sobota 29. srpna 2015

reedukace

a.jungefreiheit.de/debatte/kommentar/2015/die-rueckkehr-der-weiterleiter/

  Déjà vue....

    Merkelová v Heidenau - hysterie vrcholí, píše berlínský list Junge Freiheit. Toto brilantní periodikum se  vyznačuje až literární noblesou a jeho sarkasmy nebývají až tak útočné, jak by situace v Německu vyžadovala.
    List píše, že mediální kampaň kolem vlny imigrantů se nedá bez sarkasmů vůbec komentovat. Podle médií přichází do Německa vlna lidí a vesměs jde o kardiochirurgy, počítačové specialisty, úžasné řemeslníky se zlatými ručičkami, zdravotní personál, který jenom žhne po pracovní příležitosti, který vylepší německý hrubý produkt, zabydlí málo obydlené východoněmecké oblasti a promění je v kvetoucí zahradu. V této souvislosti někteří politickokorektní propagandisté v Německu i ve Francii mají zato, že málo obydlená je celá východní Evropa, tuto politickokorektní hrůzu by měli východoevropští politici rádikálně odmítnout a tyto propagandisty volat k zodpovědnosti.
  Podle Junge Freiheit politickokorektní propagandisté se snaží vzbudit iluzi, že po celém Německu vznikají výbory na podporu imigrantů a všechno by bylo úžasné pokud by, jak řekla sociálnědemokratická ministryně práce Andrea Nahles, neexistoval rasistický pravicový teror. Xenofobní pakáží a nevýznamnou menšinou nazývají
propagandisté Süddeutsche Zeitung v Mnichově ty jiné, tz nesouhlasící s imigrací.  Frankfurter Allgemeine má zato, že ti jiní zapalují domovy pro imigranty, pouští na ně  vodu nebo je dokonce ostřelují a nedej bože dokonce demonstrují proti imigrantům. 
   Podle Junge Freiheit, ideologie se  nasazuje jako zbraň proti  realitě a faktům. List tuto praxi srovnává se situací v bývalém komunistickém východním Německu. V současném Německu je tabu srovnat současnost s poněkud dřívějším obdobím než byla NDR, možná, že i tam by bylo třeba hledat paralely. List píše, že ještě v 1989, kdy masy východních Němců prchaly na západ, psali režimu přisluhující východoněmečtí žurnalisté o úžasných pracovních iniciativách pracujících, kteří překračují stanovené plány výroby a radostně se připravují na sjezd komunistické strany (SED). V této velké době třídní nepřítel sabotuje radostný život mas, jeho agenti intoxikují mentolovými cigaretami východoněmecké dovolenkáře v Maďarsku a unášejí je do Rakouska. Takto reálně popisovali žurnalisté v Německé demokratické republice realitu, i když  skutečnost byla již dávno všem jasná.
   Junge Freiheit připomíná publikaci Stefana Pannena z roku 1992, kde shromáždil výpovědi bývalých východoněmeckých žurnalistů, kteří vesměs (podle publikace) „ drželi jsme hubu, ale mezi sebou jsme to o tom vtipkovali, jak jsme si mohli psát otevřeně? to nešlo, chtěli jsme zůstat u profese...“.
  Sugesce názoru a hrozeb. Deziluze a  adaptace charakterizuje povolání žurnalisty. Dobře placení cynici, zarputilí dogmatici a omezené mozky, je to stejné dnes i v bývalém východním Německu. Tenkrát byl žurnalista převodní pákou stranického monopolu ve státě, dnes sice neexistuje jedna monopolní strana, ale prostor pro vlastní názor se radikálně zúžil v okamžiku, kdy vymizel principiální rozdíl mezi politickými stranami. Poloha žurnalisty je nyní stejná jako v bývalé NDR.  Místo toho, aby žurnalista analyzoval situaci, snaží se sugerovat názor, náhled na svět, sugeruje nám možnosti jednání v dané situaci a nakonec sahá k hrozbám. Neustálé opakování nesmyslů a pololží vyvolá v posluchači a čtenáři dojem, že je to nezbytné a nedá se tomu uniknout. 
  Adaptace na průměrnost. Junge Freiheit píše, že v médiích není patrná žádná konkurence ve smyslu reálnějšího a adekvátnějšího popisu skutečnosti, není touha po názorové variabilitě, otevřenosti, Glasnosti – i když  publikační úspěch knih Thilo Sarrazina, Akifa Pirincciho nebo Uda Ulfkotta  ukazuje, že právě po tom čtenář touží.  Vládnoucí politicko-mediální aparát potlačil  princip poptávky a nabídky a  eliminuje jakoukoliv alternativu. V situaci, kdy náklady novin stále klesají, média bankrotují a často dochází k fúzím, dává žurnalista přednost bezrizikovému průměru a je připraven sloužit komukoliv.
     Mísí se pocit profesní povinnosti a služebné podřízenosti. Média se snaží konformismem vyvolat zdání své nepostradatelnosti a to, že se vzdalují čtenáři a jeho potřebám se jím jeví jako druhořadé. V dialektice důstojnosti a sebeocenění si žurnalista podvědomě sugeruje, že to jak píše, je dáno jeho svobodným rozhodnutím, aby toto sám před sebou potvrdil, je doveden k většímu ideologickému dogmatismu, který může vydávat za své přesvědčení.
  Stefan Pannen to nazývá „kognitivní disonancí“ – rozporuplné pocity a myšlenky – pocit pro povinnost a služebný postoj (Untertanengeist - poddanský duch) . To bylo typické pro NDR a Stefan Pannen v tom nalézá též důsledek ovlivnění z nacistického Německa. To všechno jako by již bylo ve Spolkové republice promlčeno. Podle Junge Freiheit se tento model chování nyní opět regeneroval. Musíme jen nahradit pocit pro povinnost standardizovanou seberealizací a dojdeme k současné žurnalistice, která kráčí po cestě ideologického, profesního a morálního bankrotu a potlačuje jakoukoliv pochybu.
  Žurnalista je nástroj. Berlínský Tagespiegel s ohledem na masovou imigraci píše: „Pojem osvícení, obrození se musí v německém a evropském chápání dál posunout, musí se připodobnit reedukaci s kterou přišli v 1945 do Německa Američané a Britové“. Žurnalista jako inženýr lidské duše, jako nástroj Supermocnosti. Po reedukaci přijde akceptování jiného – a je to téměř přírodní zákon – transformace do morálního imperativu. Ne, není to přelud, je to NDR verze 2.0, píše v neobyčejné analýze Junge Freihe

Žádné komentáře: