(příští) Papež Sarah
Afrika papeže ještě neměla, s Argentincem se to moc nepovedlo a je šance, že guinejský kardinál Robert Sarah zachrání církev i Evropu. Mezi kardinály on jediný vypadá jako opravdový kardinál, jako vyvolený bohem a ne atrapy typu Marx z Mnichova nebo ještě horší Woelki z Kolína. Má ducha a odvahu, i se postavit dnešnímu zpolitizovanému Vatikánu. Kardinálský klobouk mu propůjčil Ratzinger a Sarah bude důstojným pokračovatelem velkého papeže. Myšlenky afrického preláta mají v církvi silnou odezvu. Kardinál vydal v posledních dnech ve Francii knihu „Podvečer se přiblížil a den se naplňuje“, kde otvírá závažná témata, jako imigrace, návrat k tradičním křesťanským hodnotám atd.
Kardinál je v církvi představitelem směru, kterému se nepřesně říká konzervativní, přesněji jediná možná cesta křesťanské civilizace. Sarah se stal před 34 lety arcibiskupem Konakry a v žádném případě se nedá tvrdit, že jeho cesta byla poznamenána zkostnatělým konzervativismem. Tenkrát končila v zemi éra velmi dobře známého i v ČR socialistického prezidenta Sekou Touré. Kardinál byl svědkem politických proměn všeho druhu, zná velmi dobře celou Afriku. Byl prezidentovým protivníkem, stál po boku svého lidu ve válkách a kalamitách všeho druhu. Kardinál Sarah je velmi dobře obeznámen i římskou kurii, Jan Pavel II. ho 2001 jmenoval vedoucím kongregace pro evangelizaci národů. Ratzinger ho 2011 jmenoval kardinálem a prefektem kongregace víry a kultu.
Jeho kniha je hlasem alarmu o stavu církve a světa v současné době. Svět bez Boha je ztracen v materialistickém barbarství a propadne islamizaci. Kristus se musí vrátit do civilizačního centra. Kristus je nadějí ve světě tmy.
Situace v níž se nacházíme připomíná velký pátek, Jidáš zradil, dnešní zrádci transformují Krista v politického činitele. Velký počet kněží a biskupů jsou přímo hypnotizováni politickými a sociálními otázkami. Odpověď na tyto otázky neexistuje vně Kristova učení, církev se nemůže zavřít tomuto velkému světlu. Církev musí vrátit člověku kapacitu opět vidět Krista. Dnes kněží, biskupové i kardinálové mají strach říkat to, co učí Písmo a šířit církevní učení, mají strach, že budou považováni za reakcionáře. Zasnoubili se se stupidní evolucí světa. A to je zrada. Kriminální je pastýř, který neochrání své stádo. Pokud se kněží proměnili v politické aktivisty, namísto aby připomínali lidem, že je čas modlitby, zradili svou misi. Kristus praví: „Udeřím na pastýře, pokud se stádo rozeběhlo“. Část kněží podlehla svodům moderní doby, podle nich je církev otevřená všem, pozorná, moderní, ale církev tu není proto, aby naslouchala, je tu proto, aby učila: ona je Mater et magistra, matka a vychovatelka. Pastorace musí stavět na učení církve, na to se zapomíná, pastorace je dnes vyprázdněná, infantilní a hloupá. Nelze obětovat doktrínu pastoraci redukované na milosrdenství: bůh je slitovný, když doznáme, že hřešíme.
Dnešní pastorace často vykazuje perverzní tendenci, prezentuje boha jako slitovníka, který nic nepožaduje. Bůh požaduje, abychom byli k jeho obrazu. Církev musí otevřít v člověku jeho pravé vnitřní potřeby, bohatství duše, které vede ke štěstí. Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem.
Papež Ratzinger řekl, že liturgická krize vyprovokovala krizi dnešní církve. Lex orandi, lex credendi - jak se modlí, tak se věří. Každý kněz dělá mši, jak se mu zlíbí. Desakralizace liturgie. Humanizovat obřad, učinit jej pochopitelnějším, ale tajemství jde nad rámec pochopitelného. Inteligence nepochopí mystérium. Jak má věřící dnes chápat boha, když se církev zabývá pouze sociálními otázkami. Jak to změnit? Musíme začít sami od sebe. Laikové, kněží, kardinálové - musíme se vrátit k bohu. Pokud nás samotné přítomnost boží neobohacuje, nemůžeme se zabývat jinými.
Když jsem navštívil Polsko (2017) říkal jsem jim, nesmíte obětovat svoji identitu, na prvním místě jste Poláci, katolíci a až potom Evropané. Nesmíte obětovat na oltář technokratické Evropy bez vlasti svoji primární identitu. Evropská unie nemyslí než na volný trh ve službách velkých financí. Nechce chránit národy, ale banky. Chci nasměrovat Poláky k jejich velké misi, aby té Evropě řekli, že člověka stvořil bůh, i jeho kulturu a tradice, i historii. Globalizovat svět je šílenství. Židé odešli do exilu, ale bůh je vrátil zpátky do jejich vlasti. Herodes přinutil Kristovu rodinu utéct do Egypta, ale vrátil je zpátky do jejich země, každý by měl žít ve své vlasti. Je to strom, půda, místo, kde si odpočinete. Lépe pomoci lidem, aby si postavili svůj dům, než je lákat, aby masové prchali do Evropy. Je to falešná interpretace božího slova. Bůh nikdy nechtěl takovou zkázu.
Imigranti, kteří přicházejí do Evropy skončí bez práce, bez důstojnosti - to chce církev? Církev nemůže stát po boku novým formám otroctví, což je masová imigrace. Imigrace znamená velké riziko hrozící západu, zanikne, přehlušen imigranty, stejně jako Řím po barbarských invazích. Mluvím jako Afričan, má země je většinově muslimská. Věřím, že vím o čem mluvím. Kardinálovy věty znamenají tvrdou opozici současnému Vatikánu a servilním biskupským konferencím evropských zemí.
Propast mezi kardinálovým názorem a oficiálním postojem Vatikánu v chápání dokumentu OSN Global Compact, který má regulovat imigrační toky. Kardinál k dokumentu OSN: Tento text slibuje bezpečnou a řízenou migraci, mám obavu, že výsledkem bude pravý opak. Proč není konzultován lid těch zemí, které dokument podepsaly? Globalistická elita má strach z demokratické odpovědi na imigrační vlny. Jak je možné, že církev neoponuje tomuto textu?
V jednom interview ve Francii kardinál vyjádřil podporu visegrádskému bloku. „Dělají dobře, když bojují o svoji identitu, globalizace je podivným lékem, svět není vlastí, je to prostor bez identity, země bez historie“.
Církev není v krizi, to jenom my jsme v krizi. Učení je pořád stejné. Papež Bendedikt XVI. byl považován v důsledku svého působení jako prefekt kongregace pro věrouku za konzervativce nebo dokonce reakcionáře, ale zůstal klidným, důstojným a pokorným, byl soklem církevní doktríny, světlo našeho vnitřního života a budoucnosti církve.
Kardinálovy náhledy nejsou pouze jeho osobními, ale jak se zdá celé africké katolické církve. Pouze v Africe roste počet (i procento) věřících, od církve Afričané očekávají mnohé, Afričan má spirituální potřebu a církev ji nesmí zradit aplikací evropských postupů.
Žádné komentáře:
Okomentovat