neděle 30. července 2017

jacques sapir ekonomie

O ekonomii Jacques Sapir

Ve své knize „Ekonomové proti demokracii: moc, globalizace a demokracie“ jste velmi kritický na adresu ekonomů. Proč je tomu tak?
    Ekonomové si osvojili moc, která jim nepatří. Pronikli do aparátů moci. Platí to na národních úrovních, stejně jak ve velkých mezinárodních organizacích, ať už jde o Evropskou unii, OCDE nebo o OMC. Čím dál tím víc intervenují do celé sociální problematiky a politiky.

   Když intervenují, míchají dohromady pozici experta s pozicí politického hráče. Je to urgentní problém. Pokud totiž se expert musí řídit odbornými znalostmi, pak politik se musí sklonit před demokratickými pravidly a principy debaty. V této dvojí hře se ekonomové vyhnou problému dokazování. V jakém prostoru se vůbec pohybují – v znalostním nebo ve světě politických rozhodnutí? Pokud se situují do politického prostoru, pak nelze připustit, že kompetence ekonoma, které navíc nelze verifikovat, neboť se mísí elementy znalostní s politickými, mohou zabránit politické debatě. Pokud se někdo pohybuje v politickém prostoru, okamžitě se nabízí otázka po legitimitě. Kdo je legitimní a kdo je suverénem rozhodovacího procesu?  
    Problém je ještě hlubší. Vědecká důvěryhodnost, kterou si nárokují, má daleko k tomu, aby stála mimo diskuzi. Je to velmi podstatné a zabýval jsem se tím v jedné publikaci kolem r. 2000. Jakým způsobem většina ekonomů, kterou lze pojmenovat jako mainstreamovou, pojímá předmět své práce, je zpochybnitelné a kritizovatelné.  Metody, které tito ekonomové používají a modely z nichž vychází jsou velmi pochybné. Obzvlášť model inspirovaný neoklasickou ekonomií tzv. CGE model (Computabel General Equilibrum) anebo  DSGE (Dynamic Stochastic General Equilibrium). Debata se posune do všeobecné  roviny o použitelnosti těchto modelů.
    Jakkoliv je tato diskuze nezbytná, nechá v pozadí klíčový bod: spontánní politické ideje ekonomů nebo přesněji dominující politický směr. Ekonomové se zabývají politikou, nikdo jim to nemůže zazlívat, ale dělají politiku a předstírají, že tomu tak není a tím delegitimizují  předem kritickou diskuzi. To je závažné narušení demokratických principů.
    Ekonomie by se nestala normativní disciplinou, pokud by ekonomové zůstali ve svých pracovnách. Ovšem pokud se svěří ekonomům nebo jednoduše ekonomickému zdůvodňování ospravedlňování rozhodnutí jejichž rozměr překračuje ekonomii, musíme se tázat po legitimitě. Ekonomie se transformovala v systém technických postupů, jejich volba není prostému občanovi dostupná - centrální otázka k  pochopení demokratické evoluce.
    Není podstatné, jak ten či onen ekonom hlasuje a jakou zastává politickou pozici, ale pokud ji zastává, musí akceptovat pravidla politické debaty. Nemůže se skrýt za odbornou argumentaci technické povahy, pokud tak činí, musí se mu dát najevo, že jeho pozice je zásadně antidemokratická.
    Nechci pochybovat o formálním vyznání mých kolegů k demokracii. Nepochybuji, že to myslí upřímně, ale na druhé straně se zastávají norem, které jsou demokracii velmi nebezpečné. Láska k poddanství je o to víc destruktivní, když se pojí s formální obranou svého protikladu. 
Jste ekonomem velké reputace. Nemyslíte si, že ekonomická věda, stejně jako jiné vědy, vyčerpala své možnosti v prostoru služby dominantním třídám?  
    Ekonomie je především kritickou vědou a tedy i sociální vědou. Konstruovat ekonomii na mechanických modelech, na fyzice  19. století, bylo  velkou chybou. S velkým talentem to ukázal Mirowski. Ekonomie nám neumožní pochopit všeobecné principy, ale tendence a lokální a partikulární zákony ekonomické aktivity. Pokud se na to ekonomové omezí, pak nejsou ve službách dominantních tříd. Některé teorie jsou výrazem spontánního uvažování dominantních tříd. Pokud opustíte ekonomickou analýzu a vstoupíte do normativní a preskriptívní polohy, zproblematizovává to situaci.
  Je nutné se ptát po sociálním a politickém řádu, který spontánně plyne z jistých ekonomických konceptů. Musíme osvětlit vazbu některých zdůvodňovacích hypotéz ortodoxní ekonomie s politickými důsledky.  
    Spontánní uvažování sebou nese depolitizaci ekonomické politiky, naturalizaci ekonomie, nahrazení demokratické volby technickými postupy. Pomalu a jemnými kroky to vede k tyranii. Z toho pohledu jsme dnes konfrontováni limitami teoretického rámce v němž se konstituuje mainstreamový ekonomický konsensus. Jsou to limity vysvětlování, limity koherence a konsistence kanonických modelů. Konečně limity metody, která je čím dál tím méně vědeckou. Pokud někdo převezme třeba i nevědomým způsobem rétoriku dominantních tříd a domnívá se, že jde o vědecký postoj, pak ekonomie přestala být vědou. Neznamená to, že ekonomická věda neexistuje, to jenom generace ekonomů selhaly.
    Současná dekadence ekonomického myšlení není dekadencí ekonomické vědy. V ekonomické vědě není nic, co by mohlo být nástrojem vymývání mozků současnými vládami a zdůvodnění pro nečinnost. Současná dekadence neplyne ze základů vědy ekonomie, ale z konjunkce selhání individuálních zkoumání, zjednodušeně z liberálního oživení keynesiánského dědictví a odmítnutí většiny ekonomů používat robustnější, adekvátnější metodologie. Zdá se, že centrálním problémem ekonomické vědy je vyvinutí typologie a koordinačních modů mezi aktéry, kteří jsou fyzicky separovaní a vzájemně závislí.
    Není podstatnou otázkou, zda-li ekonomie bude nebo nebude pravou vědou. Rozdíl mezi pravou a nepravou vědou je vždy trochu podezřelý. Mnoho iluzí a aspirací doprovází disciplínu, která zpochybňuje ostatní. Základním problémem ekonomie není její status, ale chápání ekonomů v jakých podmínkách se pohybují. Implikuje to diskuzi o metodologickém fundamentu – terén, kterému se pečlivě mainstreamoví ekonomové vyhýbají a delegitimizují každou metodologickou reflexi.
Byl jste svědkem zhroucení sovětského systému. Kapitalismus triumfoval nad bolševickou revolucí aniž otevřel perspektivy pro lidstvo?
    Nejdřív je třeba se zeptat, co vůbec znamenal Sovětský svaz. Jsem žákem Charlese Bettelheima, mám heterodoxní vizi SSSR, spočívá na idei říjnové revoluce před systémem státního kapitalismu. Ten systém se dovršil velkým obratem a stalinskou politikou konce dvacátých let. Oscar Lang, teoretik plánování, neváhal nazvat plánování v zemích východní Evropy válečnou ekonomií sui generis; nerozuměl tím vojenskou výrobu, ale ekonomii založenou na prioritách a systému zadání. 
    Od roku 2000 pozorujeme v Rusku návrat k vývojovému modelu, kde role státu je obzvlášť důležitá, ať už přímá nebo nepřímá. Může to připomínat ekonomické formy, které byly funkční v Rusku v letech 1880-1914. Je to patrné v bankovním sektoru a v spřažení velkých průmyslových skupin s politickou mocí.
    Otázka temporální trvalosti rozvojového schematu otvírá další podstatné otázky v ekonomické teorii a v sociálních vědách. Jsme svědky silného „efektu cesty“ nebo máme spíš analyzovat tento jev jako zdání v účelech minulých institucionálních forem. Přetrvávání minulých institucionálních forem ve vývojových modelech za posledních 120 let značí relevanci těchto forem nebo jde o přetrvávání tendencí minulosti, které lze kvalifikovat jako archaické? Stálost struktur – i když starý systém byl zasažen a navíc přišly radikální reformy 1992 a 1993 -  klade otázku, které nelze uniknout. To že sovětský systém je mrtev o tom nelze pochybovat; byl v koncích již na konci osmdesátých let. Dnešní tendence ke korporativnímu systému je reminiscencí na sovětské dědictví.
    Je evidentní, že SSSR se nikdy nezbavil ruské legace. V administrativě minimálně do 1929; proximita sovětského industrializačního diskursu s ministrem modernizátorem de Witte z konce 19. století, včetně sociálních praktik jak v rurálních oblastech, tak v urbanech, tyto stopy se dají vysledovat až do čtyřicátých let. Jev uchování, transformace a rekompozice vývojovým pohybem je jednou z os interpretace sovětského systému od Moshe Lewina.
     Nedá se popřít, že sovětští vůdci si toho byli vědomi, často ve smyslu tragického přežívání archaismů. Modernizační metody (Petr I., Stalin) jsou důvodem přežívání a zesílení archaických elementů. Rytmus modernizace zesílil archaické struktury, ať už šlo o nevolnictví z počátku 18. století nebo o systém řízení sovětské industrializace (primitivní relace člověk – stroj).
   Od Durkheima je považováno přežívání generalit minulosti jako patologické. Z tohoto pohledu je možné chápat sovětský systém jako patologický, což taky Lewin sugeruje. Ovšem obraz sociální struktury a norem chování po vymizení jejích prvotních příčin není přesvědčivý.  Opusťme na chvíli SSSR a Rusko – v současném Japonsku najdeme dualitu mezi starým a novým. Přetrvávání tradičních sociálních vazeb a forem ekonomické organizace byl rozhodujícím prvkem úspěchu strategie modernizace v éře Meiji. Pokud se v současném Rusku objevují faktory zděděné ze sovětské epochy, jako např. bilaterální vztahy, chování ředitelů, integrace pracujících a sociální funkce podniku, není to nutně negativní fenomen. Úspěch strategie modernizace pravděpodobně spočívá v kapacitě využití tradičních forem a nikoliv v aplikaci forem, které mají reputaci „moderní“ a jsou vypůjčeny ze společností považovaných za rozvinuté.
    Musíme chápat sovětskou periodu jako specificky ruskou periodu kapitalistického rozvoje a též jako formu transformace. Dnešní  Rusko je kapitalistické, ale jeho systém není asimilovatelný na americký systém nebo na evropský kapitalismus. 
 
                   

Žádné komentáře: