úterý 20. června 2017

reflexe porazka

Reflexe po porážce

Slibně nastartované společenské změny Brexitem a Trumpovým vítězstvím v minulém roce se letos zvrátily, národní hnutí v Evropě, jinak též populisté, utrpělo několik nepříjemných porážek. V Rakousku zvítězil v prezidentských volbách polopomatený ekolo, Holanďané neposlali Wilderse do vlády a Marine le Pen nebyla dostatečným soupeřem bankovnímu úředníkovi Macronovi. Navíc v Národní frontě se brzy pravděpodobně střetnou dva směry v bratrovražedném boji. 
   Zajímavá politická situace se nastolila v Německu, pokud by AfD v podzimních parlamentních volbách dosáhla 15% (nyní podle průzkumu 9%), bylo by možné hovořit o velkém vítězství německého národa a porážce pseudoelit, pád Merkelové by byl reálný. S velkou pravděpodobností by to vedlo v CDU ke svržení Merkelové a změnu kurzu v této partaji. Ve Francii nestačilo ani 35% hlasů pro Marine le Pen, aby to pohnulo s vládnoucí kastou, mediálně-politickou manipulací masívně ovládla i parlament.
    Španělský esejista Javier Portella se v Polemia zamýšlí nad porážkou lidových a národních stran v Evropě a perspektivou národní ideje ve střetu se Systémem. Je vůbec možné, aby stačilo 50% hlasů nebo ovládnutí parlamentu v některé zemi národními (populistickými) stranami a Systém – ekonomický, politický, mediální, sociální...a mentální – změní barvu, zrenovuje se a umožní transformaci? Mocní v pozadí nejsou do té míry hloupí, aby to bylo tak snadné. K tak hlubokým transformacím o něž usilují národní hnutí nestačí pouhé volební vítězství, to může jenom nastartovat komplexní proces změn, který má už jasné pojmenování: společenská revoluce.
    Revoluce, kterou dnešní svět potřebuje, není záležitostí na pár dnů. Není  to otázka Velké Noci o níž sní všichni revolucionáři, ať už je to velké volební vítězství nebo ovládnutí prezidentského paláce silou. První možnost je elegantnější, je bez krve.
    Jsme si vůbec dostatečně vědomi, co je ve hře? Co je jádrem debaty? Pokud by tomu tak bylo, nebyli bychom tak netrpěliví. Trpělivost a vidění budoucnosti by byly našimi spojenci. 
    Co se vůbec stane pokud zvítězí národní strany ve volbách? Po porážce je taková otázka adekvátní. Po mnoha desetiletích se objevil v Evropě zárodek naděje na podstatné společenské změny, nejen na změnu fasády a přišla prohra. V třech zemích, v Rakousku, Holandsku a Francii, měla alternativa šanci dostat se k moci. Výsledek Marine le Pen byl poznamenán její velmi špatnou televizní debatou, jinak by byl čestnější. 
    Nikdy v minulosti nebyla kulturní a intelektuální atmosféra tak příznivá idejím politické nekorektnosti, ikonoklastům a rebelům: nenávist k panujícímu Systému. Kulturní a spirituální atmosféra určitě, ale co sociální atmosféra? Marxistická hegemonie trvala neuvěřitelně dlouho a úplně vytlačila pravicové myšlení, která navíc už ani ve skutečnosti neexistovalo. Objevili se velcí myslitelé a spisovatelé: Houellbeck, Zemmour, Finkielkraut, Onfray...jejich knihy se prodávají v stovkách tisících exemplářích, patří k nim dnes i Alain de Benoist, stále méně a méně ostrakizovaný. Současně díky internetu se objevila obrovská alternativní sféra – reinformace, která zlomila monopol médií služebných Systému.    
    Je čas k oslavám? Pokud budeme nahlížet na problém perspektivou pár let, můžeme se splést. Reinformace jsou kapkou v mediálním oceánu, kterým jsme obklopeni. Co se týče brilantních talentovaných intelektuálů a jejich protisystémových idejí, jsou vzdáleni optice běžného voliče – a to otvírá systémovým klanům další možnosti.   
    Smyslem dnes panující „demokracie“ je zajistit předání moci silám, které sdílí liberální vizi světa, které jsou součástí Systému. Není posláním této demokracie a celého Systému usnadnit cestu k moci někomu, kdo hlásá radikálně odlišné vize uspořádání světa. Je to zcela logické.
   Liberální doktrína, zákony a propaganda říkají něco zcela opačného. Tvrdí, že žádný projekt, žádná alternativa není nadřazený jiným. Nic nebrání, aby opozice Systému dostala 50.1% parlamentních míst. Z legálního pohledu, ale ve skutečnosti? Zákon je zákon a realita je podstatně hrubší. Skutečná změna není moc pravděpodobná.
    Hypoteticky, co se stane, když rebelové (populisté) opravdu přijdou k moci? Totéž co se děje dnes v USA. Rebelové budou u moci, ale nebudou ji moci vykonávat. Trump, velký kapitalista, v okamžiku kdy není v souladu s vládnoucími ideologiemi (feminismus, gender, multikulturalismus, imigrace), na kterých je Systém založen, je ignorován. Trumpova rozhodnutí státní aparát bojkotuje. Čelí nepřekonatelným překážkám a hrozí mu impeachement. 
   Jaká naivita věřit, že stačí 50.1% v parlamentě a Systém se vzdá. K transformaci světa nestačí politická akce, je potřeba dlouhodobá „metapolitická“ práce – modifikovat mentalitu a společenskou senzibilitu. Jakkoliv přesvědčivý diskurs nestačí, aby nastolil nový společenský konsensus.
    Pokud by se v nepřátelském Římě křesťané spokojili s modlitbou a obřadem, nikdy by nedošlo k transformaci pohanského světa. Vytvořili aktivní filantropickou infrastrukturu, která byla rozhodujícím prvkem jejich společenské transformace a triumfu. Rozpoznal to i císař Julián Apostata. Pokud by ideje nové víry neoslovily důležitou část římské elity a jejich majetek a filantropie neumožnily vytvoření sociálního fundamentu křesťanství, křesťanský triumf by se nekonal. 
    Pokud by ideje osvícenství neoslovily část francouzské aristokracie – která si nedokázala představit nebo to ironizovala, že jejich hlavy budou ve velkém řezány – nikdy by osvícenství netriumfovalo francouzskou revolucí. 
    Evidentní pravda: nezničíte ideový a hodnotový systém, pokud elity nejsou kontaminovány novými idejemi.
    A dnes? Elity – mizerné a arogantní – drží se vší silou – nejsou kontaminovány. Nové ideje nad nimi nemají vliv. Nikdo si ani ve snu nedokáže představit, že je možné elity získat na národní stranu. Na jedné straně elity a na druhé národ. Pouze národ se může stát motorem velkých společenských změn. Lidové vrstvy - oběti globalizace a krizí, lidé s vazbou na vlastní zemi a s láskou k vlasti (nebo co z toho ještě zůstalo).
   Udatní lidé, jak je pojmenoval básník Antonio Machado: „lidé, kteří žijí, pracují, sní, umírají; když je víno, napijí se, jinak pijí vodu.“ Udatní lidé daleko od monstrózních městských center, v malých městech a provinciích, v periferní Francii nebo USA. To jsou ti, kteří volili Trumpa a Marine le Pen. Pro které má Hillary Clinton jen slova pohrdání.
    Konfrontace probíhá mezi elitami a lidem? V teritoriálním smyslu se tato konfrontace zhmotňuje v konflikt provincie versus  metropole nebo centra proti periferiím a toto schema komplikuje prvotní antagonismus. Lid, který okupuje centrální prostor (oproti perifernímu lidu) bezvýhradně podporuje arogantní a primitivní mocenskou elitu. Dokonce se dá říci při pohledu na jeho dobrovolné područí, že tito lidé jsou částí elit: ne mocí, ne stylem života, ale svým myšlením, svými obavami a  touhami. Co jiného se dá říct o těch chudácích v Los Angeles a New Yorku, kteří ve velkém volili Clintonovu. Nebo o studentech, zaměstnancích, pisálcích, obchodnících atd. v Paříži, z nichž pouze nějakých 50000 hlasovalo v prvním kole pro Marine le Pen. V druhém kole tento lid dal plebiscitem hlas globální plutokracii bez vlasti, Macron zde dostal 95%. Lid pařížský se stal póvlem?
    Póvl v Paříži: bandy mladých delikventů, vesměs přišly odjinud; nesčíslné množství imigrantů, Arabové, černoši, vesměs bez dokladů totožnosti, Francouzi se necítí a ani po tom netouží. Stricto sensu lid Paříže a jakéhokoliv velkého města. Ale nejsou až tak důležití, oni netvoří většinu populace.
    Většina populace – centra a ne pouze periferie - kterou je třeba přesvědčit. Bez koncesí a s nezbytnou inteligencí se jim musí ukázat co má největší prioritu. Např. musí pochopit, že vydělávat peníze a podnikat je legitimní a nezbytné. „Obohaťte se“, říkal François Guizot, ministr Ludvíka Philipa. Obohaťte se, ale s rozumem a s mírou: vyhněte se aroganci a domýšlivosti. Bez nezřízenosti, které se staří Řekové obávali víc než moru a která vede ke zkáze. Zničí ostatní, kteří se neobohacují a ani na to neaspirují. Není třeba skandalizovat bohatství, ale nezřízenost a nedostatek míry. Oligarchové a jejich oběti považují obohacování za osud Humanity: osud, který má pouze jednu přitažlivost, vulgární hedonismus redukující vše podstatné na blahobyt, vydělávání peněz, konzum a zábavu. Hedonismus ignorující povinnosti a zábrany.
    Pryč od něčeho takového, ale nesmíme padnout do jiné pasti, do asketismu a jeho pravidel; volme spíš jinou cestu, pravdivou a opravdovou radost těch, kteří se obětují, když je to nutné, a kteří se dokáží radovat a vychutnat život, když je čas.
   Musíme vysvětlovat všem: lidem korumpovaným elitami, i těm, kteří jsou momentálně hluší, že jsme všichni na jedné lodi, odsouzeni k jednomu osudu.
   Vysvětlovat (a propos, kolikrát jsem to již dělal?), vysvětlovat všem – elitám, lidem v centrech, lidu periferií – určitě jsme konzervativní, klademe důraz na tradice, vazbu na předky atd.  Co všechno zachovat? Je absolutně nutné zachovat velké hodnoty naší kultury a civilizace. Ale jsme též revoluční, odhoďme vše zatuchlé včetně primitivního konzervativismu ducha. Žádný puritanismus, krutost a šovinismus nejsou naším programem.
    Naším cílem je svobodný člověk vkořeněný do své historie, autonomní individuum. Lidé nestojí nazí a bez osudu v abstraktní existenci a odsouzeni k smrti, pokud jim vládnou lidé bez vlasti a společenství svobodných lidí, společenství diferencovaných osobností a silných individuí je nahrazeno amorfní neosobnostní masou, jistým druhem stádní zombie, která bloudí od letiště k letišti, od jedné prosklené kanceláře ke druhé a je fascinovaná vlastní důležitostí. Zombie bez historie, bez osobnosti a bez osudu nemůže být přece naší budoucností.      
      


Žádné komentáře: