí oběživa. Podíl obyvatelstva, který žil z vlastního majetku - obchodníci, zemědělci, lidé ve službách nebo průmyslníci - činil něco kolem 15%-20% obyvatel. Převážná část závislých zaměstnanců pracovala v malých podnicích s personální vazbou na podnikatele. Až do 70tých let byla legitimita toho modelu nezpochybnitelnou, i když marxistická studentská rebelie v 1968 začala zpochybňovat vládnoucí paradigma. Předpoklady dnešního nelegitimního uzurpátorského modelu se daly vypozorovat už v sedmdesátých letech, začaly působit koncem devadesátých let a dnes se plně prosadily. Jde o tři hlavní kategorie.
Západní marxismus. Důležitým kulturním předpokladem je západní marxismus ve dvou variantách: osvícensko-idealistický a dekonstruktivistický. První směr najdeme ve frankfurtské škole u Horkheimera, Adorna, Habermase a Johna Rawlse, druhý směr u Foucoulta, Derridy, Lyotarda, Rortyho, Paul de Mana, Judith Butlerové. Oba směry jsou dobře zdokumentovány, na konci svého života Richard Rorty začal chápat, že něco nehraje. Velmi zjednodušeně, tyto ideologie, obzvlášť dekonstruktivistický směr, sloužily k tomu, aby zpochybnily západní sebevědomí, které je nesené civilizačními úspěchy, líčily západní historii jako historii vnějšího a vnitřního vykořisťování, podminovaly substrát svobodné západní společnosti a nastolily vize kolektivistické společenské formace. Oba směry od osmdesátých let jdou v symbióze s globálním idealismem. Obě ideologie sdílí dnes společné ideje.
Fiktivní měna. Vytvoření čistě fiktivní měny bylo rozhodujícím ekonomickým předpokladem. Zásluhou Nixona v roce 1971 svět opustil Bretton-Woodský systém, ve významných světových ekonomikách se nastolil systém nekrytého oběživa v kombinaci s částečným bankovním rezervním krytím (banka zmnohonásobením vlastního kapitálu v podobě kreditů vytváří peníze ex nihilo). Rothbard, Hayek a další reprezentanti Rakouské školy ukázali, že tato kombinace vede k nekontrolovatelnému růstu peněžního množství, k chronické inflaci, masívnímu vyostření konjunkturálních cyklů (boom and bust), rychlému státnímu zadlužení s pravidelnými státními bankroty a především k radikální koncentraci privátního vlastnictví v malém populačním procentu. Krátce o příčinách vlastnické koncentrace. V systému fiktivní měny s částečnou rezervou, se neustále vytváří nové peníze, rychlejším tempem než roste reálná ekonomika. V důsledku toho rostou ceny, v prostředí rostoucí racionalizace a outsourcingu práce do zahraničí, jsou to především ceny nemovitostí, ušlechtilých kovů, umělecká díla a jiné sběratelské kuriozity – ale nikoliv ceny každodenního spotřebního koše. Logicky jsou majitelé těchto statků automaticky bohatší ve srovnání s těmi, kteří žijí z příjmu. Mimoto aktéři, kteří mají první přístup k nově vytvořeným penězům, obdrží větší hodnotu než poslední v řadě, tj. zaměstnanci a příjemci sociální pomoci. Obzvlášť investoři, kteří jsou od sedmdesátých let činní ve finančním sektoru, se mohou kombinací těchto efektů masívně obohatit. Návratnost jejich vlastnictví byla mnohem vyšší než nárůst mezd závislých zaměstnaneckých kategorií, z toho důvodů si přisvojili větší část efektu hospodářského růstu. Tento trend stále akceleruje.
Optimalizace, globalizace, privatizace. Technický pokrok po druhé světové válce umožnil pomocí velkého nárůstu produktivity a optimalizace velkou koncentraci produkčních prostředků primárního a sekundárního sektoru. Investiční potřeba v mnoho odvětvích byla tak enormní, že pouze velké jednotky ji mohly zvládnout, rovněž zreálnily globální produkci, prodej a konzum v nebývalém rozsahu a podpořily obrovskou škálu podnikatelských idejí a průmyslových odvětví. Např. bylo možné na úkor samostatně činných zemědělců připustit vznik agrárních koncernů a ty učinit závislými na nereprodukčním systému velkých biokoncernů, maloobchod byl postupně zlikvidován a nahrazen velkými obchodními koncerny, až po virtuální obchod na internetu. Malí výrobci léčiv už neexistují; téměř všechna odvětví jsou zasažena tímto koncentračním trendem. Paralelně s tím klesl podíl podniků přímo řízených samostatným podnikatelem na celkovém ekonomickém výkonu, narostl podíl koncernů. V posledních padesáti letech se výrazně zkoncentrovala tvorba hodnoty do rukou několika významných aktérů; čím dál víc profesních kategorií je vytlačeno do pozice zaměstnaneckého vztahu, naposledy i nosné profese středního stavu (jak je chápe John Dewey) jako jsou lékaři nebo lékárníci. Klíčovými vlastníky velkých podniků nebo řetězců závislých zaměstnanců nebo struktury typu „franchise“ jsou extrémně bohaté rodiny (0.5% až 1%  globální vlastnické pyramidy). Privatizační politika osmdesátých let předala (prodala) státní vlastnictví infrastruktury, realit a velkých servisních společností přímo této malé vrstvě obyvatelstva, což prohloubilo vlastnickou koncentraci. Dál k tomu přispěla globalizace, profitovala finanční odvětví, prosperující vlastnické kategorie, exportní odvětví na západě a v Asii, dál asijští zaměstnanci. Ztrátovými jsou dělnické a zaměstnanecké kategorie na západě. Mezi nekrytým oběživem, částečným rezervním systémem, globalizací, optimalizací a dalšími faktory jsou pozorovatelné vzájemně se zesilující interaktivní efekty. Důsledkem toho je globální koncentrace vlastnictví v posledních padesáti letech, jedno procento populace koncentruje 40% až 50% privátního vlastnictví, a horních 10% má v rukou kolem 85% globálního privátního majetku. Přitom stupeň vlastnické koncentrace stále roste (Global Wealth Report, Crédit Suisse, 2019). Koncentrace může být významně vyšší, velmi obtížně se odhaduje.    

Žádné komentáře: