Svrhnout režim
Válka dvou nejstarších a nejschopnějších národů na planetě je velkou tragédií naší doby. Dvě úžasné národní kultury musela západní politika přímo nebo nepřímo znepřátelit na život na smrt, protože v jejich spojenectví, tj. íránské monarchie a izraelského státu, viděla velké nebezpečí pro sebe samu. Evropskounijní žáby kvákají o podpoře Izraele přitom desetiletí živily nejabsurdnější palestinské požadavky, které nakonec vždy zabránily urovnání hlavního blízkovýchodního sporu. Evropská unie se vždy tvářila, že nejabsurdnější palestinský požadavek tzv. "právo na návrat" je přirozeným právem a tento požadavek nakonec vždycky zbortil mírovou dohodu, nebyl to problém Jeruzaléma. Evropskounijní varianty urovnání konfliktu měly v podtextu tím nejpodlejším způsobem vždy vepsánu likvidaci Izraele a v těchto souvislostech je třeba číst i dnešní Merzovo žvanění o tom, že Izrael bojuje za nás za všechny.
Izraelské údery jsou fascinují, ale nemůže být řeč o tom, že by dovedly Írán ke kapitulaci, což se po téměř dvou letech Izraeli nepodařilo ani v případě Hamasu. Fascinuje i kapacita íránské odpovědi. Nehledě na velké škody na infrastruktuře obou stran, po prvním kole války jednoznačně vede Izrael, jeho údery jsou přesnější a ničivější. V Íránu vládne teokracie, ale noviny i po izraelských úderech na webu fungují rychleji než české a jsou i neskonale zajímavější. Např. při pročítání novin Kayhan ir můžeme mít pocit, že konflikt je nedorozuměním, že by se mělo jednat o stát, kde vládne muslimská teokracie není vůbec vidět. Včera v dlouhém zajímavém článku o nejstarším městě světa Suzách se mluví i o biblických stopách židovských proroků v okolí města. Neolitické stopy osídlení jdou do devátého tisíciletí, ale uhlíkové analýzy zbytky datují do 4395 před K. Podle dnešního úvodníku íránské vedení očekávalo libanonský scénář útoku, ale generalita je velmi profesionální a nahraditelná, obrana státu se tak rychle regenerovala, že i Trump po prvním nadšení z útoku začal mluvit o návratu k jednání. Podle bývalého velitele Revolučních gard Mohsena Rezaeie bylo vždy íránskou strategií nebýt iniciátorem útoku, ale Írán bude střet uzavírat, protože má dost konvenčních i nekonvenčních prostředků. Podle novin největší Netanjahuovou chybou byla sázka na vnitřní kohezi země, i kritické společenské segmenty se po útoku semkly kolem Ali Khameineiho.
Od svržení šáha v 1979 měl Izrael v íránské teokracii úhlavního nepřítele, kterému šlo o nekompromisní zničení židovského státu, ovšem čas korodoval i nekompromisnost režimu a zdá se, že na ochráncích revoluce moc revolučního nezbylo a stát je dobře organizován. Izrael nemůže dopustit jaderné vyzbrojení Íránu, v tomto bodě bojuje za zájmy univerzálního lidstva, ale tady by měly jeho požadavky na druhou stranu skončit a za tento požadavek by neměla jít ani americká administrativa. Izrael ohrožují možné atomové zbraně Íránu, ale v ostatních oblastech je technologická soutěž pozitivní. Natanjahu cílí na likvidaci íránského režimu, před pár dny prohlásil, že jeho dny jsou sečteny a do Íránu se vrátí svoboda..
Natanjahu neřekl, co za svobodu má na mysli, izraelská národní demokracie má velmi daleko k demokratickému paskvilu, který panuje v EU. Je absurdní, že mimo režim muláhů a režim západních liberálních muláhů nevidíme žádnou jinou alternativu. Natanjahu si neuvědomuje, že evropskounijní liberální muláhové v něm samotném vidí něco vadného a vedou proti němu kampaň intenzívnější než proti íránským muláhům. Konflikt z původních kořenů dorostl do nebezpečného střetu dvou kvalitních národů, zničení národního charakteru jednoho z nich by bylo historickou katastrofou.
Ze zahraničí ordinovaná změna režimu je málokdy dobrá, na vlastní kůži zažíváme do jakého marasmu nás podobné změny dovedly. Bush organizoval politické změny v Iráku a stále dožívají tragické důsledky jeho politiky. Západní politici stojí u kořenů konfliktu obou zemí, prezident Carter a evropští politici svázali v 1979 ruce íránskému šáhovi, který měl sílu rychle zardousit Chomejního revoluci. Západní politika dovedla 2 500 let starou monarchistickou tradici do kolapsu a nyní fantazíruje, že lid uvítá svržení režimu. Bez armád na íránském teritoriu není šance na něco takového, navíc Íránci jsou etnikem hrdým na svou historii a semknou se kolem režimu, který nemusí moc favorizovat. Oxfordský historik Katouzian vypozoroval, že na rozdíl od Evropy legitimita íránského režimu nespočívá nad společností strukturovaným zákonem, ale na samotné moci, která čerpá legitimitu z božských zákonů. Vládnou, protože se těší boží milosti. Justice nespočívá na systému, ale na temperamentu vládců. I když pravděpodobně Islámská republika nemá ve společnosti většinovou podporu, těší se konstantní podpoře nezanedbatelné části populace.
Od svržení šáha v 1979 měl Izrael v íránské teokracii úhlavního nepřítele, kterému šlo o nekompromisní zničení židovského státu, ovšem čas korodoval i nekompromisnost režimu a zdá se, že na ochráncích revoluce moc revolučního nezbylo a stát je dobře organizován. Izrael nemůže dopustit jaderné vyzbrojení Íránu, v tomto bodě bojuje za zájmy univerzálního lidstva, ale tady by měly jeho požadavky na druhou stranu skončit a za tento požadavek by neměla jít ani americká administrativa. Izrael ohrožují možné atomové zbraně Íránu, ale v ostatních oblastech je technologická soutěž pozitivní. Natanjahu cílí na likvidaci íránského režimu, před pár dny prohlásil, že jeho dny jsou sečteny a do Íránu se vrátí svoboda..
Natanjahu neřekl, co za svobodu má na mysli, izraelská národní demokracie má velmi daleko k demokratickému paskvilu, který panuje v EU. Je absurdní, že mimo režim muláhů a režim západních liberálních muláhů nevidíme žádnou jinou alternativu. Natanjahu si neuvědomuje, že evropskounijní liberální muláhové v něm samotném vidí něco vadného a vedou proti němu kampaň intenzívnější než proti íránským muláhům. Konflikt z původních kořenů dorostl do nebezpečného střetu dvou kvalitních národů, zničení národního charakteru jednoho z nich by bylo historickou katastrofou.
Ze zahraničí ordinovaná změna režimu je málokdy dobrá, na vlastní kůži zažíváme do jakého marasmu nás podobné změny dovedly. Bush organizoval politické změny v Iráku a stále dožívají tragické důsledky jeho politiky. Západní politici stojí u kořenů konfliktu obou zemí, prezident Carter a evropští politici svázali v 1979 ruce íránskému šáhovi, který měl sílu rychle zardousit Chomejního revoluci. Západní politika dovedla 2 500 let starou monarchistickou tradici do kolapsu a nyní fantazíruje, že lid uvítá svržení režimu. Bez armád na íránském teritoriu není šance na něco takového, navíc Íránci jsou etnikem hrdým na svou historii a semknou se kolem režimu, který nemusí moc favorizovat. Oxfordský historik Katouzian vypozoroval, že na rozdíl od Evropy legitimita íránského režimu nespočívá nad společností strukturovaným zákonem, ale na samotné moci, která čerpá legitimitu z božských zákonů. Vládnou, protože se těší boží milosti. Justice nespočívá na systému, ale na temperamentu vládců. I když pravděpodobně Islámská republika nemá ve společnosti většinovou podporu, těší se konstantní podpoře nezanedbatelné části populace.
Žádné komentáře:
Okomentovat