Drzá fronta ošklivosti.
Úvaha o modernismu od italského teoretika architektury a esejisty Roberta Uga Nucciho na infoserveru Destra. Nucci obdivuhodně přesně trejsuje mizérii pražské přítomnosti evropskounijní úpadkové doby, kterou zažíváme. Modernismus v architektuře je dnes ve svých formálních deklinacích prezentován jako absolutní danost. Knihy a časopisy o architektuře věnují víc pozornosti kvalitě papíru a designu než obsahu, jsou totiž výrazem profesionální kultury, která se exhibuje a sebeoslavuje. V žargonové a názorové formě je jejich jazyk často komplikovaný a nejasný. Zrcadlí kulturu, která postrádá kyslík ve srovnání s archetypy a minulými významy, tato kultura hledá snadné přistání v technologii a ve vědě, kamufluje se originalitou a přehnanými formami, které jsou bizarní pouze svou malostí. Dnešní architektura je trivializovaná technologií. V renezanci se architekti připravovali pečlivým kritickým studiem vrcholných děl minulosti.
V osmnáctém století Francouzská akademie věd diktovala pravidla dobré stavby formální kulturní investiturou. Dnes je studium děl minulosti zcela povrchní, není-li přímo škodlivé, protože schopní učitelé na výši, od nichž by se dalo pochytit kvalitní vzdělání, neexistují. Reginald Blomfield, učitel a historik architektury, konstatoval v třicátých letech úpadek forem a znepokojující vyprahlost, prohlásil: "Zdá se, že velká architektura před rokem 1900 neexistovala, modelem radnice byla dlouhá budova připomínající krabici s otvory a s vysokou tenkou věží na jednom konci." Blomfield již tehdy odsuzoval nedostatek kulturního vzdělávání rozšířeného na všechny obory znalostí a neomezující se na technické a odborné disciplíny, předjímal limity, na které si dnes stěžujeme. Architektura banalizovaná technologií jako důsledek možná nenapravitelné roztržky s minulostí a slepé otroctví stroji.
Nietzsche na konferenci o budoucnosti evropských škol lamentoval nad znepokojivým stavem kulturních změn: "Kdo vás povede do vlasti kultury, když vaši průvodci oslepli, ale vydávají se za vidoucí. Kdo z vás dospěje k pocitu posvátné úcty k umění, když jste systematicky cvičeni ke koktání tam, kde by jste měli být vedeni, jak meditovat a filozofovat nad uměleckým dílem. Měli byste být přinuceni naslouchat velkým myslitelům, místo toho zůstanete navždy vzdáleni uměleckému dílu a stanete se služebníky přítomnosti." Modernismus stejně jako všechny ismy, označující odklon od původního významu, má kořeny v intelektualismu naší doby. Chirico řekl, někteří chtějí vypadat inteligentně, aniž by byli schopni chápat, jednoduše následují jakýkoliv trend s falešnou představou o pokroku. Intelektualismus modifikoval význam slov, vytvořit manýristický jazyk, zavedl nová pravidla vztahů vycházející z reality obchodu a převažujícího ekonomického zájmu. Vyprodukovalo to ke svému obrazu vycvičené kulturní řemeslníky, jak se sluší na nejlepší snobskou tradici. Kritici umění se narodili ze spojení s obchodníky, zavedli zmatený a hermetický jazyk. Vyvinuli novou popisnou a interpretační techniku, v určitých dílech "vidí" něco, co nebylo vidět, exaltovaně vyzdvihují mimořádné věci tam, kde nic neexistuje. Kritik s obchodníkem jsou spolupachateli mazaných tržních operací, aby domestikovali nekulturní a nepřipravenou veřejnost, tedy lehce ovlivnitelnou. Kdysi mířilo umění ke znalcům a bylo předmětem reflexí básníků a spisovatelů jako Sainte Beuve, Baudelaire a Apollinaire, kteří k umění přistupovali s duchem a citlivostí své kultury.
V malířství stejně jako v architektuře se modernismus a intelektualismus ubírají paralelními cestami. U Cezanna, který byl jistou dobu svého života průměrným malířem 19. století, byl interpretační zlom dán kubizací výrazových forem geometrickou cestou. Mnozí pochopili, že novost a skutečná ošklivost mohou úspěšně nahradit falešnou krásu té doby, a intelektuál může snadno vyjádřit svůj intelektualismus s okouzlující schopností.
Podobně se manifestoval modernismus v architektuře. Ve 20. století dík dílům inženýrské inspirace nastal zlom v oficiální historiografii, která oslavila příchod nové éry. Nové materiály a technologie byly vydávány za výraz formálních úspěchů do té míry, že Eiffelovka se stala symbolem-památníkem nové éry. Invaze modernismu, jak uvádí Blomfield, měla znepokojivé důsledky: "V architektuře je to závažnější než vpády modernismu do malířství, sochařství, hudby a literatury... představuje to drzou frontu v našich ulicích a na našem venkově, je to příliš velké a drahé na to, aby se to dalo úplně zničit."
S internacionalizací architektury, nebo spíš nastolením formální lhostejnosti k místu a tradici, proti jakékoliv logice autonomního zkoumání designu spojeného s kontextem a územím, se etabloval koncept standardizace, jakási paralela k procesu výrobě materiálů. Teritorium je vystaveno invazivním útokům anonymních kontejnerů více podobných obalovým krabicím než dílu hodným minimální formální kvality. Nastoupila extaktická globalizace a pohrdání kulturami a tradicemi.
Šedost a melancholická monotónnost anonymních rovnoběžnostěnů má kontrapunkt ve struktuře drzého a vulgárního zpracování k poctě konzumu a komerci. Nové konzumní katedrály soupeří o stále větší rozměry, od super a hypermarketů až po pevností zábavy a volného času, staly se pólem přitažlivosti pro masy, které jsou předurčeni žít v době nejšílenější ztráty času v historii. Modernismus útočí na území jako chobotnice, zatímco historická centra jsou předána tzv. kulturní turistice, jsou neschopné dialogu se současností a slouží za fasády inertní minulosti.
Dobře argumentovaný a budovaný architektonický fundamentalismus se prosazuje ve velkých projektech, diktuje pracovní instrukce, zatímco kulturní lobby rozdává uznání a ceny příznivcům a šiřitelům. Corbusierův stroj k bydlení, mnohobuněčná struktura, která redukuje člověka na nediferencovaný atom s předem definovanými funkcemi, je v protikladu s myšlenkou F. L. Wrighta: "Architektura je organická pouze potud, pokud je vnitřní... je reflexem, který slouží člověku, než silou, která ho ovládá."
Transformismus moderní doby s drzým odhodláním hledá cestu, jak vyjít ven z dnes už vyčerpané standardizace: vynalézá se postmoderna, tj. stylový mix, který se snaží znovu okysličit hnutí, které skomírá. Ale zdá se, že tento pokus se rychle vyčerpá. V dobách obrození je všechno dovoleno, ovšem tento fenomén je slabou reakcí na krizi hnutí, je to trapné ohlédnutí, které dalo vzniknout jen skromnému výrazu.
Architektura je stále víc vtahována do technologické spirály, navrhují se řešení s materiály a systémy, které jsou vydávány za inovativní, ale vesměs v sobě nic inovativního neobsahují, pouze reagují na potřebu trhu. Převládá technologie chápána jako zdroj zvýšení výkonu strojírny, návrhy techno-architektury se vyznačují sporným formálním řešením, lhostejným k existujícímu kontextu. Území je atakováno a rozrušováno urbanistickým totalitarismem, který se víc zajímá o velké komplexy, o vertikální tělesa velké přitažlivosti a efektu, spíše než o řízení dopravních toků a zajištění obyvatelnosti. City Life je v tomto smyslu se svými křivými a pokroucenými věžemi příkladem, který působí dojmem snového deliria bláznivých představ. Vyraz moci žíznící po dobývání území, aby se lépe reprezentovala. Nejvyšší věž, jejíž výška je třikrát vyšší než mrakodrap Pirelli, se prezentuje jako novodobá Babylonská věž. Připomíná to hořký postřeh Giorgie Locchi o amerických turistech navštěvující Eiffelovku, řekla, že jejich výhradním zájmem bylo vědět kolik měří a kolik váží. Redukce všeho na data, protože nic jiného tu k zapamatování není, možná právě to je pravá podstata modernismu.
Nietzsche na konferenci o budoucnosti evropských škol lamentoval nad znepokojivým stavem kulturních změn: "Kdo vás povede do vlasti kultury, když vaši průvodci oslepli, ale vydávají se za vidoucí. Kdo z vás dospěje k pocitu posvátné úcty k umění, když jste systematicky cvičeni ke koktání tam, kde by jste měli být vedeni, jak meditovat a filozofovat nad uměleckým dílem. Měli byste být přinuceni naslouchat velkým myslitelům, místo toho zůstanete navždy vzdáleni uměleckému dílu a stanete se služebníky přítomnosti." Modernismus stejně jako všechny ismy, označující odklon od původního významu, má kořeny v intelektualismu naší doby. Chirico řekl, někteří chtějí vypadat inteligentně, aniž by byli schopni chápat, jednoduše následují jakýkoliv trend s falešnou představou o pokroku. Intelektualismus modifikoval význam slov, vytvořit manýristický jazyk, zavedl nová pravidla vztahů vycházející z reality obchodu a převažujícího ekonomického zájmu. Vyprodukovalo to ke svému obrazu vycvičené kulturní řemeslníky, jak se sluší na nejlepší snobskou tradici. Kritici umění se narodili ze spojení s obchodníky, zavedli zmatený a hermetický jazyk. Vyvinuli novou popisnou a interpretační techniku, v určitých dílech "vidí" něco, co nebylo vidět, exaltovaně vyzdvihují mimořádné věci tam, kde nic neexistuje. Kritik s obchodníkem jsou spolupachateli mazaných tržních operací, aby domestikovali nekulturní a nepřipravenou veřejnost, tedy lehce ovlivnitelnou. Kdysi mířilo umění ke znalcům a bylo předmětem reflexí básníků a spisovatelů jako Sainte Beuve, Baudelaire a Apollinaire, kteří k umění přistupovali s duchem a citlivostí své kultury.
V malířství stejně jako v architektuře se modernismus a intelektualismus ubírají paralelními cestami. U Cezanna, který byl jistou dobu svého života průměrným malířem 19. století, byl interpretační zlom dán kubizací výrazových forem geometrickou cestou. Mnozí pochopili, že novost a skutečná ošklivost mohou úspěšně nahradit falešnou krásu té doby, a intelektuál může snadno vyjádřit svůj intelektualismus s okouzlující schopností.
Podobně se manifestoval modernismus v architektuře. Ve 20. století dík dílům inženýrské inspirace nastal zlom v oficiální historiografii, která oslavila příchod nové éry. Nové materiály a technologie byly vydávány za výraz formálních úspěchů do té míry, že Eiffelovka se stala symbolem-památníkem nové éry. Invaze modernismu, jak uvádí Blomfield, měla znepokojivé důsledky: "V architektuře je to závažnější než vpády modernismu do malířství, sochařství, hudby a literatury... představuje to drzou frontu v našich ulicích a na našem venkově, je to příliš velké a drahé na to, aby se to dalo úplně zničit."
S internacionalizací architektury, nebo spíš nastolením formální lhostejnosti k místu a tradici, proti jakékoliv logice autonomního zkoumání designu spojeného s kontextem a územím, se etabloval koncept standardizace, jakási paralela k procesu výrobě materiálů. Teritorium je vystaveno invazivním útokům anonymních kontejnerů více podobných obalovým krabicím než dílu hodným minimální formální kvality. Nastoupila extaktická globalizace a pohrdání kulturami a tradicemi.
Šedost a melancholická monotónnost anonymních rovnoběžnostěnů má kontrapunkt ve struktuře drzého a vulgárního zpracování k poctě konzumu a komerci. Nové konzumní katedrály soupeří o stále větší rozměry, od super a hypermarketů až po pevností zábavy a volného času, staly se pólem přitažlivosti pro masy, které jsou předurčeni žít v době nejšílenější ztráty času v historii. Modernismus útočí na území jako chobotnice, zatímco historická centra jsou předána tzv. kulturní turistice, jsou neschopné dialogu se současností a slouží za fasády inertní minulosti.
Dobře argumentovaný a budovaný architektonický fundamentalismus se prosazuje ve velkých projektech, diktuje pracovní instrukce, zatímco kulturní lobby rozdává uznání a ceny příznivcům a šiřitelům. Corbusierův stroj k bydlení, mnohobuněčná struktura, která redukuje člověka na nediferencovaný atom s předem definovanými funkcemi, je v protikladu s myšlenkou F. L. Wrighta: "Architektura je organická pouze potud, pokud je vnitřní... je reflexem, který slouží člověku, než silou, která ho ovládá."
Transformismus moderní doby s drzým odhodláním hledá cestu, jak vyjít ven z dnes už vyčerpané standardizace: vynalézá se postmoderna, tj. stylový mix, který se snaží znovu okysličit hnutí, které skomírá. Ale zdá se, že tento pokus se rychle vyčerpá. V dobách obrození je všechno dovoleno, ovšem tento fenomén je slabou reakcí na krizi hnutí, je to trapné ohlédnutí, které dalo vzniknout jen skromnému výrazu.
Architektura je stále víc vtahována do technologické spirály, navrhují se řešení s materiály a systémy, které jsou vydávány za inovativní, ale vesměs v sobě nic inovativního neobsahují, pouze reagují na potřebu trhu. Převládá technologie chápána jako zdroj zvýšení výkonu strojírny, návrhy techno-architektury se vyznačují sporným formálním řešením, lhostejným k existujícímu kontextu. Území je atakováno a rozrušováno urbanistickým totalitarismem, který se víc zajímá o velké komplexy, o vertikální tělesa velké přitažlivosti a efektu, spíše než o řízení dopravních toků a zajištění obyvatelnosti. City Life je v tomto smyslu se svými křivými a pokroucenými věžemi příkladem, který působí dojmem snového deliria bláznivých představ. Vyraz moci žíznící po dobývání území, aby se lépe reprezentovala. Nejvyšší věž, jejíž výška je třikrát vyšší než mrakodrap Pirelli, se prezentuje jako novodobá Babylonská věž. Připomíná to hořký postřeh Giorgie Locchi o amerických turistech navštěvující Eiffelovku, řekla, že jejich výhradním zájmem bylo vědět kolik měří a kolik váží. Redukce všeho na data, protože nic jiného tu k zapamatování není, možná právě to je pravá podstata modernismu.
Žádné komentáře:
Okomentovat