Informační pyramida
Brilantní Maria Zacharová, která má autorský pořad v rádiu Sputnik, prohlásila, že západní žurnalistika prochází nejpodivnějším obdobím své existence a je to ještě horší než krize tisku ve třicátých letech, kdy v některých zemích tisk nahradila propaganda. Tisk neregistroval ghetta a posléze ani koncentráky, sloužil a ohýbal se, jak nejlépe uměl. A pak zažil zjevení pravdy. Dnes je západní žurnalistika ještě v horším stavu, protože tenkrát nebyly k dispozici takové technické možnosti verifikace pravdy jako dnes. Podle Zacharové západní novináři pracují metodou strategické slepoty. Státy NATO deklarují radikální zvýšení výdajů na zbrojení, militarizaci, jaderné deštníky, bombardéry s atomovou náloží atd., ale z pohledu západních novinářů Rusko haraší zbraněmi. Šílenství, řekla v rádiu Zacharová.
V dobrých novinách, které bohužel nejsou zadarmo, v Neue Zurcher Zeitung, novináři, kteří zde pracují asi prošli testem protiruské propagandy, ale někteří si přece jenom uchovávají profesionální stupeň objektivity. Velmi instruktivní a objektivní interview o ukrajinské válce s profesorem Johnem Mearsheimerem je vyváženo reportážemi demagogické Lindy Koponenové z rusko-estonsko hranice. Novinářka kombinuje vybraná fakta do několika vrstev pyramidy příběhu na jejímž vrcholu stojí zločinec Putin. Čím nižší příběhová vrstva, tím víc epických a emočních variant, zločinec nahoře je samozřejmě bez variantních možností.
V druhé vrstvě pyramidy příběh druhého nejhoršího zla v epice příběhu - ruského obyvatelstva Estonska. Objevilo se tam se sovětskou anexí země po druhé světové válce, Koponenová se neobtěžuje projít fakta v historickém atlasu. Estonsko patřilo dvě stě let carské říší, Petr I. obnovil politická práva Němců a skončil s religiózním útlakem předchozí švédské vlády, car zrušil nevolnictví a estonská autonomie zůstala nedotčena. Estonsko v carském područí v 19. století zažívalo velký národnostní a naučný rozmach. Které tak miniaturní národy měly v osmnáctém století v Evropě politickou autonomi? Rusové v Estonsku musí proklínat své cary, že nepostupovali proti Estoncům stejně krutě jako Kallasová a estonská vláda proti Rusům. Po třiceti letech národnostního útlaku se pořád 20% lidí hlásí k ruské národnosti.
Koponenová přesně v pojmech, jak je nastínila Zacharová, neinformuje, ale mate čtenáře emočním propagandistickým příběhem, přitom všechna fakta k jeho prohlédnutí jsou snadno k dispozici. Ve spodní vrstvě její ďábelské epiky je příběh těch vadných lidí, tj. Rusů, kteří v jejích očích mají šanci se zachránit. Dá se odhadnout, že šanci zbavit se prokletí své nečisté ruské krve má mladá krev, protože liberálně orientovaný novinář má rád mladou krev a nejlépe po večerce. Staří mají vždycky smůlu a pokud jsou to Rusi, smůla ještě větší. V Estonsku nemají po zásluze občanství, třicet let se jim naznačuje, aby odtáhli, ovšem kam půjdou starci? Koponenová mistrně vylíčí tuto starou chamraď, která v zemi ušlechtilé krve zbyla po Sovětech. Chudáci mávají z estonského břehu Narvy svým soudruhům na ruském břehu, kteří oslavují vítězství, v Estonsku to považují za den státní prohry, a tak se mávat může jenom tajně, když se estonský fízl nedívá.
Lidé v Česku zažívali za německé okupace velmi hanebný aspekt německého teroru, vážení podílu židovské krve - kolik procent nežidovské krve uchránilo člověka před koncentrákem a kolik bylo potřebné k provozování trafiky. Kupodivu hanebná praktika neumřela, dovedně s ní operuje vrcholná žurnalistika v NZZ. 17letá studentka mezinárodní školy v Tallinu Irina vypráví novinářce, jak už se moc vzdálila od ruské podstaty, má dokonce i genetické předpoklady, ruská krev jen částečně, matka má napůl lepší ukrajinskou krev. V mixu historické pohádky a očividných nesmyslů píše Koponenová, že imperialistické sovětské vedení chtělo anektované estonské území rusifikovat a proto sem sovětský režim poslal Irininy prarodiče. Naštěstí Irina a jiní mladí Rusové rozbijí svou ruskou determinaci a stanou se Estonci, v tomto případě to neznamená jenom občanství, ale zapomenou na jazyk svých rodičů a budou hlásat nenávist k mateřské zemi. Po rozpadu SSSR se Estonci domnívali, že Rusové, tj. třetina lidí, ze země odejdou, ale nestalo se to, už pětatřicet let kladou překážky normálnímu estonskému životu. Koponenová antiruský příběh dokresluje řadou nejlascivnějších podbarvení: Tallin nádherné středověké město, ale pár kilometrů od centra úplně jiná tvář, v králíkárnách žijí Rusové a prodávají se tu dovážené produkty z Ruska. Na dokumentačním foto přitom vypadá tallinské sídliště v zeleni daleko lépe než většina pražských sídlišť. Až bude třeba, vznešená západní žurnalistika i nás vykreslí jako smradlavé východní barbary.
Začarovaný kruh, píše švýcarská novinářka - Rusové na ruském sídlišti pořád zůstávají Rusy. Naštěstí s tím bude od letošního podzimu konec, definitivně se zavřou ruské školy, tj. 15% z celkového počtu škol. A až bude dost učitelů, všechny předměty kromě anglických škol se budou vyučovat v estonštině. Zábavná historická absurdita, carská vláda bez problémů podle požadavků obyvatel otvírala estonské střední školy, v 19. století zažívala univerzita v Tartu své hvězdné období, ale Čechům Němci tenkrát nepovolili ani gympl. Dnes víme, že jazyk se podílí na formování mozku, a podle všeho bohatý a variabilní ruský jazyk je pro mozek větším impulzem než estonština, Estonci genocidní likvidací všeho ruského, likvidují svou duchovní perspektivu.
V druhé vrstvě pyramidy příběh druhého nejhoršího zla v epice příběhu - ruského obyvatelstva Estonska. Objevilo se tam se sovětskou anexí země po druhé světové válce, Koponenová se neobtěžuje projít fakta v historickém atlasu. Estonsko patřilo dvě stě let carské říší, Petr I. obnovil politická práva Němců a skončil s religiózním útlakem předchozí švédské vlády, car zrušil nevolnictví a estonská autonomie zůstala nedotčena. Estonsko v carském područí v 19. století zažívalo velký národnostní a naučný rozmach. Které tak miniaturní národy měly v osmnáctém století v Evropě politickou autonomi? Rusové v Estonsku musí proklínat své cary, že nepostupovali proti Estoncům stejně krutě jako Kallasová a estonská vláda proti Rusům. Po třiceti letech národnostního útlaku se pořád 20% lidí hlásí k ruské národnosti.
Koponenová přesně v pojmech, jak je nastínila Zacharová, neinformuje, ale mate čtenáře emočním propagandistickým příběhem, přitom všechna fakta k jeho prohlédnutí jsou snadno k dispozici. Ve spodní vrstvě její ďábelské epiky je příběh těch vadných lidí, tj. Rusů, kteří v jejích očích mají šanci se zachránit. Dá se odhadnout, že šanci zbavit se prokletí své nečisté ruské krve má mladá krev, protože liberálně orientovaný novinář má rád mladou krev a nejlépe po večerce. Staří mají vždycky smůlu a pokud jsou to Rusi, smůla ještě větší. V Estonsku nemají po zásluze občanství, třicet let se jim naznačuje, aby odtáhli, ovšem kam půjdou starci? Koponenová mistrně vylíčí tuto starou chamraď, která v zemi ušlechtilé krve zbyla po Sovětech. Chudáci mávají z estonského břehu Narvy svým soudruhům na ruském břehu, kteří oslavují vítězství, v Estonsku to považují za den státní prohry, a tak se mávat může jenom tajně, když se estonský fízl nedívá.
Lidé v Česku zažívali za německé okupace velmi hanebný aspekt německého teroru, vážení podílu židovské krve - kolik procent nežidovské krve uchránilo člověka před koncentrákem a kolik bylo potřebné k provozování trafiky. Kupodivu hanebná praktika neumřela, dovedně s ní operuje vrcholná žurnalistika v NZZ. 17letá studentka mezinárodní školy v Tallinu Irina vypráví novinářce, jak už se moc vzdálila od ruské podstaty, má dokonce i genetické předpoklady, ruská krev jen částečně, matka má napůl lepší ukrajinskou krev. V mixu historické pohádky a očividných nesmyslů píše Koponenová, že imperialistické sovětské vedení chtělo anektované estonské území rusifikovat a proto sem sovětský režim poslal Irininy prarodiče. Naštěstí Irina a jiní mladí Rusové rozbijí svou ruskou determinaci a stanou se Estonci, v tomto případě to neznamená jenom občanství, ale zapomenou na jazyk svých rodičů a budou hlásat nenávist k mateřské zemi. Po rozpadu SSSR se Estonci domnívali, že Rusové, tj. třetina lidí, ze země odejdou, ale nestalo se to, už pětatřicet let kladou překážky normálnímu estonskému životu. Koponenová antiruský příběh dokresluje řadou nejlascivnějších podbarvení: Tallin nádherné středověké město, ale pár kilometrů od centra úplně jiná tvář, v králíkárnách žijí Rusové a prodávají se tu dovážené produkty z Ruska. Na dokumentačním foto přitom vypadá tallinské sídliště v zeleni daleko lépe než většina pražských sídlišť. Až bude třeba, vznešená západní žurnalistika i nás vykreslí jako smradlavé východní barbary.
Začarovaný kruh, píše švýcarská novinářka - Rusové na ruském sídlišti pořád zůstávají Rusy. Naštěstí s tím bude od letošního podzimu konec, definitivně se zavřou ruské školy, tj. 15% z celkového počtu škol. A až bude dost učitelů, všechny předměty kromě anglických škol se budou vyučovat v estonštině. Zábavná historická absurdita, carská vláda bez problémů podle požadavků obyvatel otvírala estonské střední školy, v 19. století zažívala univerzita v Tartu své hvězdné období, ale Čechům Němci tenkrát nepovolili ani gympl. Dnes víme, že jazyk se podílí na formování mozku, a podle všeho bohatý a variabilní ruský jazyk je pro mozek větším impulzem než estonština, Estonci genocidní likvidací všeho ruského, likvidují svou duchovní perspektivu.
Žádné komentáře:
Okomentovat