meloni tajani

Ekonomická nevyhnutnost?

V politické fantazii Evropana figuruje Meloni a její pravicová vláda jako bariéra proti zaplavování Itálie cizí populací. Místopředseda Salvini měl kvůli antiimigračním postojům těžké konflikty s justicí a je nazírán jako záruka pravicové koherentnosti vlády. Třetí složka vládního bloku Forza Italia v čele s bývalým předsedou Evropského parlamentu Tajanim prošla typickou metamorfózou středové pravicové strany a řekněme, že je údajně pravicovou, podobně jako je Fiala nebo Leyenová.  Evropskounijní konfident Tajani předkládá v parlamentu návrh zákona "Ius Italiae", dnešní Il Giornale informaci uvedlo nadpisem "Tajani svedl levici", což je poněkud nadsazené, protože mezi nimi žádný rozdíl není. Tajani navrhuje, aby po deseti letech statování v italském školním systému měly děti imigrantů automaticky nárok na občanství. Zdánlivě humanistická idea, ovšem muselo by se jednat o tradiční školu, která vychovává v národním duchu a ideálech a neutvrzuje imigranta o kvalitách jeho civilizační odlišnosti a nepodsouvá, že tradiční národní identita je překonaná. V celé západní Evropě je evidentní, že absolvování evropskounijního školního procesu formuje z mladého člověka národně intaktní individuum, v případě imigrantské mládeže to ještě vystupňuje původní především islámskou identitu. Ještě tragičtější osud čeká mládež autochtonní populace, eliminováním národní identity školní systém vyplodí beztvarou pasívní masu lidských jednotek. Nezkoumá se fakt, že i abstraktní inteligence není nic abstraktního, ale úspěšně roste jen v prostoru národní identity, je možné, že právě proto nemáme v EU konkurenceschopné startupy. 

           Ještě víc než Ius Italiae Neitala překvapí vládou schválený dekret o pracovní imigraci pro roky 2026-28, a který i Salvini komentuje jako prospěšný krok pro italskou ekonomiku. Ovšem co je prospěšné ekonomice, nemusí být vždycky prospěšné národu. Salvini na twitteru napsal, že organizovaná pracovní imigrace stát finančně nezatěžuje a je bezpečná, nic není méně přesvědčivé než toto tvrzení. Vláda Meloniové počítá s tím, že v tříletí 2026-28 otevře podle potřeb ekonomických sektorů dveře legální pracovní imigraci každoročně pro 170 tisíc lidí. Především jde o velmi nízkokvalifikovanou pracovní sílu, kterou požadují podnikatelské asociace. Je známo, že mafie, které na jihu podnikají, mají velké požadavky na levnou pracovní sílu a je taky známo, že často ovládají i podnikatelské asociace. Nároky na nízkokvalifikovanou pracovní sílu mají i průmyslové podniky na severu země. S vytypovanými imigranty se podepíše smlouva, kde se zaváží, že rodiny nechají doma a pokud ztratí džob, vrátí se do mateřské země. Podobně jako v případě školského systému by se muselo jednat o normální stát, ale ne o atrapu státu modelovanou Evropskou unií, imigrant se může zavázat k čemu chce, ale Itálii už nikdy neopustí a rodinu si časem dotáhne. V nejzazším případě mu k tomu pomohou soudy, které jsou nejpodlejší služkou unijní diktatury, jak vidíme např. na neodvratitelné justiční likvidaci významného českého politika Babiše a ještě odpornější likvidaci Okamury. 
       Počty vládou organizované imigrace se automaticky připočtou k ilegální imigraci, která i tak dosahuje astronomické úrovně. V roce 2024 se v Itálii registrovalo rekordních 382 tisíc nových mimoevropských imigrantů, paralelně s tím  155 tisíc převážně mladých Italů zemi opustilo. V roce 2024 se na italském území legálně vyskytovalo  5,4 milionu mimoevropských cizinců. Silně medializované přechodné internační tábory v Albánii pro pár stovek odsunutých imigrantů  jsou v logice řízené masové imigrace směšnou záležitostí.
           Jedním z hlavních důvodů přesvědčivého vítězství pravice v parlamentních volbách byl příslib zastavit imigraci ať už se maskuje jakkoliv.  V potřebě nízkokvalifikované levné pracovní síly není Itálie žádnou výjimkou,  italská výjimečnost spočívá v relativně vysoké nezaměstnanosti. Nesvědčí to o potřebách ekonomiky, ale dokazuje to, že ekonomický systém je postaven na vadných principech, úkolem národní politiky, ať je pravicová nebo levicová, je odkrýt realitě víc odpovídající ekonomickou rovnováhu. Italský jih se evidentně nachází v tragickém stupni populačního vymírání, mladí odtud houfně odcházejí, ale vláda se ztotožnila s demagogií podnikatelských asociací o potřebě dovážet pracovní sílu. Jejich nutkavá posedlost ziskem není ani zájmem státu, ani národní ekonomiky. Pokud ekonomika nepodpoří udržitelnost národního státu je zbytečná a škodlivá. 
         Ilegální imigrace do země stále roste a vláda se rozhodne v příštích letech importovat další půl milion lidí. Přitom tato pravicová vláda vydala v 2023-25 v rámci podobného programu 450 tisíc povolení k pracovnímu pobytu, odhaduje se, že jen 12% těchto povolení bylo vázáno na skutečný pracovní kontrakt. Údajně pro ekonomiku nezbytná imigrační povolení de facto legalizují nekontrolovatelnou masovou imigraci. Pro vysvětlení schématu této pracovní imigrace se musí jít do oblasti  absurdní logiky. Do Itálie dovezení pracovní imigranti rychle dosáhnou jistého standardu a jak se pozoruje dál už nejsou ochotni akceptovat nasmlouvané pracovní podmínky ani mzdu a musí se dovézt noví. Původní pracovní imigranti zůstanou v zemi, hledají si lépe placenou práci nebo přejdou do systému podpor. Tato smrtonosná spirála blokuje přijetí takových opatření, které by vedly k udržitelné a dynamické ekonomice. Podnikatelům jde o levnou pracovní sílu, pokud přestane být levnou, přenechají starost o ní italskému státu. V Evropě i když podnikatel platí odvody z pracovní síly do sociálních a důchodových systému, pokryje to jen část sociálních nákladů, velká část sociálních nákladů jde v každém případě na vrub státu. V druhé imigrační generaci, která prošla italským školským systémem, se v negativních parametrech jako je procento kriminality a špatné školní výstupy, nepozoruje žádný rozdíl mezi legálním a ilegálním imigrantem.
       "Decreto flussi", jak tento vládní výnos nazývají, jen tvrdě pravicové a politicky nevýznamné společenské složky považují za škodlivý a vidí v něm zradu pravicového programu. Argument ekonomické prospěšnosti nebo dokonce nezbytnosti umlčel velkou část politické pravice. Je zřejmé, že bez tvrdé ideologické vazby na národní identitu se pravicový program rychle vyprázdní a redukuje na formální byrokratická opatření. V situaci eroze národního povědomí, nízké porodnosti a strukturální degradace společnosti, kdy se politika odřezala od národní opory, je imigrace z jiných civilizačních oblastí smrtelným nebezpečím evropským národům. Zdá se, že pravicová politika, která nestaví na postulátu identity, je pokrytecká a prolhaná stejně jako levicová politika. Na bázi programové lži oba politické směry nakonec splynou.  
          Novinář Sergio Filacchioni je mediální výjimkou i na pravici, v Primato Nazionale neúnavně bije na poplach proti vládou organizované pracovní imigraci. Decreto flussi se prezentuje Italům jako ekonomická nezbytnost a má jít jen o technické opatření. Ale za touto racionalitou se podle Filacchioniho skrývá systémová volba, která už tolikrát neuspěla. Poválečná Francie a Německo importovaly pracovní sílu a taky věřily, že se tento pracovní cyklus zakončí jejím návratem do vlasti. Ovšem historie není výrobní řetězec. Ekonomická abstrakce vyplodí novou antropologii a nový stupeň konfliktů. Fundamentálně to analyzoval Enoch Powell - s národními variantami na dané téma. Místo, aby se ekonomika modernizovala, hledala cesty k vyšší produktivitě a vyšším mzdám a stala se atraktivnější pro mladé, dovezou se nízkokvalifikované masy. Nahrazení nezaměstnaného Itala disponibilním imigrantem přepisuje politickou antropologii: flexibilní člověk konzument bez vazby na místo oproti člověku vsazenému do komunity, teritoria a do historie, který je ochoten za tyto kvality i bojovat. Podle novináře vládní dekret je signálem, že Itálie může přežít i bez Italů.