čtvrtek 16. srpna 2018

graham allison rovnováha

Víc ztráta paměti než pravda

Pravda bez paměti je totéž co sen. Dnes a denně nám ČT předkládá své verze jara osmašedesátého - vojenská intervence vojsk Varšavské smlouvy, sebeupálení studentů atd., kdo to období zažil, má pocit, že jejich líčení je spíš Hollywoodem napsaná průměrná detektivka než pravda, na prvním místě nás neobsadila Moskva, jak stále omílají, ale Sovětský svaz a spojenci, hyperaktivní východní Německo si nezadalo s Brežněvovou skvadrou.
    Okupace trvala pár dní, pak si Čechoslováci vládli samotní, tedy termín okupace v souvislosti s následným dvacetiletím není asi adekvátní. Putin s tím v žádném případě nemá nic společného, jak se snaží českotelevizní historičtí odborníci sugerovat. V ČT mají podivné sny o své minulost.
     V ruském Globalaffairs o globálním liberálním snění píše Graham Allison. Vystupovat na obranu světového liberálního řádu, byla poslední Bidenovy slova než vyklidil kancelář v Bílém domě. Liberální světový pořádek není definičně uchopitelný, ale panuje všeobecná názorová shoda ve třech bodech: liberální řád byl příčinou dlouhotrvajícího míru mezi velmocemi v posledních sedmdesáti letech; byl motorem interakcí mezi USA a ostatním světem; Trump je hlavní nebezpečím liberálnímu pořádku a tudíž i celému světu. Např. politolog Joseph Nye: „Dokazatelný úspěch v obraze bezpečného a stabilního světa v posledních sedmdesáti letech dovádí ke konsensu - obrana, prohlubování a rozšiřování tohoto systému jsou hlavní úkoly americké zahraniční politiky. Neznepokojuje mě Čína, ale Trumpovy snahy“.
    Ve všech podobných tvrzeních je víc ztráty paměti než pravdy, dlouhotrvající mír nebyl důsledkem liberálního pořádku, ale bočním produktem nebezpečné balanční pojistky mezi SSSR a USA v obdobích studené války. Angažovanost USA v světové politice se nedá vysvětlit zájmem o liberální řád ve světě, ale o udržení liberálního řádu v USA samotných. I když Trump podrývá klíčové prvky existujícího řádu, zdaleka není hrozbou světové stability.
     Falešné představy o příčinách a důsledcích podněcují přívržence liberálního řádu obracet se k USA s apelem na jeho upevnění, na stmelení bývalých osnov, na návrat k minulému a vymezování se proti autoritativním systémům na celém světě. Místo návratu k minulému, kdy USA modelovaly svět k svému obrazu, by se dnešní Washington měl omezit  na zachování stávajícího pořádku za hranicemi a soustředit se na rekonstrukci pořádku u sebe doma.
    Samotný termín „liberální světový pořádek založený na pravidlech“ není moc jasný, umožní napasovat koncept ke všemu možnému. V Davosu 2017 proklamovali čínského prezidenta lídrem liberálního ekonomického pořádku - přitom vede nejvíc protekcionářkou a merkantilistickou ekonomiku na světě. Termín „liberální“ ztratil původní obsah. Mimoto fráze „pořádek na základě pravidel“ je očividnou tautologií, pořádek má totiž obvykle pravidla. Adepti světového liberálního pořádku na základě pravidel mají na mysli dobrá a spravedlivá pravidla, platná pro všechny. Domnívají se, že USA zkonstruovaly model, který všichni ostatní rádi přijmou a podpoří, ale zapomínají, že např. Charta OSN zapovídá vládám použití vojenské síly proti jiným, zapovídá vměšování do vnitřních záležitostí, zneužívání privilegií silných vůči slabým. Rada bezpečnosti má být garantem. Pět stálých členů Rady jsou výjimečnými zeměmi, protože ony mají právo na výjimky. Za prvních 17 let tohoto století sebeproklamovaný lídr liberálního pořádku vojensky vtrhl do dvou zemí, bombardoval řadu míst a zlikvidoval spousty lidí.
    Prvních čtyřicet let po válce to nebyl liberální pořádek, který bránil válce, ale systém mezinárodních vztahů, který zamezil vojenskému střetu USA a SSSR, založený na reálné konstelaci sil, která zaručovala bezpečnost lépe než pravidla spravedlnosti. V období studené války byly  supervelmoci obklopeny řadou satelitů po celém světě a existoval bipolární svět. Uvnitř každého z těchto světů supervelmoci určovaly vnitřní pořádek. Přesvědčili se o tom Maďaři a Čechoslováci v 1956 a 1968, ale i Britové a Francouzi v období suezské krize. Světový pořádek byl důsledkem rovnováhy sil,
   Kde vězel motor toho všeho pro zemi, která se dvě století držela stranou vojenských aliancí, odmítala v mírových dobách stálou armádu, světovou ekonomiku nechala na pospas jiným, nezajímala se předválečnou Ligou Národů a o její cíle, diplomacií, silou a penězi reformovat svět? Strach. Stratégové, které dnešní američtí badatelé považují za mudrce, se domnívali, že Sovětský svaz znamená pro USA větší hrozbu než nacismus. Jak napsal George Kennan v svém legendárním telegramu, SSSR byl politickou silou fanaticky přesvědčenou, že v USA nemůže trvat modus vivendi. Sovětští komunisté, psal Kennan, budou podrývat naše hospodářství, ničit naši mezinárodní autoritu, aby zabezpečili sovětskou moc. Do existence atomové bomby by podobná hrozba potřebovala stejně intenzívní odpověď jakou daly USA nacismu.
    Po roce 1949, kdy SSSR vyvinul atomovou zbraň, američtí političtí činitelé přepracovali vojenskou doktrínu, aby studená války nepřerostla v skutečnou, Amerika akceptovala mnohá nepříjemné fakta, jako byla dominance SSSR ve východní Evropě. Pro obě strany platily tři prioritní pravidla: nesáhnout po jaderných zbraních; nikdy přímo nezabít vojáka druhé strany; neintervenovat ve sféře vlivu druhé strany.
     Američtí stratégové podřídili západní Evropu a Japonsko obranným programům. Viděli v nich centra ekonomického a strategického významu. Z těchto důvodů iniciovaly USA Marshallův plán, založily MMF, Světovou banku, GATT. Aby svázaly co nejpevněji západní Evropu s USA, vytvořili NATO a podobně alianci s Japonskem. Jakákoliv iniciativa cílila na porážku Sovětů. Pokud by neexistovala sovětská hrozba, neexistovalo by nic podobného. USA by nikdy neoperovaly principy liberalismu za svojí hranicí pokud by se domnívaly, že je to může ohrozit. Nikdy by neváhaly při obraně svých zájmů použít vojenskou sílu v zahraničí i kdyby to protiřečilo mezinárodním pravidlům. 
     Pokud existuje i v USA možnost potlačit svobodu nějaké skupiny a není to spojeno s velkým rizikem pro stát samotný, sáhne se po tom. V základním zákoně se operuje univerzálními ideály. Všichni lidé jsou si rovni, Otcové nezávislosti zapomněli na 13 jižních kolonií.
     Po rozpadu SSSR, po kampani „konec s komunismem“, kterou otevřel Jelcin, zachvátila Američany euforie z vítězství. Padla berlínská stěna, sjednotilo se Německo, osvobodila se východní Evropa, Rusko v Radě bezpečnosti podpořilo USA proti Saddamu Husajnovi, což jim dalo právo vojensky intervenovat a vyhnat Husajna z Kuvajtu. George Bush starší vyhlásil nový světový pořádek a celý svět si přál nastolení liberálního řádu.
    John Maynard Keynes poznamenal: "Blázni u moci, kteří věří, že zachycují atmosférické tekutiny, se stanou oběťmi sublimace své vlastní posedlosti“.
   V dané chvíli američtí politici přijali za své Fukujamův bestseller o konci historie. Tisíciletý konflikt mezi ideologiemi měl skončit. Všichni se budou řídit principy svobodného trhu a demokratické vlády učiní své občany ještě svobodnějšími. Nepozorujeme jen konec studené války, ale i konec historie, psal Fukujama. Konec ideologické evoluce lidstva. Thomas Friedman šel ještě dál, McDonald mu byl symbolem konce konfliktů, vyšším stupněm lidské evoluce. McDonald(ismus), kde kvete tato síť, tam už nebude válek, vrcholem lidství je stát ve frontě za hamburgrem.
  Tato filozofie dovedla ke spojenectví křižáky-neokonzervativce a levicové liberály. Přesvědčili americké prezidenty, že liberální demokracie a tento typ kapitalismu se musí šířit po světě, i zbraněmi. V 1999 Bill Clinton rozbombardoval Bělehrad, aby ho přinutil pustit Kosovo. V 2003 Bush vtrhl do Iráku, aby svrhl Saddama Husajna. Když se ukázalo, že proklamovaná záminka, totiž zbraně hromadného ničení neexistují, Bush vyjevil nový důvod, „vybudovat mírovou, kvetoucí demokracii“. Condoleezza Rice, která mu radila, se vyjádřila, „Irák a Afghánistán jsou v proudu avantgardy úsilí o rozšíření demokracie, tolerantnosti a svobody na celém Blízkém východě“.  Barak Obama přivítal arabské jaro jako demokratickou jistotu na Blízkém východě a podporoval je, rozbombardoval Libyi a svrhl Kaddafiho.
     Málokdo si ve Washingtonu uvědomil, že ve všech těchto případech jednopolární velmoc použila vojenskou sílu, aby prosadila liberalismus v zemích, jejichž vlády nebyly schopné zasadit zpětný úder. Od chvíle, kdy svět vstoupil do nového historického období, se minulá zkušenost o důsledcích podobného jednání jednoduše ignorovala. Konec studené války nastolil unipolární svět, ale ne nutně unipolární éru. Dnešní zahraničněpolitické elity jsou udiveny pokrokem autoritativní Číny a neliberálního Ruska. Mučí je skutečnost, že role USA ve světě slábne. Americká ekonomika po ukončení světové války generovala polovinu světového HDP, po studené válce čtvrtinu a dnes sedminu.
    Ve velké části své 242leté historie viděli Američané prioritu v zabezpečení svobody ve své zemi a ne v zahraničních kampaních. Otcové nezávislosti viděli základní úlohu v definování vlády dostatečně silné, aby zabezpečila práva Američanů ve vlastní zemi a ochránila je od zahraničních nepřátel, ale současně ne tak silné, aby docházelo k zneužití moci. Nejenom v rozčlenění tří základních mocenských okruhů, ale i v separaci institutů participujících na moci. Ústava znamená přihlášení se k boji. Prezident, Kongres, soudy a novináři od těch dob spolu bojují. Cílem zakladatelů nebylo zabezpečit efektivnost řízení, ale zabránit zneužití moci. Od těch počátečních dob se tento proces nikdy nepřerušil. USA vždy vstaly z popela a obnovily počáteční záměr, političtí lídři pochopili, že jejich úkolem je dokázat, že v krajním případě liberalismus může žít v jedné zemi.  
    Dvě stě let to znamenalo neintervenovat za hranicemi, nikomu nevnucovat vlastní pořádek. Mnozí Američané mohli sympatizovat s francouzskou revolucí, američtí obchodníci objížděli celý svět, misionáři obraceli na víru na všech kontinentech. Pokud se ovšem měla někde prolévat krev a tratit peníze, vláda jednoznačně dala přednost Spojeným Státům. Po velké předválečné ekonomické recesi a druhé světové válce, kdy USA registrovaly sovětskou hrozbu, začaly vytvářet aliance a organizace k vedení studené války.
     Hlavní dnešní výzvou stojící před USA je obnovení demokracie ve vlastní zemi, ne více, ne méně. Kvůli tomu není naštěstí nutné obracet Číňany, Rusy nebo kohokoliv jiného na víru, není nutné bojovat v zahraničí proti autoritativním režimům a roubovat demokracii po celém světě. Stačí, jak řekl Kennedy na ceremonii k absolventům Americké univerzity 1963, udržovat bezpečnost variabilního světa, jak liberálních, tak neliberálních režimů. Respektovat náhledy jiných na státní uspořádání a vládnutí, k tomu jsou dnes  zapotřebí strategické ideje, které jdou nad rámec běžných náhledů, podobně jako v případě strategie studené války, vypracované po Kennanově telegramu. 


Žádné komentáře: