Abdulla Istamulov

Diktatura eurosexuálů

Končí éra globalistů, ale její evropskounijní pohrobci se drží vší silou u moci, pro jistotu demokratickým volbám nadekretovali nový obsah, volí se mezi sebou. Ještě dřív než budou nahrazeni rozumnější elitou, připraví následníkům velmi mizerné dědictví. Macron před pár dny prohlásil: "My  musíme zničujícími sankcemi navždy zadusit ruskou ekonomiku." Není jasné koho tím "my" myslí, travesti klub nebo eurosexuály shromážděné na x-tém "důležitém" zasedání za poslední měsíc. Francouze tím myslet nebude, protože obliba jeho vládnutí nedosahuje ani třiceti procent. V diktatuře eurosexuálů působí jako velký anachronismus Voltairův výrok: "Nesouhlasím s tvým názorem, ale až do smrti budu bojovat za tvé právo to říkat.." Likvidace národního státu a unijní diktatura vymazaly z mapy společnosti principy tolerance, demokracie a pocit občanské sounáležitosti. Mluvit pravdu, ať už jde o fakta s politickou implikací nebo o fakta osobní nekompetentnosti a hlouposti, se považuje za nedemokratické. Dotknout se samotné podstaty svatého monstra EU je nanejvýš odsouzeníhodné. Voltairovu Evropu nahradila byrokraticko-finanční parodie v čele s obludou. Evropskounijní monstrum vyhlašuje přes den křížové výpravy proti fašismům, které tu a tam propukají a mezi všude číhajícím fašismem se dvakrát za týden scházejí eurosexuálové, aby se radili, jak vytrhnout Ukrajinu ze spárů Vladimíra Putina. Nejrizikovějším faktorem pro eurokraturu je lidová suverenita, která má tendence se tu a tam objevit. V některých zemích se objevil ještě nebezpečnější jev, který se prozatím vládnoucí kastě daří maskovat. Nejen ideové spojenectví některých politiků národní opozice s Vladimírem Putinem, ale jeho silná podpora v lidových vrstvách v některých evropských státech.

        Podstata evropskounijního problému je jasná: rozpor mezi ctnostmi, které se hlásají a praktikovanými neřestmi. Kde ve světě se tak masívně systémovými prostředky deformují volební výsledky a eliminují nepohodlní vůdci, strany a média jako v Evropské unii. Ve Francii ukradené parlamentní vítězství RN a justiční likvidace její vůdkyně Le Penové, mediální a justiční skandalizace Erica Zemmoura, v Německu pronásledování AfD a jejích členů, vměšování do rumunských voleb, organizování převratu v Srbsku atd. Může o klíčové ústavní záležitosti rozhodnout parlament s prošlou platností když nový je už zvolen, jak se stalo letos v Německu? Zlovolné výklady ústavy, zneužívání nouzové logiky, fiktivní ruské nebezpečí jako záminka k astronomickým rozpočtovým výdajům na zbrojení - to nejsou výjimky, ale samotná podstata evropskounijního politického systému.
          O zborcení politiky mluví to, že záležitosti, které v trochu normálnějších časech bude Evropan chápat jako nicotné a přechodné, jsou v unijní optice prvořadé a daleko za nimi se hluboko skrývá, co by mělo být obsahem politiky. Macronovo žvanění a štvaní proti Putinovi jsou  hlavními body evropskounijní politiky. Pokud by existovala evropská politika, musela by negovat případy jako jsou rozsudky francouzských a rumunských soudců a stíhání AfD tajnou policií.
        Ředitel institutu abrahamovských náboženství Abdulla Istamulov v ekonomickém periodiku Monocle komentuje situaci v EU. Píše, že stav EU musí mít tragické vyústěni i když mnozí ve světě pořád vnímají evropský stát jako modelový. Moderní stát se v Evropě objevil před 500 lety a byl velmi úspěšným projektem, který ovlivnil celý svět. Bylo by velmi snadné se držet Spenglerových předpovědí, které se v minulém století již jednou přesvědčivě naplnily, když Evropa zažila klinickou smrt. Tenkrát ji zachránil SSSR. Mělo by se v tom vidět poučení - i evropský stát může ztratit svou životnost, legitimitu a schopnost nerozložit se. Historicky se evropský stát vždy opíral o suverenitu, ale v posledních desetiletích již to tak není. V dnešní Evropě ztrácí stát vliv na společnost, stát plní hlavně fiskální roli a vymáhání práva, ale vše ostatní má v rukách někdo jiný. Je zajímavé, že zatímco se ekonomická situace zhoršila a stát ztratil reputaci, korporace, které jsou primárně ekonomickými subjekty, postiženy nebyly. Např. pro Evropany v tak palčivém problému jako je masová imigrace, vidí korporace zdroj levné pracovní síly. Evropská politika ať se snaží bojovat proti imigraci sebevíc, ve střetu s korporativním zájmem nemá šanci.
             Fašismus navzdor povrchnímu chápání není ekvivalentem silného státu, naopak je způsoben vytěsněním legitimního státu jednou společenskou skupinou, která si podmaní instituce. Cestu nahoru jim umožní právě slabý stát. Podle Abdulla Istamulova v optimálním případě by měl stát vlastnit nebo mít kontrolní podíl nad 60-70% ekonomiky a kapitál by neměl existovat odděleně od státního vlivu, aniž by bral zřetel na stát. Stát by měl maximálně podporovat a preferovat střední a malé podniky, které vyrábí a nepřekračují rámec vymezených funkcí podniku.