čtvrtek 19. října 2017

oliver zimmer ranke

Bída jedné vědy aneb bielefeldský pokrokový sendvič

Oxfordský profesor historie švýcarského původu Oliver Zimmer v interview v Basel Zeitung o levičáckém zkostnatění tak půvabné vědy, jako je historie.
Profesore vzápětí po dostudování v Zurichu jste odešel do Anglie?
    Začaly mě vzrušovat jistá témata, mezi jiným nacionalismus a anglosaská debata byla inspirativnější než na kontinentě. Anglické texty o nacionalismu byly dobře napsány a analyticky kreativní. Švýcarsko to je jen echo německé debaty.
Jak zní toto echo?
     Nacionalismus je čistě politický a je špatný. V Německu chybí přirozená zvědavost, všechno se už ví. Moralistní tón se táhne jako nit celou odbornou literaturou. V Anglii se diskutuje. Před 15 lety jsem se zúčastnil debaty mezi marxistickým historikem Eric Hobsbawnem a svým vedoucím doktorské práce Anthony Smithem. Na různé otázky měli jiné náhledy, ale dobře si rozuměli a respektovali se.
Proč to nejde ve Švýcarsku?
    Má se za to, že analytické rozdíly plynou z politických rozdílů. Levicový tábor si nárokuje pravdu a vyšší formu vědeckosti, od sedmdesátých let dominuje historické semináře. Dějiny chápou jako politiku jistého druhu. Odlišný názor se netoleruje.  
Někdo napsal, že pouze levičáci mohou ve Švýcarsku udělat akademickou kariéru.
   Nejde o levici nebo pravici, ale o dogmatické tendence celé generace, která před dvaceti lety převzala akademické posty. Z toho plyne i negativní selekce nového dorostu: názorová a metodická homogenita. Plodí to konformismus. Kdo myslí jinak, musí do zahraničí. Kariérní postupy švýcarských profesorů historie se podobají: krátký počáteční pobyt v Americe, Anglii, a pak míří cesty výhradně do Německa. Pouť do Bielefeldu je povinná.
Čím je tak důležitý?
    Krásou místního nádraží to nebude. Má to co dělat se dvěma jmény, Hans-Ulrich Wehler a Jürgen Kocka. Jsou to internacionálně známí pokrokáři. Naučí vás rozpoznat pokrokové a reakční síly historie. Cítíte se u nich jako součást avantgardy. Britský historik Richard Evans má pro toto vědecké podhoubí terminus: bielefedský sendvič. Disertace probíhá následovně: na začátku teoretický úvod, který vysvětlí, jak to všechno je, na konci shrnutí. Uprostřed toho je ilustrace pravdy.
Čím se vlastně vyznačuje dobrý historik?
   Musí být zvědavý, metodicky kreativní a určitě bude iritovat okolí, když v archívu objeví něco, co nikdo neočekával a vyvodí z toho nové závěry.
Máte příklad něčeho iritujícího?
   Vládnoucí povědomí o 19. století. Vládne názor, že s moderní dobovou kulturou došlo k homogenizaci společnosti. Život se stal rychlejším, přišel věk železnic atd., takový je konsens.
A konsens je falešný?
   Ano. Kulturní, hospodářský a politický diskurs elit se ztotožnil s každodenní realitou člověka, který denně dopravní prostředek používal. Dospěl jsem k závěru, že očekávání, že instituce lineárního času – jízdního řád, nádražní hodiny diktující životní rytmus, cestování vlakem – učiní život predikovatelným, se nenaplnily. Důsledek: 19. století je první epocha vysoké netrpělivosti. Myšlení této epochy pramení v osvícenství: z pozemšťana bohem učiněný.
Píšete v jedné knize o národním vývoji ve Švýcarsku v 19. století. Též něco z toho irituje?
     V úvodních kapitolách se zabývám Helvétskou republikou. Když v roce 1803 došlo k jejímu oslabení, na mnoha místech následovaly nepokoje. V archívech se dá najít, že volání obcí ve východním Švýcarsku po zemské participaci bylo velmi hlasité, v některých obcích převzali občané vládu. U těchto obcí to prokazatelně neplynulo z tradice. Levicoví historici se chovají jako super vzdělaní lovci mýtů, vybaveni Hobsbawnovým vlivným konceptem „objevené tradice“.
Zdůrazňujete politické pozice historiků: levicových nebo pravicových. Z jakého důvodu je to ve Švýcarsku tak jednostranné.
     Pokud historik řekne: tenkrát žili lidé v zajetí mýtů, místo toho, aby kladl otázky, je to jednoduše vědecky plytké.
    Svědčí to o velké arogantnosti. Nemůžeme chápat lidi minulosti jako zaostalé nebo neznalé. Nejde o to, aplikovat nějakou racionální nebo předracionální konstrukci na historická fakta, ale o to,  minulý svět kriticky rekonstruovat. Leopold von Ranke, velký německý historik 19. století se tázal „jak to vlastně bylo“.
     Zajímá mě z jakého důvodu se moderní člověk cítí doma v stále se měnícím světě. Národní má s tímto pocitem příslušnosti k modernímu, mnoho co do činění. Ve Švýcarsku a Německu se to chápe jako čistě politický fenomén, v Anglii tomu tak není.
Obhajujete jisté předmoderní švýcarské kvality jako je např. autonomie obcí.
    Neobhajuji vůbec nic, jsem jenom proti tvrzení, že existuje předmoderní a moderní demokracie. A moderní demokracie znamená reprezentativní model, který v modernizačním posunu vede k Evropské unii. Pokud někdo řekne, že demokratická praxe ve Švýcarsku není dobově adekvátní, pak neargumentuje jako historik, ale jako historik filozofie. Historie má cíl, EU znamená pokrok a musíme do ní vstoupit, abychom zůstali pokrokovými – tento  diskurs kritizuji. Historik nemůže argumentovat jako historik filozofie, okamžitě se totiž  propadá do ideologie. Ideologizování veřejného mínění je na pováženou. Nejhorší je to v Německu, kde se k tomu propůjčila média.
A v Anglii?
     V Timesech, ve Spectatoru, ale v Guardianu se dostanou ke slovu i lidé, kteří to vidí jinak. Má to co dělat s tradicí. Od Edmunda Burkeho, který byl velmi kritický k idejím filozofie dějin. Burke zažil francouzskou revoluci a popsal ji jako náboženství. V Anglii je také velká empirická tradice, být empiricky skeptickým.
Na kontinentě má pojem konzervativní negativní konotaci?
   V Anglii se můžete klidně hlásit ke konzervativismu. Liberální myslitelé John Gray, Isaiah Berlin a přirozeně Tocqueville jsou liberály v konzervativní formě. Mimo Německo a Švýcarsko každý historik ocení liberálně-konzervativní myslitele.
V čem spočívá konzervativismus Berlina nebo Graye?
   V empirickém pohledu na svět. V přesvědčení, že existují antropologické konstanty, mám na mysli např. "přináležení", "spolu-patřičnost k". Toto přináležení je determinováno místem, nikoliv prostorem. Internet nebo Evropská unie jsou prostorové koncepty, nikdo tam není doma, možná mimo profitující personál.
Konstanty se nedají změnit?
   Určitě ne během pár generací. Víra o dokonalosti člověka má původ v osvícení. Člověk má mít téměř božskou podstatu. Myšlení kulturní levice pochází odtud. 
Ale i pro liberály je centrální idea pokroku?
    Pokud pokrok plyne z přirozených procesů, není to žádný problém. Problematické je zneužití pokrokové rétoriky, aby se prosadily skupinové zájmy a stigmatizovali jinak myslící – samozřejmě v krycím kabátě vědecké objektivity.  Člověk nežije na internetu a není žádným astronautem v globální kosmické lodi.
   Někteří lidé, kteří se sami nazývají liberály označují Evropskou unii nebo globální governanci jako pokrokové. Rozhodli tak, a má to být pravda. Tito lidé se považují za osvícené a nechápou, jak religiozní jsou jejich myšlenkové postupy.
Opravdu religiózní?
   Rétorika osvícení je sekulární a racionální, ale jsou v ní silné tendence, které mají původ v náboženství. Proč pokrok? Očekáváte vykoupení? Koncept univerzality připomíná monoteismus: jeden bůh, jeden svět. Osvícenci byli proti církvím a jejich bohatství, méně už proti náboženství samotnému. Prolistujte současné noviny. Mají tam patent na budoucnost. Globální jednota jako svatořečení, hlásají to lidé, kteří se považují za avantgardu a myslí si, že jsou racionální.   
Který myšlenkový směr vám konvenuje?
  Životný liberalismus, empirický a analyzující a věci nově klasifikující, ne ovšem podle ideologických návodů. Svoboda je vždy svázána s místem a určitými skupinami, není vázána na lidstvo jako takové.
Mnozí levičáci i liberálové dávají přednost reprezentativní demokracii?
     Domnívají se, že znají cíl cesty. Tento typ demokracie je kompatibilní s jejich pojetím pokroku, tedy s EU a globalismem. Přímá demokracie prokazatelně brání této cestě. Liberální elity i levicoví pokrokáři považují prvky přímé demokracie ve Švýcarsku za překonané. Levičáci mají po rozpadu socialismu ve východní Evropě nový maják v internacionálních utopiích. Pokud bychom ve Švýcarsku měli reprezentativní demokracii, jsme dnes členem Evropské unie.


Žádné komentáře: