ukrajina rusko

Kořeny naší doby

V interview v Myśl Polska ruský publicista a komentátor Maksim Ševčenko osvětluje dynamiku trendů postsovětské epochy, i když limituje své úvahy pouze na oblast bývalého SSSR, mají širší východoevropskou platnost. Podle novináře ruská politická nikdy třída nevytvořila byrokracii se společnými kolektivními zájmy, která by řídila hlubinný stát. Ruská politická třída je tvořena různými klany a skupinami. Existuje skupina lidí, která se za Jelcinovi éry dostala k moci a bohatství a to je stará stranická nomenklatura. Sám Jelcin, navzdory image demokrata a liberála, žádným demokratem nebyl. Pořád existuje liberální skupina na čele s Jelcinovou dcerou, ale opět to žádní liberálové nejsou, jsou to ti, kteří se podíleli na drancování země v devadesátých letech. Publicista se domnívá, že v Polsku byla šoková terapie víceméně bezbolestná dík katolické církvi, která nějakým způsobem chránila polský lid a držela prst na pulsu sociálně-ekonomických procesů během strašných liberálních reforem přechodu od socialismu ke kapitalismu. V Polsku hrály důležitou roli i nekomunistické strany jako např. rolnická strana. Komunistická nomenklatura a komsomol si v devadesátých letech Rusko rozebraly. KGB jen smutně přihlížela na loupež, kterou sponzorovali evropští liberálové a Clinton s demokraty. 

             Pak přišla doba (koncem devadesátých let) bývalých důstojníků tajných služeb, kteří byli vždy v konfliktu se stranou. Např. v třicátých letech na Stalinův popud prováděl bezpečnostní aparát čistky ve straně a v armádě. V Chruščovově epoše strana získala vrch, likvidovala Beriju a vyvedla ze hry aparát KGB. Popravou Beriji strana provedla něco jako převrat - snížila význam tajných služeb. Armáda byla vždy nebezpečná, byla to třetí síla, ale k moci se nikdy nedostala. Dodnes KGB a strana soupeří o sféry vlivu v ruské elitě. Neznamená to žádný deep state, jednotlivá ruská ministerstva jsou podřízena některé z těchto složek. 
         Soupeření stranické struktury a bývalých kádrů tajných služeb vše determinuje. Prezident Putin dík svým výjimečným osobním kvalitám je výjimkou, je to člověk unikátního umu a výjimečné síly vůle a garantuje rovnováhu mezi oběma klany. Lidi bývalé KGB jsou všude a obzvlášť z vnější rozvědky, protože právě ti měli vazby na západní struktury. Tyto dva tábory přirozeným způsobem interagují s odpovídajícími americkými skupinami. Ruská stranická skupina s americkými demokraty a liberály, skupiny bezpečnostního aparátu s republikány, např. Bush starší vedl CIA. Lidé tajných služeb si rozumí bez slov. V Rusku nemůže existovat deep state, protože tu neexistuje jednotná státní vůle ani systém následnictví. Absence jednotného centra neumožňuje existenci deep state. Měkká síla je v Rusku definičně nemožná. Rusko má vynikající profesionály, absolventy amerických a evropských škol, ale Vysoká stranická škola při ÚV KSSS stála vysoko nad Harwardem. Učily se tam metody masové kontroly, o nichž Harward nikdy neslyšel.
          Na Ukrajině se v devadesátých letech střetly různé zájmy. Rusko-ukrajinský konflikt je bojem o rozdělení dědictví po SSSR. Ukrajina byla ekonomicky nejrozvinutější zemí SSSR, byly tam tři vojenské okruhy a každý měl atomové zbraně. Spousta vojenských vysokých škol, velkolepé závody strategického významu a všechno to fungovalo v rámci obrovského sovětského komplexu. Právě Donbas byl největším pokladem, nachází se tu uhlí, železná ruda, mangan, nikl atd. Doněcko- krivorožská a Nikopolská pánev jsou ve světě unikátní, nikde jinde neexistují regiony, kde by se vedle sebe nacházel mangan, železná ruda a uhlí. Ukrajinský kapitál je velmi silný v zahraničí, např. Achmatov je vlivný v Polsku, protože tito lidé sebrali všechno, co vytvořila sovětská ekonomika, to co dobře fungovalo a produkovalo velmi kvalitní výrobky. To je důvod proč Ukrajina byla tak lahodným soustem. 
          V roce 1991 došlo k Bělověžskému rozvodu, tyto dohody odporovaly ústavě SSSR, ale revoluce se neřídí zákony předchozího režimu. Ševčenko osobně znal prvního ukrajinského prezidenta Kravčuka. Píše, že to byl člověk vysokého politického a intelektuálního kalibru. Po rozpadu SSSR v hovoru Ševčenkovi řekl, že Ukrajina nabízela Jelcinovi všechna území až po Dněpr výměnou za záruky uznání ukrajinské státnosti a jejího respektování. V 1991 byli dokonce připraveni se vzdát Oděsy za uznání práva na sebeurčení. Kravčuk jako mnozí další chápal, že za normálních podmínek a v rámci právní a státní kontinuity se Rusko nemůže vzdát Donbasu a Dněpropetrovska, do kterých tak masívně investovalo. Rusko tam neinvestovalo proto, aby tohle všechno přešlo do vlastnictví nějakých kluků z Makajevky nebo Doněcka. V té době se něco takového jevilo nelogické, ale jak se ukázalo i nemožné je možné. Jelcinovým lidem byly všechny úvahy lhostejné. Drancovali všechno na co přišli. Nikl, hliník, plyn někde v Krasnojarsku. "Ať si to vezme Jurij z Jenakijeva a Achmatov z Makajevky... A to ať si vezme Pinčuk (člen Kučmovy rodiny).." Žádné rozumné dělení majetku plus pochybné Bělověžské dohody. Ševčenko říká, že jediným z tehdejší sovětské elity, který vždy hovořil o komplexní smlouvě postsovětského dělení byl Lukašenko. Šel na kompromisy a uzavřel s Ruskem dohodu o Svazové unii a  získal to hlavní - uznání běloruské suverenity.