úterý 2. dubna 2019

wolfgang streeck sociolog

Wolfgang Streeck

Sociolog a ekonom, exdirektor Planckova institutu. Pregnantní analýza o stavu Evropské unie v interview na italském serveru VOCIdall´ESTERO.
Jak probíhala evoluce EU v posledních desetiletích?
      Původně šlo o společné ekonomické plánování šesti zemí. Plánování se dotýkalo některých sektorů, jako těžba uhlí a metalurgie, následně atomová energie.

Postupně se společenství transformovalo v zónu volného trhu, svobodná cirkulace zboží, služeb, kapitálu a pracovní síly, podle regulí vnitřního trhu. Jak narůstala heterogenita a počet zúčastněných států, pozitivní integrace byla čím dál obtížnější, naopak se nastolila negativní integrace, eliminování normativních fundamentů, které bránily volnému trhu. Po pádu komunismu v 1989 se EU stala geostrategickým projektem, úzce spjatým s geostrategií USA směrem k Rusku. Od společenství 6 zemí, které spolupracovaly v některých klíčových bodech své ekonomie, se EU proměnila v  neoliberální impérium 28 silně heterogenních států. Záměrem je nastolit disciplínu v těchto státech, zbavit je možností intervenovat ve vlastních ekonomikách.
EU je reformovatelná?
    Smlouva o EU nebo evropskounijní ústava je prakticky nemodifikovatelná, neoliberální jádro evropskounijních institucí a postup integrace v intencích autorů, mají být věčné a nereverzibilní. Je to patrné z tvrdého odporu Bruselu proti Brexitu a jejich záměr učinit Brexit co nejméně příjemným. Je to ještě patrnější v neschopnosti EU institucí konstruktivně odpovědět na volání po větší národní autonomii, jak požadují např. některá populistická hnutí. Tato hnutí dnes blokují integrační proces a v naléhání Bruselu, Paříže a Berlína na prohlubování integračního procesu je velké nebezpečí vyvolání násilných konfliktů mezi evropskými národy, nic takového nebylo patrné od roku 1945.
Z jakého důvodu je jakákoliv opozice proti EU považovaná za amorální?
     Domnívám se, že neoliberální a geostrategická podstata EU po roce 1990 nedokáže generovat nic, co by se podobalo nezbytné legitimitě, která je nutná pro udržitelnost politického systému. Musela se vyvinout jistá forma sentimentálního zdůvodnění, aby populace zapomněla, že znásilnění národní demokratické politiky je evropskounijním fundamentem. Dnes je ideálem internacionální liberální levice liberální antietatismus, internacionální solidarita se identifikuje s liberálním trhem. Toto všechno je čistá ideologie a není to nic dobrého pro levicovou střední třídu, která je opilá jistou verzí „třetí cesty“ míru a mezinárodního přátelství. Nikde se v historii socialismu nenajde idea, že pracující jsou morálně zavázáni si konkurovat až do ztráty svého jobu, který se přesune do zemí s nižšími mzdami. Naopak vždycky solidarita znamenala kooperaci pracujících, ve smyslu organizace, která je ochrání proti pokusům zaměstnavatelů stavět je proti sobě.  Evropská monetární unie funguje na principu zlatého standardu. Od třicátých let minulého století se ví, že zlatý standard je nekompatibilní s demokracií a mezinárodním mírem. Staví vlády proti lidu a národy proti sobě, v konkurenci o mezinárodní trhy. Evropskounijní propaganda hlásá mír a přátelství mezi národy, ale EU ukradla národům důležitou institucionální oporu: národní stát. Národní stát je jediným možným fundamentem pro politiku, která jde směrem k spravedlivé demokracii a redistribučním funkcím.
Z jakého důvodu se v EU na levici tak útočí?
      Snad proto, že zaměňují EU a Evropu? EU je institucionálním konstruktem výrazně antidemokratickým, tak komplexním, že se nedá pochopit jak funguje -  a nelze dost dobře pochopit oč vlastně jde. Můžete číst téměř vše. Může to být identifikováno s něčími osobními sny o světě bez historie. Nebo se to dá chápat jako personifikace příjemných stránek konzumního životního stylu: práva bez povinností, volný pohyb, žádná daň, imigrační pracovní síla, mezinárodní trh práce pro laureáty, kteří mluví anglicky. Evropa je osobní suši: zábavní park pro novou střední třídu, bobos, jak jim říkají Francouzi: buržoazní bohémové, sebeproklamovaní kosmopolité, kteří věří, že když importují levnou pracovní sílu pro své rodiny, dělají dobro pro pokrok lidstva. Dnes mnozí chtějí odhodit národní historickou bagáž: pro mnohé Brity Spojené království znamená kolonialismus. Zdá se jim, že Evropa nikdy neměla kolonie, tak chtějí být Evropany dřív než malými Angličany. V Německu je to ještě horší, důvody pochopitelné. Pokud někde ve světě potkáte někoho, kdo řekne, že přichází z Evropy, buďte si jisti, že je to Němec.
Do jaké míry EU připomíná impérium?
     EU má centrum a periferii, strmý mocenský gradient mezi prvním a druhým. Centrum nastolí svůj politický a ekonomický pořádek na periferii, společná měna, „čtyři svobody“ společného trhu, univerzální povinnost držet se „evropských hodnot“. Poslušnost je kompenzovaná fiskálními transféry, např. strukturálními a sociálními fondy. Centrum - Německo nebo Německo a Francie, což je pořád otevřené - nabídne vojenskou ochranu periferním zemím výměnou za imperiální loajalitu (patrné v Polsku a baltických zemích). Periferní země, které nerespektují pravidla, jako Řecko pod vládou Syrizy, jsou potrestány centrálními institucemi, jako je Evropská banka, zatímco centrální země, jako Francie, jsou z potrestání vyjmuty. Občas jsou nepředvidatelné vlády periferních zemí nahrazeny gubernátory imperiálního centra, jak se stalo Berlusconimu v Itálii, kterého nahradil místodržící Monti. Papandreoua nahradil Papademos v Řecku. Teoreticky je možné impérium opustit, ale velmi obtížně, aby se odradily od něčeho podobného periferní země.
Pokud Británie EU konečně opustí, bude Brexit úspěšný?
   Záleží na tom, co se považuje za úspěch. Dovolte, abych se koncentroval na britskou levici, která jak se zdá, je pro remain tím nejšokujícím způsobem. V Evropě a USA neexistuje levice víc demoralizovaná a pro Evropskou unii než je britská. Hlavním důvodem je jejich strach, že bez EU ovládnou zemi na dlouhou dobu konzervativci, a ti odstraní i tu absolutně minimální ochranu pracujících, kterou dává Maastricht. Jinak řečeno, domnívají se, že nebudou schopni bránit minimální standard, dnes garantovaný Bruselem. Stejné platí pro regionální politiku, která je ve Velké Británii z velké části financovaná z almužny EU. Regionální rozdíly ve Velké Británii jsou dramatické - horší než v jiných evropských zemích s výjimkou Itálie - proevropskounijní levice vyzývá populaci, aby byla vděčná za požehnané drobty z evropských strukturálních fondů. Zdá se, že pokud se omezí evropské dary, pak levice nebude mít jinou možnost než zapnout bezpečnostní pás. Nesdílím tuto vizi.
    Proevropskounijní levice ze strachu z Thatcherové a následníků, prodala své antikapitalistické prvorozenectví za šlichtu evropského minimálního práva a za několik dní rodičovské dovolené. Lidé mohou žádat víc, jak se stalo v jiných bohatých evropských zemích. Pravice bude argumentovat, že podobná opatření ohrozí pracovní místa - zdá se, že se tomu věří. Británie je jednou z nejbohatších zemí. Ale levice je přesvědčena, že regionální politika si vyžaduje peníze z evropskounijní kasy, i když to regionálním nerovnostem nic nepřineslo. Vyjmuti z trhu evropských anestetik, pracující a voliči si mohou vzpomenout na britskou tradici mocných odborů, na univerzální sociální stát, znovu se sjednotit, stávkovat pro lepší pracovní podmínky, zvolit labouristickou vládu, která bude hodna tohoto termínu. Pokud toto bude výsledkem  Brexitu, nestojí za to se o to alespoň pokusit? 


Žádné komentáře: