neděle 25. prosince 2016

euro schengen

Projekt zkázy

Šéfredaktorem Basler Zeitung nebude asi jen tak někdo. Ale až tak excelentní? Markus Somm se na Štědrý den zamýšlí nad Německem a ostatními.
Téměř to vypadá, že když se politici dopustí chyby, nakonec jsou v Berlíně mrtví. Platí to od první světové války a minulý týden šlo opět o tento případ. Jeden pachatel, údajně tuniský azyl terorista, nákladním autem najel do davu lidí, zabil dvanáct osob a řadu dalších těžce zranil. Kritici Merkelové z AfD reagovali rychle a mluvili o mrtvých Angely Merkelové. Následovala okamžitá reakce žurnalistů – hanobení vůdkyně – Merkelová se vůbec nemusela bránit. Politici milují tisk.

   Pravda je jednoduchá: Jsou to mrtví Merkelové. Pokud je někdo spolkovým kancléřem, pak nese nejvyšší zodpovědnost za orgány státu a ty jak je evidentní selhaly na celé čáře jako nikdy předtím. Kde byla Merkelová? Šílenství se stalo zřejmým – a má své metody: Nakonec se musíme trochu zastat Merkelové, není sama, která je vinna těmito mrtvými. Je to celá generace naivních politiků, kteří byli opojeni příznivými větry krátkodobé historie. Začalo to pádem berlínské zdi počátkem devadesátých let, nebyli na to připraveni a politická reakce doby: Program evropského vysvobození od zla, od zlých národních států, od špatných skutků, od nebezpečí, která číhají mimo Evropu. Dneska se tato vize zhroutila. 

Program zkázy

   Euro: pohroma, jižní Evropu to strhlo do chudoby, severní Evropu to zajímá okrajově; experiment, který nikdo, kdo má trochu rozum už neobhajuje, ale nikdo neví, jak z něj vycouvat. Podobá se to volnému pádu: Člověk cítí, že se pohybuje nesprávným směrem, ale nic proti tomu nemůže dělat.  
   Volný pohyb osob: pseudoliberální fantazie, celé země se dobrovolně zbavily nejlepších lidí a v jiných oblastech panuje obrovská nezaměstnanost a neúnosné sociální výdaje. Když se to zaregistruje, je obvykle už pozdě.
   Schengen: Zóna volného pohybu pro milé lidi s jejich ještě milejšími dětmi. Dovolená bez pasu, dnes to usnadní volný pohyb hlavně teroristům. Po útoku se rychle přesunout do bezpečnější oblasti a vyhnou se pronásledování – i tato fantazie je dnes realitou. Politici vnutili svým zemím – aniž se dotázali lidu nebo si to nechali schválit – koncepty, které nemohou reálně fungovat a vedou k teroru. Předstírali,  že chtějí vylepšit svět, docílili toho, že dnes musíme mít strach – v neposlední řadě nejen z nich.
   Často jsme to v Evropě zažívali: politická elita, která se mýlí. Také tenkrát byli mrtví, mimo jiné i v Berlíně.  

Doktríny zlověstných staletí

   V roce 1919 Spojenci nadiktovali Němcům ve Versailles brutální mír. Velký anglický ekonom John Maynard Keynes, který byl členem britské delegace o tom napsal malou knihu: Ekonomické následky mírové dohody. Mírové dohody  kritizoval a předvídal velké nebezpečí pro mír a blahobyt v celé Evropě. Na protest dokonce před podpisem dohod rezignoval z britské delegace. I když Keynes měl světovou reputaci, na západě o jeho argumentech nechtěl nikdo slyšet a vůbec knihu číst i když každý věděl co tam stojí: Mainstream považoval Keynese za nepříjemně bzučícího komára. Nenáviděli ho a vysmívali se mu, tušili, že má pravdu. Přirozeně mu historie dala za pravdu - dobře věděl, že versailleská dohoda, podepsaná v poválečném čase obnovy a úlevě po velké válce vytvoří režim, kterého se již nikdo nezbaví. Nikdo nevěřil, že historické okolnosti se dají tak rychle změnit. Versailleská dohoda neumožňovala revizi. Všechno spleteno v gordický uzel, nikdo nevěděl jak to rozvázat a nikdo si natolik nedůvěřoval, aby to rozetnul. Mezinárodní režim předepisoval jak se země a jednotlivci mají vzájemně chovat a když to nedodrží: Co pak? Jak to pokračovalo je  známo. Země zchudnou, padnou do krize a radikalizují se. Například Německo – necítilo se vázáno režimem reparací – Američané, Britové i Francouzi to nemohli změnit i kdyby chtěli. Systém mírových dohod byl k ničemu, ale neexistovala síla, která by to změnila.       
   Dějiny nás učí: Časy se mění. Vše co nemá alternativu je nebezpečné – životu nebezpečné.  Aby nedošlo k nedorozumění: Německo po zásluze prohrálo první světovou válku, císařské Německo neslo velkou zodpovědnost za její vypuknutí, pokud není jediným viníkem války. Přesto všechno byly versailleské dohody fantazií vítězů, selháním, které kulminovalo v hrozném zlu. Tato část dějin končí Hitlerovou sebevraždou v bunkru v Berlíně. Naše dějiny a dějiny Merkelové se teprve píší. 
   Žádná doba není senzitivnější než okamžiky po dlouhé válce, kdy všichni najednou věří, že všechno bude dobré. Obzvlášť politici upadnou lehce do iluzí a do ahistorické euforie, nový svět jako na dlani. Tyto časy jsou nejnebezpečnější – není náhoda, že jak v r. 1919 po první světové válce, tak v devadesátých letech po studené válce, došlo k obrovským politickým chybám. Uzákoňuje se věčnost, přechodné neexistuje, stejně jak cesta zpátky.
   V devadesátých letech se z rozumného projektu evropského společenství suverénních států stala Evropská unie. Na první pohled dobrácky se tvářící byrokratický moloch mutující do projektu zkázy. Iluze tento projekt doprovází od počátku. Euro, volný pohyb, Schengen. Mezitím začali umírat lidé.

Amrihova cesta

   Anis Amri, údajný atentátník zastřelen v Miláně. V 17letech přistál v Lampeduse, podpálil utečenecký domov na Sicílii, čtyři roky v italské base. Po odpykáni trestu se volně pohybuje po Evropě. Přes Švýcarsko do Německa, žádá tam o azyl, je odmítnut. Zajímají ho islámisti, kšeftuje s drogami, lehce mění identity. Nikdy ho neodsunou. Nic tak Amrimu nepomohlo jako fakt, že tak triviální záležitost jako je ostraha hranic v Evropě neexistuje. Proč? Inteligentním politikům je to směšné. Kdo věří tomu, že zkušený hraniční úředník vychytá většinu zločinců – pak nerozumíte modernímu světu.
    V pátek v noci byl italským policistou Amri zastřelen. V Německu, již vytypovaný pachatel, jednoduše sedl na vlak a přes Francii odjel do Milána. Jeho matka v Tunisku: Vinni jsou italští a němečtí úředníci, měli ho dávno vrátit do Tuniska a matka velmi se omlouvá rodinám zabitých.       


Žádné komentáře: