Pohřební pyré, lépe konflikt a víc bojů
Andrew Joyce píše v intelektuálně neobyčejně silném theOccidentalObserver neobyčejně půvabnou analýzu nejen britské touhy po míru.
Esej uvádí Yeatsovým veršem: „Úpadek, historie se podobá smetí /velká minulost je bláznům na obtíž.“ V roce 1937 navštívil velkého anglicko-irského básníka W.B. Yeatse profesor z Indie, diskuze trvala řadu hodin, poté ho profesor požádal, aby poslal Indům (kteří ho velmi ctili a ctí pořád) poselství a básník poslal:
„Ať se deset tisíc mužů z jedné strany utká s deseti tisíci druhé strany, to je moje poselství.“ Básník uchopil japonský meč visící na stěně a zvolal, „Konflikt, víc boje.“ Uchu člověka z jednadvacátého století to moc nelahodí, básník se ztotožňoval s romantickým a národním hodnotovým systémem. Konflikt byl v jeho očích něčím přirozeným a dobrým, byl bariérou proti dekadenci, duchovní kontaminaci a úpadku.
Podobné chápání věcí je vzdálené dnešnímu chápání, je něčím zcela neznámým dnešnímu uměleckému a politickému nahlížení, které má panickou hrůzu před přirozenými instinkty. Prostor opanovala slabá a pervertovaná kultura sloganovitého charakteru: nechte vítězit své nepřátele; nenávist je největším hříchem; jste patologicky egoističtí. Yeats by byl zavržen (pokud by ho v Anglii ještě četli). Yeats dobře chápal, že v konfliktu můžete taky vyhrát a stát se hrdinou, současný pacifismus v západním světě je toxickým virem porážky a smrti.
Yeats mi vytanul na mysli v ranních hodinách, když jsem slyšel v médiích komentáře k teroristickému útoku v Londýně. S depresívní pravidelností omílají mainstreamová média totéž. Politici a lidé z kultury neseni jakousi vlnou jako hmyz a na křídlech jed. Nikdo nesmí dnes už projevit údiv nad muslimským zločinem. Rétorika elit je založena na myšlence, že terorismus nás nesmí rozdělovat. Vzhledem k tomu, že multikulturní společnost znamená, že nějaké „my“ už přestalo existovat a vzhledem k faktu, že terorismus cílí na rozdělení společnosti, v podtextu mediální rétoriky se skrývá efemérní poselství: „Nic nedělej“. Je tam vepsáno poselství totálního pacifismu – kapitulace.
Nejsou moc noblesní tím nic neděláním. Pokud se někdo vloupe do mého domu a napadne mou rodinu, mám být zbabělcem v koutě a zdůvodňovat vlastní zbabělost tím, že i oni jsou mí bratři?
Dny po atentátu byla sociální média zaplavena výzvami liberálů upomínající britský stoicismus během německého bombardování Londýna za druhé světové války. Takové srovnání je falešné, nic takového neexistovalo, byl to jen dodatečně vytvořený mýtus. Britský historik Angus Calder jasně ukázal, jak bombardování narušilo životy Britů a zlomilo vůli většiny Londýňanů, čtvrtina obyvatel prchla na venkov. Královská rodina a Churchill, když procházeli po bombardováni městem, projevovali hnus a odpor k nepříteli. Pokud záměrem německého teroru bylo nahlodání morálky obyvatel, pak se jim to podařilo. Jestliže se dnešní Britové domnívají, že přežijí islámský teror filozofováním o válečném bombardování, pak se strašně mýlí. Navíc stoicismus není zdravou odpovědí v konfliktu, který doprovází brutální agrese. V tehdejších postojích Britů, byla jistá nadčasová forma chápání teroru, bomby budou brzo padat i na německá města. A přijde msta. Německé civilní obyvatelstvo bude čelit bombám. Žádný zdravě myslící Angličan tehdejší epochy se nedomníval, že pomstít vlastní mrtvé je něčím špatným.
Maškarády, které v Británii a celé Evropě vydávají za stoicismus, vlastně ani stoicismem nejsou. Je to pervertovaná forma pacifismu šířená kulturalismem. Hlavním záměrem toho všeho je úplně otevřít dveře multikulti společnosti. Je jasné, že tento pacifismus nemá evropskou provenienci, impotentní pasivita nepatří a nikdy nepatřila do Evropy. V Anglii tuto ideu šířil Jonathan Bowden, nazýval to „gramatika netolerování sebe sama.“ Když oslabíte lidskou vazbu na vlastní kulturu, oslabíte touhu ji bránit a vůbec vědomí lidí o tom, že jejich kultura je ohrožena. Liberálové, levičáci a všeobecné málo informovaní se zuřivě zastávají věcí o kterých věří, že jsou terorem v ohrožení, nikdy to však nejsou hodnoty vlastního národa. „Tolerance“ a „diverzita“ jsou jejich abstraktní volbou, jeden žurnalista Guardianu nazval islámský teror „válkou radosti.“ Bílí se stali v Londýně menšinou, jsou mrzačeni náklaďáky, hrdla jim řežou v restauracích, není pohodlné chápat sebe sama jako oběť islámské invaze. Raději to nahradili abstraktními hodnotovými koncepty.
Mimo kulturální indoktrinaci v Británii a v Evropské unii, pacifismus je prosazován legálními prostředky. Možná veřejnosti uniklo, že po každém teroristickém útoku přijdou evropskuunijní vlády s iniciativou, která má vylepšit společenskou bezpečnost. Ve skutečnosti se má zabezpečit multikulti projekt. Monitorují se na internetu tzv. nenávistné projevy, přirozená kritika je stavěna mimo zákon. Na těchto zákonech se často podílí proislámské, údajně protirasistické asociace.
Okamžitě po atentátu oznámila Theresa May, že zavede opatření proti extremismu, na prvním místě bude bezpochyby mířit na nacionalisty než islamisty. Zločiny proti etnickým Britům sílí a nacionalismus krok za krokem oslabuje.
Kombinace legálních represí a kulturního znecitlivění vede k hrůzné situaci. Britská ironie se zcela vypařila pokud se jedná o islámský teror, filtrují i sociální média. Svíčky, klišé a opět znovu stejné. Pozoruji, že spousta mých známých si začíná uvědomovat, že situace je mnohem hrůznější, než se původně domnívali.
Jsme skutečně ve válce a čelíme několika frontám. Terorismus má v pacifismu bláznivého spojence. Teroristé lehce dosáhnou svého, obzvlášť když míří na slabé body. Evropskounijní vlády mají viditelné Achillovy paty. Nejprimitivnějším záměrem teroristů je jednoduše šíření strachu a paniky. Tři mrtví teroristé na londýnském mostě dokázali neuvěřitelné. Ukázali převahu nad západem – náboženskou, rasovou, sociální a ekonomickou. V osmi minutách šílené krvavé nenávisti.
V čem spočívá jejich převaha? Jejich vojáci jsou stále ve službě a pohrdají smrtí. Odhlédneme-li od užšího cíle teroristů – osobní msta na západní populaci - je zcela alarmující skutečnost, že žádné jednání s nimi není možné. I v období nejstudenější války byli diplomaté v pozadí a ulamovali hroty. Militantní islám narostl do nepředstavitelného rozsahu a otevřel cestu globálnímu kalifátu. Zabíjení nevěřících a žádný mír pro západní svět. I když nám vyjdete všemožně vstříc, budeme vás dál nenávidět do té doby, než konvertujete k islámu. Neexistuje možnost dohody.
Evropskounijní a britské vládnoucí elity se rozhodly, že usadí v Evropě muslimskou populaci, jsou spoluviníky pokračujícího teroru. Jejich proimigrační politika, odmítání jít ke kořenům teroru a potlačování národních svobod mají všechny znaky zrady.
Jsme marginalizováni, zesměšňováni a často dnes již vězněni, ale přinejmenším víme, že čelíme válce. A bojujeme. A známe protivníky. Největší bitvy jsou teprve před námi, o jakých ani naši dědové a otcové neměli potuchy. Čelme jim s odvahou a ne jako ovce kolem nás, které ignorují svou vlastní podstatu.
Pokud by byl Yeats dotázán v roce 1937 na poselství Britům žijících za sedmdesát let, asi by sňal meč ze zdi a opakoval svá nesmrtelná slova: „Konflikt, víc bojů.“
Žádné komentáře:
Okomentovat