Pathos zašlých časů
V New York Book Review Ingrid D. Rowland referuje o síle a pathosu
bronzových skulptur antického světa, vystavených v červnu v palazzo
Strozzi ve Florencii a v Paul Gettyho muzeu v Los Angeles.
Když v 1885 archeolog Rodolfo Lanciani odkryl na římském Quirinalu dvojici bronzových skulptur od řeckých sochařů z 3. století př.K., jedna z nich, nahý muž z pozlaceného bronzu, opírající se o kopí. Socha zaujme oko svojí elegancí. Robustní, svalnatý muž, mladý, ale ne mladistvý, v póze nabité energií, rozbujelá hříva vlasů a vous neutají jeho maskulinní virilitu.
Když v 1885 archeolog Rodolfo Lanciani odkryl na římském Quirinalu dvojici bronzových skulptur od řeckých sochařů z 3. století př.K., jedna z nich, nahý muž z pozlaceného bronzu, opírající se o kopí. Socha zaujme oko svojí elegancí. Robustní, svalnatý muž, mladý, ale ne mladistvý, v póze nabité energií, rozbujelá hříva vlasů a vous neutají jeho maskulinní virilitu.
Diskrétní pohled za hradbou obočí a pruhem zlata. Co žene tu masu
lidského těla, určitě je to jeden z těch řeckých tyranů s původem, který
jde až k bohům, anebo spíš, je to sám polobůh v té soše skrytý.
Jiná socha ze stejné doby, v životní velikosti sedící boxer, víc fyzična už nemůže skrývat ani živé tělo. Sedí na zemi a přehlíži ty kopáče kolem, spíš jako jeden z nich než mistrovská antická socha.
Ten boxer tedy dnešní léto odpočíval v paláci Strozzi ve Florencii, sedící na podlaze, mohli jsme mu zírat tváří v tvář . Taky téměř z polobohů, svalnaté tělo, ale bobtnající ruce pod koženým krytem boxerů a tvář údery znetvořená. Rozbitý nos a rozevláté uši svědčí o minulých bojích, sochař nám napovídá, že minulý zápas skončil právě před chvílí, bronzová skvrna na lícní kosti zrazuje bezprostřední zásah. Měď evokuje krev z uší kapající právě když zvedá hlavu, aby nám pohlédl do očí. Boxerovy vlasy a vous jsou slepeny potem, pootevřená ústa, dáseň bez zubů a lapá po dechu. Genitálie vázány kynodesme, což byl řecký suspensor. V dnes již prázdných prohlubních se skrývaly vykládané oči, lemovány překvapujícím způsobem řasami z kovu. Ta nekonečná hloubka slepých očí zkracuje vzdálenost mezi jeho utrpením a pocitem, který evokuje v naší mysli. Není snad ta trpící tvář jen maskou, aby skryla sebe sama a pravdivý obraz duše? Duše tvůrce anebo bojovníka. Kam zacílit náš obdiv? Obdivovat bojovníkovu zarputilost anebo tu křehkost, která krvácí? Jedná o brutalitu síly nebo jí čelil? Některé z těch otázek lze zodpovědět nebo se aspoň o to pokusit. Ale nakonec umění mistra nám napoví, můžeme pouze zírat v prázdné oční důlky a cítit spřízněnost s tím lidským tvorem. Byl to šampión a vyhrál tu tragickou cenu.
Skulptura boxera nám odhaluje, proč byl v antickém sochařství materiál tak oceňováň. Vzácný kov navodil dimenzi prostoru, zvířecí srst i lidskou kůži. Za optimálních podmínek bronzová socha přetrvá tisíciletí, může být roztavena a raženy z ní mince, zhotoveny zbraně. Taky se tak často dělo a z tisícovek antických skulptur se dochovaly stovky.
V antickém světě nejznámější sochy zobrazovaly bohy, jako Athénu Promachos, která střeží Akropolis, její kopí můžeme vidět i z padesát kilometrů vzdáleného mysu Sounion. Je to rané dílo velkého Pheidiase, který vytvořil též rhodoského Apollona. Bronz je tvárný a teple měkký kov, vhodný znázorňovat lidi, v Delfách je vozataj stále ještě k vidění.
Unavený boxer, určitě v okamžiku triumfu, konečně se zbaví kožené ochrany svých rukou, možná navždy. Za tento triumf krvavě zaplatil. Paolo Moreno nám sugeruje pojmenovat tohoto trpícího: „Mys - boxer ze spartské osady Tarasu, který zvítězil na Olympiádě v 336 před Kristem, ve věku čtyřiceti let a stal se synonymem vytrvalosti“. Anebo nám dává klíč Sofokles v jedné tragedii:
O svém neštěstí vám budu vyprávět
O všem tom utrpení – a když už jsem tím přešel
Jsem nesmrtelný ctnostný
A vy též musíte tím projít
Z bolesti slávu vytvořit
Olympijský šampion klasického období by se neztotožnil s polohou boxera z Tarasu, ale on už to byl Aristotelův současník a lidská zranitelnost vstoupila do řeckých koncepcí. Jsme v klasicistním helénistickém období, které inspirováno řeckým živlem bylo exportováno do celého tehdejšího světa. Od konce čtvrtého století do konce prvního století před Kristem. Výtvory mýtů a reality a mystéria vlastní individuality. A též, jak o tom svědčí bronzový boxer, pocta práci.
Sochař Lysippos, narozen 390 př.K., vytvořil 1500 bronzových soch. Mramorový sokl z Korinta od tohoto sochaře otevřel výstavu v paláci Strozzi ve Florencii. Socha samotná se ztratila. Podle Plinia staršího Lysippos pracoval jak s mramorem, tak s kovem. Tyto materiály pracují se zcela odlišnými technikami, s mramorem je to jak odtesávání. Michelangelo o tom říká, že uvolňuje sochu z kamene. S kovem pracuje umělec opačným způsobem, buduje sochu zevnitř. Po odlití, sochař bere nástroj a dopracovává detaily, přidává náplně z mramoru, ze slonoviny apod. pro oči, vlasy, pleť. Socha je vždy odlišná i když pochází z jedné dílny. Na výstavě jsou dvě bronzové sochy, stylizované postavy Dionýza. Jedna nalezená v 1907 v Tunisku a druhá z Gettyho muzea, technika lití je evidentně stejná, sochy musí pocházet ze stejného lití. Bronz z Tuniska je jemněji dopracován než jeho dvojník. Bronz je pečlivě vyhlazen a čitelný podpis Boëthos z Kalchedonu. Druhý bronz asi pochází od sochařova asistenta. Jak už naznačuje socha boxera, rudá krev rtů a fialová modřina, sochy helénistického světa dokáží být stejně kolorovány jako současné bronzy. Aglaia, třpytný jas a něco z bohů.
Stejné bohatství barev animuje i první sochu u vchodu expozice, etruský bronz z druhého století př.K., je známý jako Arringatore nebo Orátor, rudé rty a pestrobarevná tóga. Krátké vlasy téměř našeho současníka, ale mluvná důstojnost tuto sochu (z nápisu na tóze víme, že se jedná o kněze Aule Meteli) silně charakterizuje. Etruské lité bronzy pochází z dílny nedaleko Pisy anebo z Elby. Jejich mistrovství si nezadá s jejich řeckými současníky. Tvůrci však kladli menší důraz na proporce a vyjádření vyvrcholení emočního pocitu než Řekové. Aule Meteli ukazuje jak hluboce tyto sochy ovlivnily renezanční sochaře jako Michelangela, který měl sbírku etruských bronzů a zemřel dva roky před objevením Arringatore. Tvůrce Davida by mohl ocenit, že sochař, který vytvořil Aule Metelli použil stejný trik: přehnal velikost rukou, protože se ně díváme zezdola a protože nesou velkou optickou váhu.
Jiná socha ze stejné doby, v životní velikosti sedící boxer, víc fyzična už nemůže skrývat ani živé tělo. Sedí na zemi a přehlíži ty kopáče kolem, spíš jako jeden z nich než mistrovská antická socha.
Ten boxer tedy dnešní léto odpočíval v paláci Strozzi ve Florencii, sedící na podlaze, mohli jsme mu zírat tváří v tvář . Taky téměř z polobohů, svalnaté tělo, ale bobtnající ruce pod koženým krytem boxerů a tvář údery znetvořená. Rozbitý nos a rozevláté uši svědčí o minulých bojích, sochař nám napovídá, že minulý zápas skončil právě před chvílí, bronzová skvrna na lícní kosti zrazuje bezprostřední zásah. Měď evokuje krev z uší kapající právě když zvedá hlavu, aby nám pohlédl do očí. Boxerovy vlasy a vous jsou slepeny potem, pootevřená ústa, dáseň bez zubů a lapá po dechu. Genitálie vázány kynodesme, což byl řecký suspensor. V dnes již prázdných prohlubních se skrývaly vykládané oči, lemovány překvapujícím způsobem řasami z kovu. Ta nekonečná hloubka slepých očí zkracuje vzdálenost mezi jeho utrpením a pocitem, který evokuje v naší mysli. Není snad ta trpící tvář jen maskou, aby skryla sebe sama a pravdivý obraz duše? Duše tvůrce anebo bojovníka. Kam zacílit náš obdiv? Obdivovat bojovníkovu zarputilost anebo tu křehkost, která krvácí? Jedná o brutalitu síly nebo jí čelil? Některé z těch otázek lze zodpovědět nebo se aspoň o to pokusit. Ale nakonec umění mistra nám napoví, můžeme pouze zírat v prázdné oční důlky a cítit spřízněnost s tím lidským tvorem. Byl to šampión a vyhrál tu tragickou cenu.
Skulptura boxera nám odhaluje, proč byl v antickém sochařství materiál tak oceňováň. Vzácný kov navodil dimenzi prostoru, zvířecí srst i lidskou kůži. Za optimálních podmínek bronzová socha přetrvá tisíciletí, může být roztavena a raženy z ní mince, zhotoveny zbraně. Taky se tak často dělo a z tisícovek antických skulptur se dochovaly stovky.
V antickém světě nejznámější sochy zobrazovaly bohy, jako Athénu Promachos, která střeží Akropolis, její kopí můžeme vidět i z padesát kilometrů vzdáleného mysu Sounion. Je to rané dílo velkého Pheidiase, který vytvořil též rhodoského Apollona. Bronz je tvárný a teple měkký kov, vhodný znázorňovat lidi, v Delfách je vozataj stále ještě k vidění.
Unavený boxer, určitě v okamžiku triumfu, konečně se zbaví kožené ochrany svých rukou, možná navždy. Za tento triumf krvavě zaplatil. Paolo Moreno nám sugeruje pojmenovat tohoto trpícího: „Mys - boxer ze spartské osady Tarasu, který zvítězil na Olympiádě v 336 před Kristem, ve věku čtyřiceti let a stal se synonymem vytrvalosti“. Anebo nám dává klíč Sofokles v jedné tragedii:
O svém neštěstí vám budu vyprávět
O všem tom utrpení – a když už jsem tím přešel
Jsem nesmrtelný ctnostný
A vy též musíte tím projít
Z bolesti slávu vytvořit
Olympijský šampion klasického období by se neztotožnil s polohou boxera z Tarasu, ale on už to byl Aristotelův současník a lidská zranitelnost vstoupila do řeckých koncepcí. Jsme v klasicistním helénistickém období, které inspirováno řeckým živlem bylo exportováno do celého tehdejšího světa. Od konce čtvrtého století do konce prvního století před Kristem. Výtvory mýtů a reality a mystéria vlastní individuality. A též, jak o tom svědčí bronzový boxer, pocta práci.
Sochař Lysippos, narozen 390 př.K., vytvořil 1500 bronzových soch. Mramorový sokl z Korinta od tohoto sochaře otevřel výstavu v paláci Strozzi ve Florencii. Socha samotná se ztratila. Podle Plinia staršího Lysippos pracoval jak s mramorem, tak s kovem. Tyto materiály pracují se zcela odlišnými technikami, s mramorem je to jak odtesávání. Michelangelo o tom říká, že uvolňuje sochu z kamene. S kovem pracuje umělec opačným způsobem, buduje sochu zevnitř. Po odlití, sochař bere nástroj a dopracovává detaily, přidává náplně z mramoru, ze slonoviny apod. pro oči, vlasy, pleť. Socha je vždy odlišná i když pochází z jedné dílny. Na výstavě jsou dvě bronzové sochy, stylizované postavy Dionýza. Jedna nalezená v 1907 v Tunisku a druhá z Gettyho muzea, technika lití je evidentně stejná, sochy musí pocházet ze stejného lití. Bronz z Tuniska je jemněji dopracován než jeho dvojník. Bronz je pečlivě vyhlazen a čitelný podpis Boëthos z Kalchedonu. Druhý bronz asi pochází od sochařova asistenta. Jak už naznačuje socha boxera, rudá krev rtů a fialová modřina, sochy helénistického světa dokáží být stejně kolorovány jako současné bronzy. Aglaia, třpytný jas a něco z bohů.
Stejné bohatství barev animuje i první sochu u vchodu expozice, etruský bronz z druhého století př.K., je známý jako Arringatore nebo Orátor, rudé rty a pestrobarevná tóga. Krátké vlasy téměř našeho současníka, ale mluvná důstojnost tuto sochu (z nápisu na tóze víme, že se jedná o kněze Aule Meteli) silně charakterizuje. Etruské lité bronzy pochází z dílny nedaleko Pisy anebo z Elby. Jejich mistrovství si nezadá s jejich řeckými současníky. Tvůrci však kladli menší důraz na proporce a vyjádření vyvrcholení emočního pocitu než Řekové. Aule Meteli ukazuje jak hluboce tyto sochy ovlivnily renezanční sochaře jako Michelangela, který měl sbírku etruských bronzů a zemřel dva roky před objevením Arringatore. Tvůrce Davida by mohl ocenit, že sochař, který vytvořil Aule Metelli použil stejný trik: přehnal velikost rukou, protože se ně díváme zezdola a protože nesou velkou optickou váhu.
Žádné komentáře:
Okomentovat