sobota 28. října 2017

deja vu roth

Déjà-vu

Všechno jsem to už jednou viděl, píše Edgar Emanuel Roth v Juedische Rundschau. Jako v časech SED diktatury, prověřujete dnes velmi opatrně politické postoje starých přátel i nových známých. Na rozdíl od mé krátkodobé paměti – má žena říká, že neexistuje, hlavně v okamžiku, kdy jde o úklid v bytě - dlouhodobou paměť mám sloní.  
  V sedmdesátých a osmdesátých letech, ve svých školních časech, jsem byl člověk politicky velmi zainteresovaný a vnímavý, od roku 2015 prožívám něco jako stav permanentního déjà-vu. Snad každý den mi přijde na mysl bývalá NDR, se stejnou depresí a nadějí, pokud jde o budoucnost.
   V okamžiku, kdy mě moje žena varuje, abych si dal pozor před nějakým nepromyšleným výrokem na facebooku, vytane mi na mysli ošklivý úšklebek bývalé NDR. Autocenzura slaví, pětadvacet let po pádu berlínské zdi, svůj návrat a děsí nejen mě. Jako v časech nejhlubší NDR diktatury, dáváte si dobrý pozor na politické projevy svých starých přátel, obchodních partnerů a nových známých. Okrajové projevy považujete za poselství, která je třeba zkoumat. Co dotyčný soudí o genderovém mainstreamu, uprchlících nebo o politických partajích. Každý se snaží projevovat co nejpokrokověji. Následuje hluboká úleva, když zjistíte, že to tak není a dotyčnému zůstalo kritické posuzování věcí. O poměrech velmi kriticky, ale pouze v malém okruhu známých.
    Panuje velký strach z ekonomických postihů. Velmi často média někoho pracovně odrovnají s argumentem: Přirozeně můžeš říkat co si myslíš, ale pak musíš snést, že tě zaměstnavatel vyhodí nebo obchodní partner bojkotuje tvůj sortiment. Dřív klepala STASI na dveře a dnes máš výpověď na stole. Společenské problémy tím nepřestanou narůstat.
Déjà-vu jásá
    K uspání zdravého rozumu existují různé varianty. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že „údernou zbraní demokracie“ je přenesení  vládní propagandy blíž k lidu. Nejhorší na mainstreamových médiích je stejná plytkost a primitivnost jako svého času tomu bylo v NDR.
   Vzpomeňte, jak před dvěma lety Angela Merkelová otevřela hranice a předháněla se s tiskem a televizí v demagogii vítací kultury. V televizi nám s nadšením vysvětlil jistý Sascha Lobo, že k nám proudící Syřané z Aleppa a maročtí, tuniští a afgánští Syřané nejen, že jsou super vzdělaní, ale vyřeší i naše demografické problémy. Německé firmy obsadí v budoucnosti pracovní místa těmito vysoce kvalifikovanými lidmi. Udivilo mě to, na Blízkém východě se dá za místo vysoké technologie považovat pouze Izrael a odtud k nám nikdo neutíká. Člověk se mýlí. Sascha Lobo je považován za internetovského guru. Jak úžasné, domníval jsem se tenkrát. Jeho kolega z Caos-Computer-Club Frank Rieger sice prorokoval, že v blízké budoucnosti v důsledku digitalizace, zmizí miliony pracovních příležitostí a nebude pro ně náhrady. Dobrá, jak vůbec předpovídat? Ani plánovací komise v NDR, která odhadovala na pět let dopředu společenskou poptávku, se obvykle netrefila.
   NDR podobný, nadšený tisk nám líčil příhody syrských mladíků, obvykle ztratili pas, ale jinak nic jiného. Viděli jsme v televizi jak upřímný azylant s dojetím předává policii nalezený balíček s tisícovkami eur. Styl a diskurs v různých variantách předkládaných příběhů připomínal tisk a média bývalé NDR.  
    Počátek října 1989, občané NDR prchají v tisících ze země. V NDR média téma ignorují. Dozvěděli jsme se, že mladý východní Němec se na dovolené v Maďarsku,  v knajpě, seznámil se západním Němcem, ten mu u piva nabídl cigaretu s hašišem, po pár šluknutích ztratil chudák vědomí. Když se probral, seděl ve vlaku mířícím do Rakouska. Unesen západoněmeckým obchodníkem s lidským masem.
    Na těchto příbězích je nejodpornější skutečnost, že existují pisálci – termín žurnalista zde není adekvátní -  kteří tak pohrdají čtenářem, když mu předkládají tak očividně prolhané konstrukce.
Déjà-vu, bezmocnost, bezradnost
   Zdálo se, že éra Ericha Honeckera nikdy neskončí. Pro socialistického politika bylo povinností umřít v úřadě, a protože i východní medicina pokročila, změna ve stranických a státních špičkách nebyla v dohledu.
   Dnes je to stejné. Žádné volby nemohou Angelu Merkelovu ohrozit. Kancléřský kandidát z SPD není žádnou alternativou. Vlastně můžeme se rozhodnout mezi dvěma vládními partajemi, které v existenciálních záležitostech jdou proti přáním a představám německého lidu. Demokracie vypadá odlišně. 
   Zkušenost ze zhroucení bývalé NDR mi dovoluje další postřeh. Erich Honecker seděl  na podzim 1989 pevně v sedle. Krize kolem tisíců prchajících východních Němců ho neohrozila a jeho pád nebyl myslitelný. Též dnes prožíváme uprchlickou krizi a Merkelová se mistrně prezentuje jako bezalternativní. Krize kráčí zemí a kancléřka stojí mimo kapacitu politické představivosti občanů. A přesně tato zdánlivá nepochopitelnost mě dovádí k přesvědčení, že se blíží její konec. Nejpozději počátkem roku 2018, kdy se umožní sjednocení rodin imigrantů a kancléřka dá zelenou dalším desetimilionům, skončí její věčné panování. V tomto okamžiku bude hrozit rozpad CDU a odpadnou i její nejvěrnější, žádný politik z profese nebude riskovat ztrátu existence.
    Naděje umírá poslední. Možná nás brzo překvapí kancléřka před kamerami se slovy „rezignuji s okamžitou platností na všechny své funkce ve státe a ve straně.“     


Žádné komentáře: