čtvrtek 20. července 2017

imagine lennon destrukce

John Lennon a trapné pověry

Sertorio ve španělském il Manifiesto je nejen excelentní, ale i odvážný pisatel, dokáže jít k podstatě věci a strhnout masku i idolu stamilionů a ukázat jim, že jejich víra není nic než trapnou pověrou.   Jestliže smrt Evropy má svoji hymnu, pak je to bez pochyb Imagine Johna Lennona, je to extrakt myšlení šedesátých let, desetiletí slibů, které nám zaminovalo budoucnost.
   Imagine v jakési lyrické a muzikální senzibilitě evokuje jednoduché myšlenky, které mají enormně destruktivní potenciál. Celé to globalistické kredo, které nás dnes rdousí, je zkoncentrováno v Lennonových jednoduchých strofách, které jsou otevřeny i nejprůměrnějšímu chápání.
    Charakterizuje to vnímání hudebních artefaktů: mistr může opakovat slova pomocí rytmu, tato technika byla vždy vlastní poetickému vyjádření a známe ji od homérických rapsódů až po romance. S jedním podstatným rozdílem: naše kapacita vnímání je tak pokleslá, že pouze pár krátkých sloganů, jako jsou v Imagine, se mohou vepsat do mozku mas bez paměti.
     Hudba vstupuje do emocionálního prostoru našeho vnímání bez racionálních mediátorů jako je literatura a malba. Z toho důvodu Imagine je víc destruktivní než brigáda tanků a stálá, víc než půl století trvající přítomnost tohoto songu to dokazuje. OSN by nemohla najít lepší hymnu, která by víc reflektovala její cíle.
       V zkratce, co se skrývá v songu Imagine: není nebe, není peklo; náboženství, vlast, vlastnictví a morálka jsou vadné; pokud by neexistovaly, všichni bychom byli šťastni v sjednoceném světě a v míru. Je to poselství staršího data, od Rousseaova Sociální kontraktu a jeho pedagogického monstra Emila, to v Evropě občas zaznívalo.
    Lennonova velká výhoda oproti ženevskému předchůdci je absolutní nedostatek jakékoliv intelektuální úrovně; zatímco knihy Jean-Jacqua se čtou jedním dechem s ostatními francouzskými klasiky, např stále vzrušující Confessiones, Lennon se stal ikonou mas, bez hloubky i stylu, pouze pro svoji povrchnost, která dobře harmonuje s vulgárním. Rousseau si nárokuje intelektuální úsilí, které člověk postmoderních atributů není schopen vyvinout, jeho warholovský intelekt dosáhne k pochopení toho minima slov v songu.  
    V době PR není inteligence nepostradatelná, naopak. Zjednodušující slogany a songy formují konzumentovo vnímání, zombi, které okupuje komerční centra, shromažďuje se na stadionech a zaplavuje velká muzea, aby vidělo čemu nemůže rozumět, ale říkali mu, že je to nutné. To je osud songu Imagine: rebel bez příčiny, šklebící se protestující dítě; západní tele: frivolní, nezodpovědné, arogantní, rozmazlené mámou, které nikdy nedoroste, které formují hodnoty kontra-kultury šedesátých let, ovšem pak dál žije jako dobrý měšťák, limitovaný radikál, vždy egoistického ražení. Zkažený adolescent. Západní školský systém jich produkuje miliony. V třídách angličtiny, historie, občanské nauky a dokonce v náboženství (před bergogliovými faráři ochraňuj nás Pane), pouští se jim Imagine, Svíce ve větru nebo We shall overcome; naši bakáláři nerozeznají Parsifala od Verbena de la Paloma, ale určitě jsou schopni reprodukovat některý z těch songů.
   To je počátek našeho problému: kontra-kultura vytlačila z aul kulturu, a s ní i hodnoty, které formovaly naší civilizaci, a které se dnes jeví zastaralé, nevhodné, náročné a elitistické.
     V procesu intelektuální a materiální degradace Evropy je víc než nutné, aby klíčové hodnoty evropské civilizace zmizely nebo se staly výsměšným terčem: vlast, náboženství, vlastnictví, sebeobětování, morálka, rodina....toto všechno musí být destruováno na oltáři štěstí – něčeho subjektivního, co odvisí od momentálního pocitu každého z nás, co vede k permanentní nespokojenosti a hypertrofickému narcismu.   
    Hledání nemožného je jed, který zničí západní svět a vede nás do arény nihilismu. Na mýtu štěstí staví genderová ideologie, vulgární carpe diem, bez principů a estetiky, včetně negování vlastní identity a její obrany; je to prvek dezintegrující každou kolektivní potřebu, každý vyšší cíl. De Gaulle odpověděl Emmanuelovi Astierovi na otázku zda-li je šťasten: „Jste totální idiot. Štěstí neexistuje.“ Měl pravdu, štěstí je subjektivní, proměnlivé a efemérní, je to jenom dech, okamžik, jiskra, vteřina totálnosti. Paměť selhává při vzpomínkách na okamžiky štěstí. 
   Není zvláštní, že po islamistických atentátech se zpívá song Imagine, je to jistá forma jak zavřít oči, jako dítě, které nechce vidět tvrdou realitu a utíká se do svých snů. Dokazuje se krví, že náboženství, vlast a povinnost existují a mají nároky, pokleslí Evropané preferují pokračování narcistní iluze a negování zřejmého: Imagine. 
   Komentář Luise Alvareze Prima: Dobře napsáno. Ani chlad, ani emoce. Klást odpor a být věrný.     


Žádné komentáře: