Poddaný
Herbert Ludwig je pedagog, spisovatel, esejista, zabývá se vývojovými podmínkami svobody. Příspěvek zveřejnil v časopise Gesellschaft und Kultur. Němci jsou morální zbabělci. Jsou poslušní vrchnosti. Již Bismarcka překvapoval nedostatek kuráže u Němců. Jsou poddaní. Poslušnost vrchnosti a poddanství se táhnou i německými moderními dějinami.
Carl Friedrich von Weizsäcker: „Typický Němec je absolutně poslušný, v pozoru před befely a neoplývá vlastním myšlením; může být v poli i hrdinou, ale v civilním životě je extrémně zbabělý.“
Bismarck: „Odvaha na bojišti je nám vlastní, ale i jinak pozoruhodným lidem v Německu chybí kuráž.“
Heinrich Mann popsal ve svém románu „Poddaný“ velmi silně typus poslušného konformisty, který je totálně poddán předkládaným společenským normám, názorům a očekáváním.
Duševní nevolnictví
Příčina německého poddanství je v autoritativní výchově ve škole a v rodině, pokračovalo to poslušností pruským generálům.Max Weber vidí kardinální problém v protestantismu, který chápe stát jako boží instituci, která legitimuje vrchnost. Luteránství je zodpovědné za německé poddanství a poslušnost vrchnosti. Poslušnost duše věřícího k vrchnosti, generace po generaci, se tak vtiskla do vědomí, že už není potřeba žádné vnější násilí, které by Němce nutilo k poslušnost. Jsou takoví.
Změny ve vzdělávání po roce 1945 nezměnily ducha poddanství. Militarismus Francouzů, silně přítomný ve vzdělávání, nevedl u nich k poddanskému duchu. Počáteční impuls protestantismu k svobodě jedince proti náboženské vrchnosti, zardousilo legitimování státní vrchnosti.
Poslušnost k vrchnosti nelze vysvětlit vnějšími podmínkami a okolnostmi, je to vnitřní fenomén Němců, je to jejich vnitřní slabost.
Heinrich Mann: „Němec je roven otroku, který svého pána poslouchá, aniž je spoután, bez biče, jenom slovem, ano stačí i pohled. Nevolnictví je mu vlastní, je v jeho duši, je to horší než materiální otroctví, je to spiritualizované. Němci musí být osvobozeni zevnitř, z vnějšku to nepomůže.“
Osvobodit zevnitř, není to tak jednoduché, odvisí to od slabosti individuality a já samotného. Jak se uchopit a změnit? A jak na slabost?
Španělský diplomat a filozof kultury Salvador de Madariaga trefně poznamenal: „Klíčovým faktorem v německém jazyce je slovo werden (stát se). Toto slovo propůjčuje jazyku umění stálého pohybu, kvalitu plynoucího, což je nejhlubší bod německého života. Co je pro Angličana a Francouze jednou myšlenkou z mnohých a pro Španěla to vůbec nic neznamená, je pro Německo jádrem všeho myšlení. V Německu řeč a myšlení plynou v jednom proudu."
V pocitu stálého werden dospívá německá náklonnost k neustálému vývoji vlastní podstaty k vyjevení svého vlastního já. Já není v zásadě nic hotového, ale werdendes (stávající se), sebe-vyvíjející. Tím se to odlišuje od toho, co v běžném všedním životě označujeme jako já, což je něco nižšího, co se zjevuje jako špatná kopie opravdového, vyššího Já, které samotné nevstupuje do vědomí všednosti, ale vznáší se v pozadí. Jeho vliv lze pociťovat a pozorovat.
Permanentně poměřujeme okolnosti a jednání druhých lidí s tím, jaké by to mělo být. Nejsme spokojeni se svým chováním a činěním, se svými schopnostmi. Nejsme adekvátní svým ideálům a morálním aspiracím. Toto zjištění je možné, pokud je v nás vyšší instance, Já v pozadí, které soudí sprosté a nízké já.
Fridrich Schiller v „Estetických dopisech“: Každé individuum nese v sobě touhu po vyšším ideálním člověku v sobě, velkým úkolem individuální podstaty je cesta k jednotě s tímto ideálem.“
Fichte též rozlišuje empirické, zkušeností podmíněné Já, od čistého, ideálního Já, které je prvním principem všeho pohybu, života a činění, Obě já zřídka splývají, přivést je do souladu je stálým úkolem a posláním člověka. Nestačí k tomu vůle. Musíme projít procesem neustálé výchovy a sebevýchovy, abychom překonali překážky kladené smyslovým světem. Tento proces nazýváme my Němci kulturou.
Na rozdíl od běžného ega, vyšší Já nevstupuje samo od sebe do vědomí. Může se přiblížit vědomí pouze vlastní aktivitou člověka.
Rudolf Steiner radí, aby se člověk na konce dne zastavil a nechal plynout před očima (a svojí duší) radosti, strasti a činy, které ho potkaly a posuzovat je pohledem vyššího Já. Pak rozlišíme podstatné od nepodstatného. Člověk se zbaví svého egocentrismu a vyšší Já získá čím dál, tím větší vliv na duši. Každodenní, banální já bude nahrazeno vyšším Já. Člověk se stane klidnějším, jistějším v jednání a okolnosti ho nemohou moc ovlivnit. Vyšší Já převzalo vládu a zotročilo si banální, nízké já.
Touha po vyšším Já spí v každém Němci, pokud to tam dobře nevidí, pomůže mu ji velmi rychle vrchnost najít. Totiž vláda vyššího, ideálního Já ve mně a vnější vláda (vrchnost) státu jsou totožné. Člověk se svým materiálním já je uvězněn v mizerii všedního dne, přijímá poslušně befely státní vrchnosti a přirozeně se jim poddá. A každý funkcionář, úředník mocenského aparátu nebo aparátčík, který na ostatní pohlíží s arogancí, se mu jeví jako část vyššího pseudo-Já, kterému musí být po vůli.
Nezáleží na vrchnosti, může to být uzurpátor nebo dnes pseudodemokraticky vybraná egoistická partajní kasta, která stejnou mocenskou strukturou nastoluje své panství. Navíc se to podpoří moderními psychologickými postupy mediálního průmyslu, který denně propaguje panství této oligarchické kliky a který znovu a znovu žene spícího poddaného k urnám, ke stejné volbě, aby pohřbil naději.
Jenom z prožitku sebe sama, z touhy člověka po nezávislosti, může přijít odpor proti vnější vrchnostenské formě, kterou člověk nebude pokládat za identickou vyššímu pseudo-Já, ale za objekt cizí vůle, který ho zotročuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat