Filozof Hariri napsal, že fake informace nejsou problematické proto, že jim lidé věří, ale proto, že už nevěří vůbec žádné informaci. Vtipné, ale trochu vzdálené od reality, člověk má psychologickou potřebu něčemu věřit a pokud existuje nějaká kvantifikace této kvality, míra jeho věření je pořád stejná. Člověk vždycky čelil nějakým režimním filtrům a zdánlivě se jen obtížně mohl přiblížit k pravdě, ovšem velmi zřídkakdy to bylo nemožné, nebylo to možné např. v hitlerovském Německu, protože Němci se s nacistickým viděním ztotožnili, dobře reflektuje tuto hrůzu nepřekonatelný Serenus Zeiblom v Mannově slavné knize. Oproti dnešní evropskounijní epoše německá hitlerovská epocha oplývala jakýmsi morálním aspektem: ze svého nacistického filtru nedělala planetárně nejmorálnější a jedině možné univerzální pojímání informace. Německé ministerstvo propagandy ani v názvu netajilo, že jde o propagandu germánské ideji, bruselský propagandistický smrad se maskuje univerzální láskou apod. V historii je celkem běžný střet morálního a amorálního s proměnlivým výstupem, ovšem nyní poprvé v evropské historii amorální zlo téměř vítězí, protože uchvátilo celou Evropu. Rozpoznat informační pravdu ani ve velmi uzavřených systémech není tak těžké. Koncem sedmdesátých let státní média nefavorizovala Reagana, ale mnoho lidí se velmi dobře orientovalo v jeho politice a ekonomických přístupech, přitom informaci čerpali výhradně z médií, která měla tendence pravdu zastírat. Problémem dnešní doby nemusí být ani informační přemíra, ale jednoduše lenost Evropana se vůbec něčím zabývat, co klade nároky na mozek, druhým faktorem je totální kvalitativní úpadek režimních médií, která vždy zůstanou klíčovým informačním zdrojem, v některých evropskounijních zemích klíčová média vůbec neinformují, ale hyzdí informační prostor. Je zábavné pozorovat, že např. dlouhé měsíce klíčový informační zdroj Česká televize ve zprávách vůbec nezmínila africký kontinent a velmi nepatrně jižní Ameriku.