úterý 13. října 2015

ratzinger


Ratzinger

V knihkupectví v Cesenatiku oproti Leonardovu kanálu, kam jsem vstoupil, abych se trochu ochladil v klimatizovaném prostoru a  hned u vchodu pult výrazných slev.  „Gesu di Nazaret“ od Ratzingera. Pouhá dvě eura. S tou úžasnou knihou jsem strávil  řadu hodin, na terasách kaváren v Ceseně a Friuli, tam též na schodech před katedrálou Beata Vergine del Fuoco, když se personál blízké kavárny po dvou  hodinách čtení už netvářil přívětivě.
   Ratzinger mi připomíná velké renezanční papeže. Z Ceseny pocházel vévoda Biagia, hofmistr papeže Pavla III. V jeho doprovodu navštívil papež Sixtinskou kapli, aby se podíval jak pokračují Michelangelovy práce. Na papežovu otázku, co říká malbám, vévoda odpověděl, že se to hodí spíš do hospody než sídla papežů. Papež na to nereagoval. Po nějaké době si vévoda stěžoval papežovi, že Michalangelo nakreslil Minoa v pekle s hadím tělem a jeho hlavou, žádal papeže, aby s tím něco udělal. Papež mu odvětil: „|Zachraňuji lidi před peklem na zemi, ale se samým peklem nemohu nic udělat“. Razinger určitě patří do řady těchto velkých papežů.
   Ratzingerovy úvahy o Kristu jsou přesvědčující a utvrzující, ovšem pouze pokud se jim čtenář otevře, pokud se nechá strhnout silou Ratzingerových slov. Pro čtenáře, který apriori vylučuje dvojí polohu Krista, budou úvahy nudné. Ratzinger píše, že samotná slova biblických žalmů nám otevírají hlubiny duše a přibližují Bohu a  nějak tak je to i s jeho knihou.
     Co přinesl Kristus? Boha, ukázal nám tvář Boha, ukázal nám naplnění našeho osudu. K divinaci lži, která slibuje všem blahobyt prostřednictvím ekonomie, staví Ratzinger přirozenost Boha. V Kristovi je Bůh přítomen stejně tak, jako je přítomen v lidech. On je přítomnost Boží, zde se odkazuje na Origenovu interpretaci Krista, království Boží se nachází v lidské duši. V protestantské teologii počátku dvacátého století se chápe Kristus jako překonání judaismu, Kristus má být individualistickou zvěstí koncentrovanou na morálku člověka, apelem na mravnost. V eschatologické interpretaci  se mluví o blízkosti království Božího. Tomu podle Ratzingera protiřečí podobenství o semeni hořčičném.
     V současném katolickém světě se rozšířila sekularistická interpretace. Říká se, že nejen církev, ale i Kristus rozděluje lidi, patří totiž jen křesťanům, od Kristo-centrismu se přechází k teo-centrismu. Současnost preferuje komunitu všech náboženství, ale i Bůh nakonec rozděluje, a tedy  dnes je centrální království boží : svět míru, spravedlnosti a tvoření. Všechna náboženství pracují na tomto cíli a jinak zachovávají své tradice. A tuto konstrukci Ratzinger zpochybňuje, co je to spravedlnost, jak konstruovat svět míru. Jsou to utopistické hovory bez reálného obsahu. Bůh zmizel, zůstaly náboženské tradice a politický cíl postkristianismus. Ratzinger dává meze současným ideologiím, které zvítězily v západním světě politické korektnosti. Neexistují žádné konflikty, všechno se dá vyřešit kompromisem, i Bůh má být politickým kompromisem. Ale Kristus nezná kompromis, je žárlivým synem Božím.  Ratzinger dál osvětluje, co znamená Ježíš Kristus, a to úžasným a strhujícím způsobem.
    Kristus oznamuje Boha, živého a činného v dějinách a ve světě. Oznamuje mysteriózní přítomnost Boží. V Kristovi je Bůh, který činí a vládne v božském modu, bez světské moci, vládne láskou, která jde až k mezím, ke kříži.
    Pokud člověk žije s Kristem, žije již téměř eschaton, tj. to co má přijít, je již téměř přítomno. S Kristem přichází radost. Jak fascinující, síla této pravdy je jasná jen opravdovým křesťanům,  i ostatní křesťany, kteří však nemají sílu být opravdovými křesťany,  to fascinuje. Kristus v duši znamená živý eschaton, ale jak je těžké být opravdovým křesťanem a jak je příjemné hřešit. Jak je příjemné všechno odsunout až na pozítří a dnes ještě zůstat malým a neškodným egoistou, napůl mezi konzumem a křesťanem.
    Po babylonském zajetí a následné perské vládě bylo 90% obyvatel Judei chudými, židé se ale stále cítili vyvoleným národem a negovali antickou koncepci, že bída je následek špatného života. Chudí jsou blízcí Bohu. V Matoušovi se však bída nechápe jako čistě materiální jev, bída sama nespasí, pokud jsou srdce zarputilá. 
    Přes veškerou mlhu, časové vzdálenosti, konstrukce různých vykladačů se rýsuje jeho postava. On. Paraklet. Přináší světu pokoj, ten, který je nad veškerým uvažováním. Rozpoznatelná postava Krista.  Bůh nemůže trpět, může soucítit. Srdce - totalita člověka musí být čisté, nekonečně otevřené a svobodné a člověk pak může vidět Boha. Ale kolik těchto lidí ještě v Evropské unii zbývá? To se samozřejmě neptá Ratziger.
   Prosit Boha, hledat boží pohled, to je předpoklad, který vede k setkání s Bohem, dál musí mít člověk sociální ethos, nevinné ruce, čisté srdce a ne nespravedlivost ke svému okolí a bližním. Žít existenci Krista, ne já, ale Kristus ve mně. Takto úchvatně líčí Ratzinger polohu Krista a křesťana.
   Ratzinger osvětluje některé pasáže Písma. Kristus nezrušil sabat ve smyslu liberálního a současného chápání, totiž, že striktní dodržování zákonů v jisté situaci může být  pokrytecké. Důvod byl jiný, Syn člověka – Bůh je pánem sabatu, jenom on může měnit zákon. Kristus – Bůh má moc vyložit a změnit zákon (Tóru). Ratzinger pokračuje ve fascinující konstrukci, která má dalekosáhlé důsledky. Ve Starém zákoně je patrná jedna věc, Izrael neexistuje jen sám pro sebe, existuje proto, aby se stal světlem národů, ve Starém zákoně je patrný příslib pro všechny národy. Tvůrce nehodlal odvrhnout ostatní národy. A Kristus otevřel židovského Boha všem národům. Tedy ne jak se tisíc let věřilo, že překonal, naplnil zíkon, ale otevřel a zpřístupnil Tóru. Ratzinger byl pravděpodobně jako předseda papežského kolegia pro věci víry  iniciátorem proklamace, že židovský národ stále je vyvoleným národem, Bůh nikdy nenaznačil jinak. Odtud asi pramení zuřivá nenávist a kampaně všeho druhu proti papeži Benediktovi ze strany policky korektních v západní Evropě.
   Ratzinger říká, že Tóra zůstane navždy pro křesťana referenčním bodem. Liberální teologie se snažila zrušit vazbu křesťanství na Tóru. Křesťané však chovají obrovský respekt k imperativům Starého zákona: Desatero, víra v jediného Boha atd.

  Otčenáš 

   Ratzinger úchvatně vysvětluje modlitbu, kterou naučil Kristus apoštoly „Otčenáš“. Otčenáš – velká útěcha v tomto slově, můžeme se k někomu obrátit jako k otci, Kristem se všichni stáváme syny Božími. Darem Boha je Bůh sám.  „Buď vůle tvá“, jaká je vůle Boží? Existuje vnitřní odvěká komunikace člověka s Bohem pohřbená v průběhu dějin. Desatero, kázání Krista na hoře, to je vůle Boží.
    Není ukřižování Krista důkazem, že zlo neexistuje autonomně jako kvalita, v tom případě by totiž absolutní zlo nemělo zájem na ukřižování, na ukázání cesty lidem. Překonejme svůj egoismus a buďme schopni být na výši svého poslání. Musíme se úplně vložit do hry, aby nám bylo odpuštěno, tak jako si to sami nárokujeme. Ani v hluboké tmě neztratit víru v Boha. Ratzinger cituje sv .Františka Severia, miluji tě, ne proto že mi můžeš dát nebe nebo peklo, ale proto, že jsi můj Bůh.
    Člověk současnosti se domnívá, že Bůh je zbytečný, ale tím se zbavuje své rozhodující dimenze, dobrovolně se redukuje. Člověk má potřebu Boha.
   „Ochraňuj nás ode všeho zlého“, to zlé jsou podle Ratzingera malá dobra, která nám dají zapomenout na Dobro samotné.

Živoucí Tóra

   Ježíš Kristus : živoucí Tóra Boží. Vede nás božím mystériem, je světlem jež jinak naše oči neunesou, to světlo se nám stává přístupným.  Ratzinger polemizuje s duchovní atmosférou dnešní doby. Žijeme koncept reality, který vylučuje cokoliv směrem k Bohu. Platí pouze co je reálné a potvrditelné experimentem, ale Bůh se nenechá omezit experimenty.
    

2 komentáře:

Oldřich Zima řekl(a)...

Nejsem přítelem těchto monoteistických žido-křesťanských kázání.
Zbytečně a bláhově (nebo že by cíleně,) člověka odvádějí od vnímání vlastní identity v přirozenosti, spojené s prapůvodní duchovní čistotou. Tou vrozenou mravností, která v křesu (křestu) života, v poznání prožitkem, nabývá pravé podoby onoho čistého probuzení (osvícení), které člověka činí klidným, silným a sebeurčeným.
Vše ostatní, svázané obručí všecírkevní, činí zneužitím slova člověka nesvobodným v duchu, bázlivým na duši a nesvéprávným obecně.
Zneužití slova je nejúčinnějším nástrojem k nastolení a udržení strachu.
A toto slovo, obrácené v materii, v záměru ovládnutí, je ten nejtěžší prohřešek na cestě k čisté, všeobjímající, neutlačované, odvážné lásce bez podmínek. Toto slovo, pak ukotveno do písma (Písma) stává se bičem práskajícím nad stádem čistých duší.
Toť mé vnímání duchovní cesty těla a duše k duchu.
Oldřich Z.

Oldřich Zima řekl(a)...

jhkhhlhlh