tisic let

Dlouhá válka

Islám od svého vzniku v 7. století prokazuje dlouhá staletí silnou životaschopnost a i dnes dokonce druhoplánovou přitažlivost. O křesťanství se to nedá tvrdit nejen v Evropě, ale všude jinde, dá se považovat za křesťanskou teologie osvobození a latinskoamerický klérus vyzbrojený Marxovými poučkami o pokroku nebo show amerického evangelisty? Papežovo vystoupení v AbuDabi je doznáním, že křesťanství skončilo, papež to dobrovolně vzdal a de facto konvertoval. Životaschopnost islámu je zarážející i v diskuzích s muslimy, kteří pracují v mezinárodních organizacích a prošli západními edukativními centry. Jejich víra nekorodovala, údajní křesťané v podobných rolích a diskuzích jsou trapní s vlažnými argumenty. Kořeny tohoto psychologického rozdílu nejsou známé, muslim má evidentně něco navíc,  postkřesťanům nebo vlažným křesťanům zbývá good salary v mezinárodní instituci a postkřesťanům v poli boj proti fašismu a rasismu, popř. pozvolná konverze. Postkřesťanské Česko se může ještě navíc opájet chvilkami pro demokracii alias demokrat vejvarem.
       Islám skrývá jeden silný aspekt, dokazuje nám, že historie nikdy nekončí a Evropa tam bude vrácena, tentokrát spíš dřív než později, a ukáže se jí, že existuje něco víc než excesívní konzum a odvozený televizní blábol. Velký den boha se přiblížil a echo tohoto dne bude hořké (Sofonias), vojska Mohamedova se blíží. V starých kancionálech z počátku století, které ležely na jižní Moravě v kostelních lavicích i koncem šedesátých let, se psalo: „Před armádami islámskými ochraňuj nás pane“. Už není kdo by ochránil. Papeženci a jejich atrapa?
        Islám v evropské zesláblé fantazii figuruje jako náboženství národů třetího světa, ale není tomu tak, měl energii konvertovat ty nejrozvinutější země a přesvědčit i největší mozky. Od svého vzniku v 7. století velmi rychle dorazil k hranicím Evropy a na stovky let ji obklíčil až téměř vykrvácela. V poledne zvoní zvony na počest jednoho křesťanského vítězství, abychom nezapomněli oč šlo. Islám měl magickou kapacitu velmi rychle konvertovat sousední země, nejen poražené, ale i vítězící jako Turky a Tatary. Islámu byla a je inherentní nenávist vůči neislámské Evropě, ať má jakoukoliv podobu. Vojáci islámského státu proklamují Evropě válku, jsou tak silní, že to klidně tvrdí do očí francouzským a německým soudcům. Jejich síla je samozřejmě nesena degenerovanou slabostí a zbabělostí druhé strany. Připravte si rakve, prohlásil jeden džihadista před francouzským tribunálem.
       Svatá válka není pro věřící nic vadného, Merkelová a spol. se domnívají, že stačí vypustit pár článků ze svaté knihy a konzum radostná společnost bude dál fungovat i s muslimy, svědčí to o mizérii těch, kteří zde vládnou a o naší laxnosti. Svatá válka je zcela legitimním nástrojem islámu, podřídit a konvertovat nevěřící a spojit všechny muslimy. Se zbraní v ruce se vstupuje do ráje. Svatá válka se prokázala jako velmi účinný prostředek, islám má silné integrující prvky, islámská umma překryje i etnické rozdíly, o křesťanství se to nedá říct.  Mekka unifikuje miliony poutníků z celého světa a dodá jim magickou energii. Islám je monoteistické náboženství se silně dualistickými prvky, ve světě se střetává boží vůle se silami pekla. Jak fascinující začátky náboženství, beduíni obklopeni opulentními a rozvinutými společnostmi, byzantskou a perskou, velmi rychle redukovali jejich podstatu. Mezi 636 a 642 se zmocnili sasanidovské metropole, Egypta a celé severní Afriky. Třicet let jim kladly odpor berberské hory, Berbery vedla legendární Kahina. Islám postupoval do Afghánistánu, čínského Turkmenistánu a až do Pandžábu a dobyl velkou část Španělska. Byzance se musela vzdát Sýrie a velké části Malé Asie, ale Kontantinopol se ukázal nepřekonatelnou pevností, Arabové město obléhali v 674-680 a 716-717, ale byli odražení geniálními císaři Konstantinem IV. a Leonem III. Isaurským, západní křesťanský svět to fascinovalo a zachránilo jeho existenci a dějiny, to západu po pár staletích nezabránilo, aby se podílel na zardoušení civilizačního vrcholu Byzance.
      Roku 711 se bojovalo ve visigótském Španělsku o trůn, jedna strana konfliktu si pozvala Araby na pomoc a na dlouhé staletí podepsala ortel celé křesťanské Evropě. Arabové dokázali perfektně využít nesvornosti protivníků. Později jeden anonymní křesťanský básník žijící v Cordóbě popsal dobu, v básni napsal, že lidé (křesťané) si plně uvědomují oč v konfliktu jde, mají jasno o opozici mezi dvěma světy a dvěma civilizacemi.
      Až do 18. století pokračoval boj na život a na smrt mezi křesťanskou Evropou a islámem. V 8. století dobyli muslimové Sicílii, devastovali Marseile a okolní region, Arles, Tarento, dobyli Krétu a litanie bez konce. Evropští feudálové a města místo toho, aby se spojili proti islámu, bojovali mezi sebou. V 18. století Rusové a Rakušané (čeští vojáci) definitivně odrazili islám z Evropy, osvobodili Bělehrad a Bukurešť. A definitivně? 
     Německý filozof  Sloterdijk říká, že prvořadým rysem naší doby je, že nemáme ani potuchy. Dezorientace ve vedoucích politických pozicích, bezradnost ve veřejné službě, málo inteligentní, nekompetentní političtí hlupáci, kteří nejsou na výši výzev, mají vést tento tisíciletý boj.