čtvrtek 31. května 2018

regis debray

Statistiky bankrotu

 Filozof a spisovatel Régis Debray v Expressu. O svém intelektuálním a politickém bankrotu. O stejnojmenné knize vydané Gallimardem píše recenzent v Expressu, že je to šperk dobře cizelovaný, humor a melancholie v aforismech intelektuálního guerrilleros. Debray, kdysi radil Mitterrandovi, deklaruje svůj osobní bankrot a intelektuální bankrot celé generace. „Nikdo nás nepřipravil na to, že budeme vyhrávat. Nepředvídali jsme, že fotbalisté se stanou polobohy, téměř jako barmští buddhové; ani že zpěváci, herci a herečky, ověnčení oskary, se svatbami a pohřby v přímém přenosu, se stanou majáky doby, že se stanou mentory našich mentorů...“
Říkáte, že sledujete veřejnou debatu s takovým úžasem, jako sekretář Františka I. v jídelně IKEA. Znamená to, že jste vzal na vědomí jistou formu osobního zastarání a dekadenci epochy?
   Nemám rád pejorativní termín dekadence, který ruší ve chvíli největšího civilizačního blahobytu: deklinace když jste se dotkli zlatého bodu smrti. Nedávám soudy o novém stavu světa. Mám privilegium osobně asistovat změně civilizace, země, i obyvatelstva, řekněme od Francie-republiky k Francii-podniku. Od středomořského a historického národa k transatlantické provincii, semi-anglofonní, od společnosti myšlení k think-tanku. Žádný občan antického světa nemohl vidět v přímém přenosu proměnu fóra v baziliku. S pocitem, že jsem se z adolescenta stal obsolentním starcem, aniž jsem prošel obdobím dospělosti a zrání, jako ta brazilská města o nichž píše Lévi-Strauss, která se rovnou ze stavenišť proměnila v ruiny.
Nepřeháníte to s tím bankrotem?
    Ne. Bankrot se týká celého projektu, byl to projekt tradičně vzdělané generace, sen nebo iluze zděděný z osvícenství, věřilo se, že lze změnit běh věcí  hrou kritické inteligence, cvičením slov, demonstracemi. Herci tohoto dramatu skončili lépe než jejich akce. Videosféra poopravila tyto intelektuální ambice, nebo lépe ambici, kterou tenkrát měli muži vědy a studií, nejen svět interpretovat, ale i měnit. Pasáž od „četl jsi“ k „viděl jsi“ vyžaduje jiné talenty. Technické milieu se změnilo, naše „demokracie mínění“ též, aniž si to někdo uvědomil. Čím víc jsme informováni o tom, co se den co den stalo, tím méně jsme si vědomi toho, co se stalo a co odešlo. 
Vaše přesvědčení je tak silné, že svému synovi neradíte literární kariéru. Taková evoluce vás nenaplňuje smutkem..
    (smích)Nejsem už kompetitívní tváří v tvář digitálním od narození. Jako taxikář před Uberem, který vydělá menšími náklady. Má angličtina je průměrná, co se týče buzz, lajků, nejsem kompetentní. Masová komunikace, která pohltila vše, je těžkým průmyslem ke kterému nemám ani prostředky, ani kód. Jsem řemeslník, píši perem a ignoruji Snapchat a Instagram. Radím 16letému synovi jít s dobou, nesázet příliš mnoho na literární studia. Ale ani poslední industriální revoluce nezavřela kláštery, ani nezabila kontemplativní řády. Numerické tsunami a všude přítomná vizualizace nezabijí stylistickou imaginaci. Poetické kruhy, velcí čtenáři a maniaci v pravém slova smyslu, budou mít místo na periferii epochy, budou existovat pro masové konzumenty. Přetrvá sociologická literatura, styl Houllebecq nebo Musso. Všechno není ztraceno. 
Chcete naznačit, že jste rezignoval na projekt „ovlivňování“?
    Úplně. Vazba mezi myšlením a politickou akcí se nalomila, strávil jsem tak mnoho času, abych s tím polemizoval. Dnes muži vlivu, to jsou mediální hvězdy pan Bern a pan Bourdin. Např. Libye v roce 2011, velvyslanec v Tripoli, expert arabista, nebyl konzultován. Na škole sociálních studií měli dva tři experty na oblast a její historii. Nikdo o nich moc nevěděl. Na prvním místě rozhodovali manipulátoři veřejného mínění. Hodně nyní mluvíme, a je to nevyhnutelné, o roku šedesát osm. Ale osmašedesátý dýchal literaturou a filozofií Sartra, Deleuze, Bretona, Althussera. Byli přítomní na zdech, ve sloganech a v diskuzích. Během třiceti let průměrný čas věnovaný četbě klesl na třetinu. 
Nakonec dáte zapravdu Macronovi, který napsal, že mediální intellos dělají hluk starými nástroji..
    Technologicky to dává smysl. Ale podceňuje naši adaptační kapacitu. Intellos, kteří ještě chtějí mít jistou důležitost, se adaptují na nové vektory. Jsou to ti showmeni u Ruquiera v Saturday Night, co neuděláte pro to, aby se o vás mluvilo. Soutěží se o udržení pozornosti publika.
Říkáte: žádný hodnotový soud. Nepatříte tedy k pesimistům, kteří se domnívají, že jisté dobové jevy nás rychle dovedou k nedobrým koncům.
   Ne. Jiné časy naleznou své regulace. Změna chování, v tomto případě od levé hemisféry mozkové k pravé, od racionality k emocím, neznamená to nutně katastrofu. Kolektivní nervový systém nalezne prostředky k vyrovnání. Je jasné, že dnes panuje emotivní a impulsívní atmosféra. Ve veřejné politice je to evidentní. Nejde jen o pravdu, je  to myšlení, které nezná kritéria. Vládne představa - menu informačního panelu a čas ztracený předem, jsou principiálními autoritami stanovisek a pokud je potřeba podvodů. Je tristní pozorovat do jaké míry se politická akce vyvázala z historie. Invazí okamžiku se ztratily perspektivy, válka se nedeklaruje, tweetuje se. Hlubina času přestala existovat. Clio není můzou mužů politiky - mluvím o době post Mitterrand, před dnešním ekonomickým věkem. 
Nic není tak oblíbené jako oslavy minulého, dnes....
    Připomíná to dekorace, turistiku, něco pitoreskního. Skáče se do minulosti, ale nehledá se její korelace na přítomné a budoucí, znamenalo by to práci. Dnes pokud chcete vytvořit názorový proud, musíte začít skandálem v televizi, nebo nějakou sérií skandálů, to už je kolektivně zajímavá činnost. 
Bernanos řekl o moderním člověku, že má tvrdé srdce, ale citlivý základ. Neodpovídá to antropologické změně, kterou popisujete?
    Vyjádřil bych to jinak. Vládnou algoritmy a kalkulace, virtuální studená technologie nabízí teplejší kompenzaci. Vlny organického a bio. Expanzívní teplý evangelismus periférie. Máme čím dál větší potřebu tančit, nazývá se to efekt-jogging. V roce 1930 jeden futurolog předvídal beznohého člověka v kovové skříni, nepotřebné končetiny atrofovaly. Dnes se nechodí, praktikuje se running. Tělo je svalnaté, nikdy se tak neběhalo jako v éře automobilů.
Tázat se po smyslu emocí, obrazu, image, to je téměř svatokrádež. Vzpomínáme na útoky, kterým byl vystaven Michel Onfray, když komentoval politické efekty, které přineslo foto malého Aylana, těměř mu nadávali do nacistů..
    Brutalita lidských vazeb se páruje s komunikační všudypřítomností. Smartphone nepřeje víceslovnímu diskurzu. Dá se konstatovat jistá regrese. Co mě nejvíc vadí, je zúžení slovníku. Zhloupnutí jazyka. Každá  mediální revoluce přinesla bouři v mozkovně. Ztrátu paměti protože všechno se dá zaznamenat. Technologický skok plodí dezorientaci. Zůstaňme klidní. Konec jednoho světa, v tomto případě mého, neznamená konec celého světa. 
Slyšel jste Macronovu řeč v koleji Bernardins?
    Nediskutoval bych styl, co mě překvapuje, nejdřív se obrátil k protestantům, pak k židům, nyní ke katolíkům. Zítra k ortodoxním, a pak k buddhistům. Dobré slovo ke každému, po americkém vzoru. Sčítá, nesyntetizuje. Chybí mi slova o tradiční laické podstatě státu. Idea, že Francie je národem komplexního lidu a bohaté historie, jak se zdá mu unikly. Nepolemizuji s významem církví, ale je nezbytné koncentrovat téma. Určitě, když čtete Ricoeura (Macron mu dělal asistenta), víte, že musí existovat horizont všech kolektivních akcí. Ale utopií v tomto případě je Evropa, a probuzení bude tvrdé.    
V čem?
    Můžete dohodami vytvářet instituce jaké chcete, radu, parlament, ale evropský lid dekretem nevytvoříte. Stavět parlament před lid, to je totéž jako postavit tank před stádo krav. Evropská unie jako politický aktér je mrtvá, jak to kdysi psal Valéry s oslnivou jasností. Evropa jako strategická entita se nenarodila z toho důvodu, že nikdy nedeklarovala svou hranici, doktrínu, nepostavila armádu. Armády a spojené velení, jak je známe v NATO, mají vrchol v prezidentské kanceláři v Bílém domě. Vojenské manévry ve Francii, rozkazy v angličtině v operačních normách Pentagonu. Abych zachránil kulturní singularitu, opět cituji Valéryho čtyři ctnosti: představivost, důvěra, kritické myšlení a skepse. A to se též úplně odpařilo, přímo před očima, importovaným laminátovým mainstreamem z USA. 
Často se cituje Clemenceau, Briand. Nejedná se o malý revival III. Republiky?
    Když chybí věci, utíkáme se ke slovům. Byla by chybou, kdyby se navrátil civilizační kolonialismus s podvědomím typu macho. Ale konečně v historii jsou návraty, Řecko pokořil Řím, ale pak Byzanc oživila na tisíc let řeckou civilizaci když bylo vyvráceno římské císařství.  Že dvěma klíčovými centry města nebudou supermarket a kostel, ale škola a radnice, tato myšlenka by se  mohla znovu narodit.


Žádné komentáře: