psg mnichov

Macron šampion obscénnosti

Jenom podle jména francouzský fotbalový tým Paris-Saint-Germain vyhrál v Evropské lize a vzápětí se ve francouzských ulicích rozpoutalo inferno násilí a ničení. Co je na tomto mančaftu vůbec francouzského? 14 let už patří katarskému šejchovi a v týmu jsou pouze dva Francouzi. Šejch sponzoruje Muslimské bratrstvo a Hamas a investuje do islamizace Francie. Je druhým Sorosem nebezpečné islámské globalizace a fotbal je jejím velkým reklamním magnetem. Poloslepý a propagandou otrávený Evropan nerozpozná, co je milionům muslimům ve Francii jasné, v tomto zápase šlo o velké vítězství islámu. Dvě noci po zápase v Mnichově zažívala Paříž nebývalé inferno, města zaplavená řádícími davy, rabování, hořící auta, dva Francouzi zabití a atakovaná policie a hasiči. Plenění a násilí, na něž je Francie zvyklá, udivilo tentokrát svým rozsahem. Hordy ovládly Paříž od Elysejských polí až po periferie. Tyto scény se opakují každého 14. července, na Sylvestra a při každé události kontroverznějšího charakteru. Oslavují nebo protestují stále stejné kategorie lidí, kterým jde o ničení z principu. Vládnoucí režim opakuje stále stejné smířlivé fráze a mluví o stejných opatřeních, která nikam nevedou. Není to násilí, které by mělo nějaký důvod, ale je to zvyk a norma multikulturní společnosti. Islámští vyděděnci těmito podivnými oslavami ukázali "utlačovatelům", co je v brzké budoucnosti očekává. Klema říkal poslancům v parlamentu, "dostaneme se k moci a zakroutíme vám krky", poslanci se dusili smíchy. Viděno z bezpečné dálky je Francie velmi směšná. 

            Fakta se dneska dík sociálním sítím nedají snadno zamaskovat, ale režimní média události zatajují nebo bagatelizují. Všechny rozumné analýzy tohoto fotbalového řádění dochází k závěru, že francouzský stát už nemá prostředky ani vůli, aby násilí zabránil. Macron vítězství připsal mládeži předměstí, což dokládá jeho permanentní duchovní a erotické rozpoložení. Na ceremoniálu se oslavovalo rapem a palestinskými vlajkami. Fotbalový tyátr jde daleko nad rámec kvalitního sportu, inscenace má politické aspekty, o které Macronovi a organizátorům masové imigrace především jde. Tento tyátr není než propagandou multikulturalismu, islamizace a rasismu proti bílým, jak dokazuje už optické složení týmu nebo propaganda pro muslima Ousmana Dembelého, který ukazuje svou zahalenou manželku. Jde o vítězství Kataru a islámistů nad evropským sportem. Francouzům hořkne chuť se veselit. Zažívají minometné palby v ulicích, podpálená auta, sedmnáctiletý mladík k smrti pobodán v Dax, mladá žena smrtelně zraněna skútrem v Paříži, několik lidí vážně zraněno... Co to má společného se sportem? Nic, co by stálo za veselení. 
             Ministr vnitra kritizuje barbary, kteří přišli do Paříže páchat zločiny a provokovat policii, ale má to být podle něho malá skupina gangsterů. Tuto konvenční rétoriku režim používá desetiletí, drtivou většinu imigračních vrstev mají tvořit řádní lidé. Realita je úplně opačná. Davy neřádí proto, že je k tomu vede jejich víra nebo barva pleti ani proto, že PSG vyhrál, řádily by i kdyby prohrál. Udělaly to proto, že Francii a celou Evropskou unii vládne nekvalitní politický sajrajt, který Evropu proměnil v multikulturní hnojiště. Řádící masy jsou nástrojem režimu proti etnické populaci, která jak vidět v celé západní Evropě má už strach a nemá sílu s tím něco udělat. Není to nový proletariát, protože proletariát, jak jím operoval Trockij byl neskonale noblesnější než tyto hordy, ale stejně tak komunistické elity byly neskonale kvalitnější než dnešní evropskounijní elitní odpad. Důvody proč tyto masy přišly do Evropy jsou už dnes zcela ambivalentní, podstatné je, že se rozmnožily a mají sílu uchopit kormidlo lodi zvané Evropa. V sobotní noci se neomezily na demonstraci moci a ničení všeho, co jim stálo v cestě, ale ovládly celou periferii a zmocnily se veřejných komunikací. Nikdo neměl sílu je zastavit. Jejich bezprostředním posláním je zmocnit se Evropy. 
       Macronovým režimem francouzský rozklad vrcholí, stát už nezvládá vůbec nic od státních financí, imigrace až po zabezpečení minimální bezpečnosti občanů. Ovšem dokáže vybírat pokuty v parcích za překročení zákazu kouření. Režimní kasta má pořád dost drzosti, aby mluvila o nebezpečí populismu, který podobné události mohou vyvolat, přitom jde o přirozenou touhu lidí napravit padesát let ideologických chyb vládnoucí kasty. Francie podobnými intifádami nastavuje světu děsivou tvář, odporný kašpar Macron servilně děkuje za vítězství týmu, který zdaleka není francouzský, katarskému šejchovi.