Z historie – Macron to špatně pochopil
Shmuel Trigano, emeritní profesor, filozof, sociolog, specialista na judaismus, perfektní a osvětlující ve FigaroVox. Profesor oponuje historické interpretaci francouzského prezidenta. Macron se v evropském centru judaismu vyjádřil v tom smyslu, že judaismus je jednou z evropských duší - téměř důvěrně spojil republiku a judaismus, konvergují mu včera i dnes. K pochopení jeho konceptu je nutné konzultovat ideje Simone Weilové (1909-43), křesťanské filozofky židovského původu, jedna fráze ji sumarizuje: „Židé, pěst vykořeněných, způsobili vykořeněnost všech na zemi.... Židovské prokletí visí nad křesťanstvím. Inkvizice, likvidace heretiků a nevěřících, to je Izrael. Kapitalismus to je Izrael. Totalitarismus to je Izrael“.
Prezident: „Republika se svým universalismem je v opozici k národu a jeho partikularismu“. Prezident identifikuje republiku a židovskou vykořeněnost, aby dal do opozice národní spolupatřičnost, což jsou suverenisté a nacionalisté tj. antievropané, kteří jsou v jeho rétorice oponenty pokroku. Převzal myšlenku Simone Weilové podle níž je vykořeněnost vlastní osvícenství. Osvícenství 18. století, rok 1789 a laické principy nekonečně akcentovaly vykořeněnost lži-pokroku. A pokud vykořeněná Evropa vykořenila koloniálním výbojem zbytek světa, pak kapitalismus a totalitarismus jsou součástí tohoto pokrokového vykořenění. Židé jsou pak ryby v prostoru vykořenění. Republika se svým údajným univerzalismem stojí v opozici národnímu a jeho partikulárnímu.
Jedná se o koncept světa, kde člověk je disociován od přirozeného a volí vládu zákona. Republika stojí (teoreticky) na řádu zákona, identifikuje se s lidským právem, ne úplně s právem občana, nemluvě s právem Francouze. Jednoduše republika svrhla národ, národní identitu a historický kontext z trůnu. V prezidentově chápání republika nezmizí včleněním do Evropské unie, naopak překonají se národní státy. Hranice, teritorium, jazyk a suverenita budou překonány. Celý svět se vyzývá, aby si nárokoval francouzskou národnost (přesněji občanství). V prezidentově chápání neexistují imigranti, ale migranti s plným právem na francouzské občanství. Jeho vize má základ v Deklaraci lidských práv, která ignoruje, že evropská historie toto umožňuje pouze v národním rámci.
Nacházíme se v období postmodernistických ideologií, postmarxistická ideologie, která zdědila po Marxovi nenávist k národnímu. Kolik místa v Evropě zaujme antisionismus, tato filiálka postmodernismu. Této Evropě se Izrael jeví jako absolutní protiklad, národ v čisté podobě, okupuje území, svázán se svojí minulostí, ultranáboženský, opresívní. Nezapomeňme na dopad Macronova srovnání ve Francii, kde někteří údajní nacionalisté nemohou chybět když se manifestuje averze vůči židům, kteří je vykořeňují ve prospěch vzdálené, globální, evropské moci, daleko od utrpení nešťastných tříd vydaných na pospas globalizaci. Židé jsou terčem pro pokrokové, ale též pro údajné nacionalisty.
O historii francouzských židů se mýlí Macron i Weilová. Židé se stali občany a perfektně hráli národní strunu. Adoptovali si i Janu z Arcu. Stali se Francouzi, ne pouze francouzskými občany. Byl to antisemitismus a Vichy, kteří je zradily. Byla to Dreyfusova aféra, která je přivedla k pochopení, že je to národní forma, která chybí emancipaci, bylo to v Paříži, kde Herzl otevřel sionismus.
Můžeme též filozoficky a metafyzicky pojmout Simone Weilovu. Je pravdou, že judaismus se disociuje od země, kam je člověk vyhnán (Gen. 3,24), neboť místem jeho volby je zahrada Eden. Tato disociace ve své finalitě znamená obývat zemi lidskou formou, ona však není posledním místem člověka. V biblických textech najdeme hluboce vypracovanou doktrínu země a přebývání v ní, její hloubka je postřehnutelná pouze v hebrejštině, Weilové to uniklo. „Exil“, to neznamená vykořenění, ale formu odkrytí místa člověka. Je to existenciální a náhodná podmínka, není věčná, neboť vede k návratu, který není prvotní, ale původní. (pas l´originaire mais original)
Jedná se o koncept světa, kde člověk je disociován od přirozeného a volí vládu zákona. Republika stojí (teoreticky) na řádu zákona, identifikuje se s lidským právem, ne úplně s právem občana, nemluvě s právem Francouze. Jednoduše republika svrhla národ, národní identitu a historický kontext z trůnu. V prezidentově chápání republika nezmizí včleněním do Evropské unie, naopak překonají se národní státy. Hranice, teritorium, jazyk a suverenita budou překonány. Celý svět se vyzývá, aby si nárokoval francouzskou národnost (přesněji občanství). V prezidentově chápání neexistují imigranti, ale migranti s plným právem na francouzské občanství. Jeho vize má základ v Deklaraci lidských práv, která ignoruje, že evropská historie toto umožňuje pouze v národním rámci.
Nacházíme se v období postmodernistických ideologií, postmarxistická ideologie, která zdědila po Marxovi nenávist k národnímu. Kolik místa v Evropě zaujme antisionismus, tato filiálka postmodernismu. Této Evropě se Izrael jeví jako absolutní protiklad, národ v čisté podobě, okupuje území, svázán se svojí minulostí, ultranáboženský, opresívní. Nezapomeňme na dopad Macronova srovnání ve Francii, kde někteří údajní nacionalisté nemohou chybět když se manifestuje averze vůči židům, kteří je vykořeňují ve prospěch vzdálené, globální, evropské moci, daleko od utrpení nešťastných tříd vydaných na pospas globalizaci. Židé jsou terčem pro pokrokové, ale též pro údajné nacionalisty.
O historii francouzských židů se mýlí Macron i Weilová. Židé se stali občany a perfektně hráli národní strunu. Adoptovali si i Janu z Arcu. Stali se Francouzi, ne pouze francouzskými občany. Byl to antisemitismus a Vichy, kteří je zradily. Byla to Dreyfusova aféra, která je přivedla k pochopení, že je to národní forma, která chybí emancipaci, bylo to v Paříži, kde Herzl otevřel sionismus.
Můžeme též filozoficky a metafyzicky pojmout Simone Weilovu. Je pravdou, že judaismus se disociuje od země, kam je člověk vyhnán (Gen. 3,24), neboť místem jeho volby je zahrada Eden. Tato disociace ve své finalitě znamená obývat zemi lidskou formou, ona však není posledním místem člověka. V biblických textech najdeme hluboce vypracovanou doktrínu země a přebývání v ní, její hloubka je postřehnutelná pouze v hebrejštině, Weilové to uniklo. „Exil“, to neznamená vykořenění, ale formu odkrytí místa člověka. Je to existenciální a náhodná podmínka, není věčná, neboť vede k návratu, který není prvotní, ale původní. (pas l´originaire mais original)
Žádné komentáře:
Okomentovat