neděle 18. září 2016

stuart mill tyranie

Duch koncentračních táborů a německá demokracie

Bassam Tibi je profesorem sociologie v Goettingen, Harvardu atd., je Adornovým žákem a kráčí ve stopách evropských civilizačních tradic, i když je Syřan a muslim. Obdivuhodnou, téměř geniální analýzu současné hysterie politickokorektních a krize německého politického systému musel publikovat ve Švýcarsku, v Německu už to není možné.
  Pokud se v Německu neztotožníte s větou Merkelové „dokážeme to“, jste populista a islamofob.  Co je vlastně německé?  Touto větou uvodil kdysi Adorno přednášky o německé kultuře. Nabídl dvě varianty odpovědí. Kantova racionalita, která vychází z individua nadaného apriorní mohutností rozumu. Druhá varianta: etické myšlení moralizujícího pathosu absolutna. Kantova volba je teoretický model, to druhé je německá realita. Čtyřicet let žiji v Německu a obohatil jsem němčinu asi tuctem nových slov a pojmů. Patří k nim terminus Leitkultur (dominantní kultura). Pokud je termín aplikován na prostor převažujícího německého myšlení, lze mluvit o německé dominantní kultuře. Jedná se ovšem o odpornou politickou kulturu, kterou jednoznačně odmítám. Jsem zastáncem evropské dominantní kultury jako politické kultury a nepřeji si žádnou německou dominantní kulturu. Proč? 
    Mnoho odpovědí a důvodů. Patří k tomu i fakt, že Němci a jejich  média žádnou demokratickou debating culture (diskuzi) neznají. Záměrně používám angličtinu, neboť tento pojem politické kultury je Německu cizí.
    V genech německých politických dějin chybí kultura věcné debaty. Židovský sociolog Reihard Bendix definoval demokracii jako politický mandát lidu, jako politickou kulturu, která se narodila v Anglii a Francii šestnáctého století – později ve Švýcarsku. Podobnou evoluci Němci neznají, a proto v Německu nikoho nepřekvapuje, že Merkelová, tak silně existenciální rozhodnutí o pozvání 1.5 milionu muslimů přijala sama zcela vrchnostenským způsobem.

Lid jako dav

   SED diktaturou vychovaná socializovaná pastorova dcera eliminovala v Německu západní hodnotový systém zcela katastrofickým způsobem. Píše to též Kohlův poradce H. H. Tiedje v NZZ. Merkelová zná ze své socialistické minulosti lid pouze jako masu, která plní politické závěry. Lid následoval jako stádo její slogan „my to dokážeme“, a to včetně Němců, kteří s tím nesouhlasili. „My“, tím myslí Merkelová všechny Němce a kdo není s ní, je pravicový populista a vyvrhel.
   Největší dar, co po porážce v roce 1945 Německo od Spojenců dostalo, byla demokracie a ústava. Bylo to Němcům nařízeno, nepochází to od nich. Německý historik Heinrich-August Winkler nahlíží na tento proces jako velmi pozitivní jev, nazývá ho „zezápadnění Německa“. Centrálním bodem procesu je přijetí ústavy. Je však německá politická kultura opravdu západní? Není. 
    Německá politická kultura není tak demokratickou, jak předpokládá ústava. Hellmuth Plessner nazval Německo zpozdilým národem. Nikdy to nebylo překonáno, píše Plessner, nikdy nejsou Němci schopni nalézt správnou míru. Merkelová vymazala i to nedokonalé zezápadnění z politické kultury, fakticky nastalo zvýchodnění politické kultury.
   Německo pod Adenauerovým  a Schmidtovým vedením udělalo velký pokrok v otevření své politické kultury západním hodnotám. Přijde jedna kancléřka, která se socializovala v SED diktatuře a jeden spolkový prezident, pastor ze SED státu a nyní tito dva kážou, že Německo je rozdělené na dobré a špatné a politická kultura západu je rychle pohřbena. Podle Wikipedie věnovala Merkelová v své diplomní práci 20 stran kompatibilitě svého myšlení s marxismem-leninismem. Je překvapující, že tato žena s touto biografií vede nejen konzervativní stranu, ale nejdůležitější evropskou zemi. V Německu Angely Merkelové necítím západní kulturu, cítím stav, který popsal Adorno: každá odchylka se démonizuje a trestá. Ze strachu ze společenského vyloučení se Němci uzavírají do sebe, Adorno to nazval vnitřní cenzurou, která nejenže zabrání vyřčení nepohodlné myšlenky, ale vůbec nepovolí jejímu vzniku.

Diktatura Merkelové

  Společenská debata se nekoná. V diktatuře Merkelové rámovávané jásajícími médii povstala diktatura propagandistických mýtů, které nedovolí žádnou odchylku. Kritik bude stigmatizován. Patřím osobně v německé veřejnosti k nepohodlným postavám, které se musí umlčet. Nejsem výjimka. Jsem Syřan a muslim z Damašku a na německý pas jsem hrdý, neboť tato země má ústavu, kterou považuji za moderní a demokratickou. Problémem není ústava, ale ti mocní v této zemi, kteří hegemonním způsobem diktují politické kultuře. Montesquieu psal, že zákonům (lois) musí předcházet duch (esprit). Duch, který nese zákon je duchem svobody, v Německu má za sebou tento duch koncentrační tábory a žádnou tradici politické debaty.

Hodnota ústavy

   Musím přiznat, že mi v květnu Bild-Zeitung dal možnost, stejně tak jako Walserovi a bývalému ústavnímu soudci Udo di Fabiovi, se veřejně vyjádřit. Napsal jsem, že politická kultura v Německu není na výši ústavy. Duch svobody, jak popsal Montesquieu, se v německé politické realitě nevyskytuje. Německá politická kultura odpovídá diagnostice J.S. Milla z 19. století: „Velký deficit v demokracii se projeví jako diktát veřejného míněni, který nazývám vládnoucím mýtem“. V Německu se Millova slova dají přeložit jako neschopnost společnosti vyvracet myšlenky a názory jinými prostředky než tresty, popř. pokud to lze, pak je úplně eliminovat. Mill má pro to termín „tyranie veřejného mínění a pocitů“. V Německu velká koalice Merkelová-CDU, SPD, zelení, levicoví, aplaudováni médii, proměnili vítání imigrantů v tyranii, jinak myslící umlčeni pěstí. Varování J.S.Milla se v Německu stalo politickou realitou.
   Ideální politická kultura demokracie je otázkou formy i obsahu. Obsahově nezbytné pravidlo „souhlasíme s tvým nesouhlasem“. Forma se týká civilizovaných pravidel a vzájemného respektu. V Německu chybí  obsah i forma. Heinrich Winkler se domnívá, že německé vítání imigrantů je forma narcismu. Tito Němci se považují za lepší lidi, až do sebeadorace. Státní dogma Merkelové: „Ukázat přátelskou tvář“.  Chybí pouze jedno, vepsat to do ústavy. Dvě třetiny Bundestagu jsou pro. Německá sebeadorace bude mít na podobu Německa a Evropy obrovský dopad. Násilí, totalitní světový názor, etnicko-náboženská bída, a především antisemitismus, který ve velkém muslimové z Blízkého východu přinesou. 
    Jakým právem si dovoluji já Syřan nastavovat Němcům zrcadlo a předhazovat jim deficit v demokracii? Jsem nevděčný a navíc je očerňuji ve švýcarských novinách? Špiním německou demokracii?
   Má odpověď. Politickou kulturu západní civilizace jsem přijal za svou. V Německu jsem vždy postrádal občanskou politickou kulturu otevřené diskuze. Vím, že Německo je zemí poškozené národní identity a tudíž mně osobně nemůže nabídnout  žádnou identitu. S přívalem imigrace bídy v posledních dvou letech podíl Němců volbou, kteří nejsou etničtí Němci, dosáhl 20%.  Denně pozoruji rozpor mezi ústavní normou a skutečností. Protiřečí článku 5 ústavy, když zástupci vládnoucího mýtu upírají jinak myslícím svobodu a vlastní názor. Nazývám to v Millově duchu tyranií.

Německá mantra

   V posledních 40 letech jsem pobýval a pracoval ve 22 islámských zemích. V ústavách těchto států je zakotveno, že islám je státním náboženstvím. Nikdo nesmí konvertovat, jinak je potrestán, prohlášen za kacíře, často riskuje i vlastní život. Německo je formálně sekulární země, žádné státní náboženství - pouze nadzákonem stojící mantra proimigrační kultury se sloganem „dokážeme to“, kdo nesouhlasí je kacíř, vyděděnec.
   Středověké kultury a náboženství vítány, ne nepohodlné myšlenky (Adorno). Jsem schopen diferenciace, ale mám problém rozlišit Egypt, kde islám je státní náboženství a Německo se svojí státní mantrou.  

Žádné komentáře: