Nekonečná válka
Ruský stát nikdy nevedl pouhé lokální války nebo ohraničené vojenské operace, ale vesměs vždy to otevíralo existenciální otázky a stavělo do popředí bazickou stabilitu státu. Např. vítězství u Poltavy udělalo z Ruska moderní velmoc, v důsledku afghánské operace se sovětský stát rozpadl, kubánská krize na desetiletí naopak upevnila sovětský stát a jeho hegemonii. Berdjajev v Osudu Ruska: "Válka probouzí hluboký smysl národní jednoty, překonává vnitřní sváry, partajní kalkulace, odhaluje hlubinnou tvář Ruska a vykovává odvážného ducha.." Za čtyři roky ukrajinské války se ruská společnost v tomto smyslu nesjednotila a neodkryla hlubinnou vitalitu, jak ji popisuje Berdjajev. Putinovo vedení se podobně jako sovětské vedení v afghánské válce dopustilo stejné chyby - válku nelze vyhrát bez totálního zapojení a angažování celé společnosti. Berdjajevův výrok neplatí pro situaci limitovaně vedené války, která ovšem stejně tak má v ruském případě existenciální charakter. Jaké stmelení společnosti, když např. dnes čelí váleční veteráni úplně stejným problémům v civilu jako v osmdesátých letech afghánští. Část společnosti žije v blahobytu a velkém nadbytku a válku téměř nevnímá, jestli ve světovém průměru je poměr nejnižšího příjmového decilu k nejvyššímu 1:10, pak v Rusku je to 1:18. Signalizuje to nejvýš nebezpečnou formu společenské nerovnosti. Samozřejmě až na generalitu jsou nasazeni v bojové zóně lidé nižších příjmových decilů, kteří hrdinně nesou tíhu války, mimořádně dobře placená generalita nemá ani obstojnou úroveň.





























