neoliberalismuis

Eurokeynesiánství vs. neoliberalismus

Evropská unie vydává tisíce svazujících regulí všeho druhu, ale jedno této organizaci chybí, kapacita posunout dopředu evropskou ekonomiku. Neoliberalistická doktrína perfektně odpovídá kvalitám kasty, která Unii a většinu členských států vede, protože jim vzala zodpovědnost za chod ekonomiky. Vládnout v neoliberálním režimu je mnohem snazší než např. reorganizovat zbytky české metalurgie tak, aby byla funkční nebo vyřešit problém drahé elektriky, kterou odjakživa v dostatečném množství produkujeme. Kasta kolem Fialy má v záloze další berličku - žvanit o tom, co nám EU dovolí nebo nedovolí. Kombinace neoliberalismu a servilní politiky vůči EU zužuje politický prostor nebo jak se často říká vede k postpolitice. Lid si zvolí politické reprezentanty, kteří apriori rezignují na účinnou akci, která by mohla národní ekonomiku posunout, představa, že by bylo třeba národní ekonomiku zachránit, vyvolá ve vládnoucí kastě noční můru. Důsledkem je frustrace lidí z politiky a evidentní postdemokratická fáze politiky. Doprovodným jevem neoliberalismu je eroze politiky, dnes se ve světě až na EU pozoruje zvrácení tohoto procesu a návrat politiky do ekonomiky v nějaké nové verzi keynesianismu. Znovu se objevuje stát jako hlavní stratég veřejných zájmů. 

                   Ve webmagazínu filozofa Michela Onfraye Frontpopulaire se specialista na neoliberalismus ekonom David Cayla zabývá limitami neoliberalismu a možnostmi keynesiánství v EU. Klíčovou idejí neoliberalismu, jak se konstituoval po pádu sovětského impéria, je totální podřízení ekonomiky tržním mechanismům a eliminování role státu v ekonomice. Ekonomické hranice byly smazány ve prospěch nadřazené cirkulace kapitálu a zboží a došlo k deregulaci finančních trhů. Privatizovaly se veřejné služby a průmyslovou politiku státu nahradila tržní konkurence. Finanční politika státu se dostala do područí centrální banky. Keynesiánství organizuje ekonomiku na bázi státních intervencí. Stát kontroluje finanční toky, investuje do infrastruktury, intervenuje na trhu s energií a reglementuje finanční trhy. Monetární politika je podřízena demokratické kontrole. Stát, tj. politická moc, garantuje principy tržní ekonomiky, ale intervenuje ve prospěch veřejného zájmu. Existují různé peripetie keynesiánství i neoliberalismu, např. v americkém keynesiánství stát kontroluje ceny energie formou dohod s dodavateli energie. Ve Francii se produkce energie opírá o neprivátní sektor. Německý ordoliberalismus je velmi oddán principu ekonomické soutěže a spravedlivého přístupu k trhu. 
        Cayla se zabývá otázkou do jaké míry je možné praktikovat politiku eurokeynesiánství v nadnárodní rovině EU. Obzvlášť po přičlenění východoevropských zemí se v EU utužily neoliberalistické přístupy a oslabily se možnosti státu rozhodovat o monetární, industriální a obchodní politice. Pokud bychom obhajovali eurokeynesiánství říkáme dvě věci. Zaprvé požadujeme zrušení evropských pravidel, které brání státům v aplikování keynesiánské politiky, např. umožnit těm, kteří si to přejí, odstoupit od společného trhu s elektřinou nebo tím, že se jim povolí odchýlit se od principu hospodářské soutěže. A zadruhé samotná unijní ekonomická politika by musela integrovat jistou dózu keynesiánství a reformovat svou obchodní a průmyslovou politiku, aby bylo možné priorizovat evropskou produkci. 
          V zemích EU však neexistuje vůle oprostit se od neoliberalistických dogmat. Cayla se domnívá, že do té míry, jak levice i pravice odmítají diskutovat model unijního ekonomického systému, se radikalizuje societální diskurs. Např. jedni by chtěli zachovat francouzskou identitu, druzí společnost kreolizovat, jední na straně Izraele, druzí by stát islamizovali atd. Ve společnosti existuje odpor k neoliberalismu, ale vyčerpává se v nesmiřitelných societálních střetech a neoliberalismus se může klidně rozvíjet dál podporovaný Leyenovou a Macronem. Pro smysluplnou debatu o neoliberalismu neexistují v Evropě podmínky. Francie nacionalizovala v osmdesátých letech bankovní sektor a pokoušela se o jinou cestu než neoliberalismus, ale tato politika ztroskotala. Podle Cayly hlavním důvodem byla skutečnost, že část svých národních pravomocí Francie už delegovala do Bruselu - především obchodní pravomoci. Socialistická strana se zalekla rozsahem problémů, které by musela řešit a od francouzské cesty ustoupila. 
           Neoliberalismus je z hlediska volených elit perfektní doktrínou - zbavuje je reálné zodpovědnosti.  V evropskounijní situaci je ještě třeba zohlednit fakt, že neoliberalistické ideje jsou velmi rozšířené a vsugerovaly všeobecný pocit, že stát nemá kapacitu něco řešit. Veřejní činitelé všech politických směrů nevěří, že stát má schopnost organizovat ekonomiku. Ovšem jakmile se ztratí nástroje jednání, snižuje to schopnost reagovat na potřeby reality. Zažíváme nesmiřitelné předvolební politické střety, ale chtějí politici skutečně moc, když se spokojí jen s velmi okleštěnými atributy?