úterý 7. ledna 2020

cesaratto sraffa global

Sergio Cesaratto

Profesor ekonomie na sienské univerzitě, jeho knihy jsou považovány za zlomové v ekonomickém bádání. V OsservatorioGlobalizzazione.
Třicet let globalizace v neoliberální formě?
    Z mnoha důvodů byl globalizační proces nevyhnutelný, kapitalismus a světový trh vstoupily do zemí třetího světa. Průmyslová expanze i v důsledku delokalizace produkce do těchto zemí, což na druhé straně oslabilo pracující třídy v industrializovaných zemích. Tedy naše bilance na poli sociálních práv je negativní. Symetricky, globalistická exploze způsobila ztroskotání socialistického modelu. Tento jev, snad ještě víc než globalizace, vedl k nezdaru ideje o alternativě ke kapitalismu - v tomto smyslu se dá takto pohlížet i na čínskou trajektorii státem řízeného kapitalismu, navíc tato zkušenost není nová. Odtud vertikální krize levice. Bez alternativního socioekonomického modelu zůstanou levici pouze utopie, krásná slova, lidská práva, ale lidové masy směřují jinam, především napravo. Přirozeně je to paradoxní.

Itálie profitovala z globalizace nebo naopak ztratila?
      Na prvním místě je Itálie obětí sebe samotné, svých historických zlozvyků: idea, že cílem privátního sektoru je sedřít souseda a kdo dělá pro stát, odřít stát. S takovou mentalitou se daleko nedá dojít. Po válce se  část země dokázala přiblížit nejvyspělejším zemím. Ekonomický zázrak padl v šedesátých letech, kdy podprůměrná italská buržoazie nebyla schopna regulovat sociální konflikty ani podpořit nezbytný technologický skok v průmyslu, od ledniček k elektronice. Dnes je země dost pozadu za rozvíjejícími se zeměmi. Rozesměje mě, že současný předseda vlády jede do Číny, aby orodoval za sicilské pomeranče, nechápe, že naší prioritou jsou věda a technologie, podporovat výzkum a mladé výzkumníky. Nerozdávat velkoryse peníze nebo předčasně penzionovat lidi. 
Jaké instrumenty, abychom eliminovali důsledky globalizace? 
     Věda a technologie, industriální politika, kde protagonistou bude veřejný sektor - podobně jako Číňané, ale i Němci a Francouzi. Ale Evropa zakazuje státní intervence, a bere od nás víc peněz, aby je mohla někomu dát.
Proces evropské integrace je součástí globalizačního procesu?
     Je to tak. Jeden francouzský intelektuál řekl před třiceti lety, že v Evropě termín liberalismus není populární a musí být nahrazen termínem Evropa. Demontáž národních států a rezignace na národní monetární suverenitu je součástí procesu likvidace národní demokracie. Bez monetárních a fiskálních nástrojů, co chcete volit? Určitě svatosvatá lidská práva! Ale nakonec i ta budou potlačena pokud se objeví lidová nespokojenost a obrat napravo, jako se stalo dnes v Itálii. Levice je slepá, chlemtající svou šlichtu kosmopolitismu a mele o svých ušlechtilých pocitech. Neschopná jako nikdy myslet o něčem konkrétním, kromě dojetí při ušlechtilých zpěvech. Nicotná. Obzvlášť  mladí tak vzdáleni od reality. Určitě není snadné říci, co dělat. Monetární Evropa se narodila jako klec, a to je zřejmé. Nemůžete něco řešit, když neřeknete, jak se věci mají. A hlavně jiná Evropa není možná kvůli ekonomické dominanci jedné země, Německo, země strukturálně merkantilistická, nekooperativní.
Profesore byl jste formován konstruktivní Sraffovou kritikou, jak se dnes debatuje o této postavě?
     V této fázi, kdy levice optimisticky řečeno je na ústupu, též v orientaci mladých a v univerzitním prostoru, velmi omezeně. O mladých ekonomech mám velmi tvrdý náhled. Domnívám se, že rozdíl mezi mojí generací a mladšími je v pojímání marxismu (aniž by šlo o dogmatické doktríny). Pokud nesdílíte aspoň minimum z marxistické kritiky kapitalismu a marxistickou analýzu historie, opakuji bez mentálních dogmat, nepochopíte a nemůžete pochopit ze světa vůbec nic. Marxismus nenajdete ve slovníku mladých, je to barbarský relikt devatenáctého století. Ale Marx je jedním z otců kritického myšlení, primus inter pares. K Marxovi by se mělo přistoupit jako to udělal Sraffa, s kritickým pohledem. Ve dvacátých letech byl Sraffa skeptický k Marxově teorii hodnota-práce, kterou Marx fundoval na teorii vykořisťování - teorie, podle které je zisk odvozen z vykořisťování. Na ideu o tom, že hodnota zboží závisí na práci vynaložené na produkci, nahlížel se skepsí, měl velmi etický nadhled (řekl bych religiózní). Časem si však Sraffa všiml, že u Marxe tato teorie měla funkci obrany klasického přístupu, Marx taky naznačil její překonání (tato teorie měla analytické problémy, které si Marx a Ricardo uvědomovali).  Zpátky k otázce. Ekonomická profese nevychází už z pluralitních principů, převažují vulgarizované importované teorie, především z USA, konformní školy pro naše Ph.D. Navzdor tomu škola Sraffovy inspirace pokračuje. Např. v postkeynesiánské teorii růstu, ekonomové Sraffovy inspirace navrhli model tzv. supermultiplikátorů, ten má uznání v ambitu heterodoxní teorie a chápe se jako postkeynesiánský model. Naštěstí existují mladí, kteří vstupují do nekonvenčních kolejí, obtížně se jim hledá perspektivní uplatnění. Velmi je obdivuji. 
Kde jsou hlavní pilíře, kterými se dnes zabývá klasická teorie?
      Teorie růstu. Velmi důležité pokroky na tomto poli vedly k empirickým studiím nad konkrétními růstovými modely. Domnívám se, že existují důležité aplikační možnosti plynoucí z postkeynesiánské teorie endogenních peněz, bod, který je sdílen mnohými centrálními bankami. Teorie kapitálu má nutně centrální roli ve zkoumáních Sraffovy školy, kritická bádání nejsou uzavřena. Jde o velmi komplikovaný analytický terén, který málo přitahuje dominantní logiku „publish or perish“. Mainstreamoví mladí do tohoto terénu nevstupují, jejich cílem je testování modelů na bankovních datech a rychlá publikace. Sám se zabývám ekonomickou antropologií. Zajímá mě role, kterou Jared Diamond ve své proslulé knize přisuzoval konceptu nadbytku. Zdá se mi, že mnozí antropologové a archeologové používají tento koncept, ale na druhé straně Karl Polanyi ho odmítal, tím vzal některým svým teoretickým tvrzením půdu pod nohama.
Nějaký progres v klasické ekonomii v důsledku krize 2008 a navrhovaná řešení ortodoxní ekonomií?  
      Bohužel žádný v akademii. Některé knihy, např. i moje, přitahují pozornost studentů i čtenářů, často velmi mladých. Je to důležité. Je zarážející, jak málo ekonomická krize pohnula analýzami mainstreamu. Domnívám se, že je to odvislé od toho, co bylo řečeno: konec socialistické alternativy oslabil perspektivu regulovaného kapitalismu založeného na smíšené ekonomice (privátní a státní), jak se to kdysi chápalo. Odtud vymizení skutečné levice. Muselo se to odrazit na intelektuální produkci, kde panuje jistý druh hrůzy tváří v tvář myšlence opustit centrální roli trhu. Objevila se spousta zajímavých věcí, které, řekl bych, zničila hora lží na níž je stavěna evropská ekonomická politika.
Dlouhodobě se zabýváte důchodovými systémy, jak hodnotíte italské důchodové reformy?
      Je chybou nazírat na důchodový systém v ambitu všeobecné ekonomie. Důchodci jsou definičně podporováni aktivními pracujícími, tedy má smysl produkční a důchodový systém posuzovat společně. Produkční systém roste, např. produktivita roste, aktivní pracující mohou podporovat druhý systém velkorysejším způsobem. Pokud tomu tak není, věc se komplikuje. Je nutné, aby produkční motor běžel. V Itálii je problémem nízký podíl zaměstnaných s celkové populace, implikuje to velké odvody a nízké důchody. Je to problém ekonomický, ne demografický. Miliony mladých nepracují nebo jenom částečně. Měla by se zvednou vnitřní poptávka v rámci expanzivní evropské ekonomické politiky.            


Žádné komentáře: