středa 7. října 2015

freud

  Sigmund Freud: psychoanalýza nesmrtelná je

Věda, jejíž základy položil Sigmund Freud, je přítomna všude v našem běžném životě. Psychoanalytik Eli Zaretsky předvídá, že v 21. století  objev podvědomí nebude hrát tak důležitou úlohu jako v předchozím století.  Je tomu skutečně tak?  Internetové noviny mariana.net se nad tím zamýšlí.
   120 let již uplynulo od počátku vědy „stínů duše“ jak ji nazval Arthur Schnitzler.  I když psychoanalýza je pevně vtisknuta v naší kultuře, počínajíc televizními seriály, ženskými časopisy až po sociální vědy,  snaží se jí konkurenční teorie sesadit z piedestalu vědy. Nic nového, předvídal to již Sigmund Freud. I jeho žáci se toho účastnili. Lacan v seminářích nebo v televizi vznášel o mistrovi nejednu pochybu. Např. v 1977 řekl: „Naše praktiky, to je vlastně podvod. Zamlžovat a oslnit slovy. Z etického  zřetele  naše profese není udržitelná. Zakrátko svět na psychoanalýzu zapomene.
    Navzdor všemu tomu se disciplína založená dr. Freudem stále dobře drží. Ve Francii o tom svědčí spousty článků, které se jí zabývají, v jižní Americe velmi dobře prosperuje. Psychoanalýza ovlivnila filozofii, antropologii i etiku. Od libida k Oidipově komplexu, od deprese k narcistním perverzím, formulovala základní pojmy našeho chápání člověka, Freudovo pero formovalo civilizační proces. Freudovo  dílo je otevřené následníkům. Švýcarský psychoanalytik Jean-Michel Quinodoz : „Freudovo dílo  je stále živé, dnes jako včera. Odkrýváme si je znovu, nic neztratilo ze své původní svěžesti a krásy začátků“.   
    Koperník ponížil člověka, když mu ukázal, že jeho planeta není centrem všeho; Darwin ponížil člověka, když mu vysvětlil jeho původ;  Freud mu dokázal, že je otrokem svého podvědomí. Italo Svevo: „Na počátku psychoanalytické seance máš pocit, že vstupuješ do houští, nevíš potkáš-li vraha nebo přítele a na konci seance už nevíš vůbec nic. Podobá se to spiritismu..“.
    Freudovo učení mělo podstatně širší aspirace než pouze individuální podvědomí. Mířilo na teorii kultury a civilizace.  Psychoanalytik Philippe Grimbert poznamenává: “Klíčovou otázkou lidského druhu je poznání, zdali evoluce civilizace dospěje ke konci v důsledku lidské agresivity a autodestruktivních impulzů“.   Freud na to odpovídá: „ Člověk dospěl do takového stupně ovládnutí přírodních sil, že je snadné, aby se sám zničil. Musíme doufat, že druhá z nebeských mocností, věčný eros zvítězí nad svým protivníkem – thanatem. Ale dá se předvídat výsledek tohoto souboje?“. V knize „Stísněná kultura“ v 1930   postuloval Freud pět principů.

Pět principů.

1. Civilizace má pulsní charakter, totiž život společnosti nutně vede k restrikcím individuální svobody.
2. Respekt vynucený sociálním životem je nejdřív garantován otcem a posléze nadjá (interiorizovaný otec,  autorestrikce).
3. Napětí mezi principem slasti a principem reality (ego a nadjá) jsou často nepřekonatelná, plodí pocit viny a v dobrém případě vědomí morálky.
4. Neukojená přání a napětí  se násobí morálkou, pokrytectvím, etiketou, konvencemi, náboženstvím.
5. Civilizace je animována bojem mezi pulsy života a smrti, totiž puls smrti jediný anuluje šílenství tlaků a vrátí „já“ jeho moc.  Naštěstí nikdo nemůže předvídat výsledek tohoto boje.
 

Postmoderní narcismus
 Podle Freuda, sociální organizace se svými imperativy, odříkáním a represí, nečiní člověka šťastným, ale je nepostradatelná. Pod dojmem z německého nacismu třicátých let dospěl Freud k poznání, že i moderní a sofistikovaná společnost není imunní vůči sebedestrukci.  Osmdesát let po jeho konstatování je to opět extrémně aktuální. Freud nám umožňuje pochopit triumfující autoritativní sadismus hitlerismu, ale též narcismus postmoderních osobností, jejich individualistické predátorství, jak to analyzují esejista  Christopher Lasch a psychoanalytik Heinz Kohut.
  Četba Freudových knih již neslouží k odhalení tajemství ložnice, ale umožňuje nám pochopit politická dramata současnosti. Velký psychanalytik se stal etnologem, velkým politologem – a jeho druhý život převáží ten první.
   Vídeňský lékař nebyl nikdy tak překládán, čten a vydáván jako v přítomnosti, nikdy tak nepronikly jeho teorie do ostatních oblastí jako v přítomnosti, často až do karikující podoby. Co se mu tedy vyčítá, proč se kritizuje a zesměšňuje?
 Hordy odpůrců Sigmunda Freuda: „Psychoanalýza znamená dezinformaci,  eskamontovaná věda, dekadentní teorie, perverzní, buržoazní, totalitární, ponížení ženy atd.“
Daniel Widlöcher, psychiatr, prezident mezinárodní psychiatrické společnost: „Psychoanalýza nebyla úspěšná, freudovské praktiky mohou být zajímavé pouze v oblasti vědeckých debat. Pokud se redukuje na ideologii, přestává být zajímavou.“
  Podle Sartra měla   psychanalýza degradovat subjekt. Adolf  Grünbaum prezentoval freudismus jako placebo. Freud sám v 1910, když pozoroval zběsilé šíření psychoanalýzy ve Spojených státech prohlásil, že jim přináší mor. Století poté nakažení morem mu vrací jeho dar.
  Již ne terapie, které trvalo dlouhé roky, aby došla k poznání kořenů choroby, ale terapie, která problémy „já“ rychle zkonsoliduje. Terapie kognitivní a behaviorální, které ignorují minulost a zabývají se pouze přítomností, vymizí symptomy, ale příčina choroby zůstane. Tělesné terapie modifikují chování individua k okolí a nic dalšího. Amerika vymyslí všechno možné, jen aby se nemusela zabývat podvědomím,  psychologové se snaží trochu vylepšit mentální stav pacientů, hlavně, aby je mohli rychle vrátit do pracovního procesu. Čas jsou peníze i když výsledek je tak skromný.

   Ignorování podvědomí nás neučiní šťastnějšími.

Žádné komentáře: