meloni

Neoslnivá bilance vládnutí

Článek z webu filozofa a publicisty Marcella Venezianiho převzaly s otazníkem a bez komentářů i jiné pravicové servery. Prostě je to tak, po třech letech vládnutí národně pravicové koalice Giorgii Meloniové se ve společnosti nepozoruje žádná změna, všechno zůstalo je při starém. Podobnému problému můžeme časem čelit i v Česku, určitě se dočkáme vylepšení ekonomiky, víc rozumu v zahraniční politice atd., ale to jen proto, že Fiala a spol. byli až moc ubozí, v Itálii to nebyl tento případ. Bez ohledu na to, kdo vládne by se měly v rezortech vyskytovat  kádry znalé techniky věci, v kterých může občan vidět záruku vylepšování věcí v mezích možností. Ovšem s Evropskou unií a obzvlášť s Fialou a spol. už jde o jinou logiku, nejde jen o prosperitu občana, ale o jeho ujařmení a o destrukci jeho intelektuální a mravní potence, aby byl lehce ovladatelný. Babišovi technokraté určitě vylepší materiální fungování věcí, ovšem pokud zůstane jen u toho, typy jako Lipavský, Rakušan atd. s vydatnou mediální podporou budou štvát v parlamentu a jinde a po čtyřech letech se jim dá opět možnost obnovit předchozí antinárodní styl vládnutí. Nadějným mužem trvalé změny je Okamura: přesně pojmenoval ukrajinský politický systém a identifikoval přes mrtvoly jdoucí ukrajinskou mafii. Vzápětí chce hradní kašpárek jednat s ústavními činiteli, pravděpodobně o tom, jak předsedy sněmovny politicky zlikvidovat. Média se Okamurovi vysmívala, že nechal rezorty odborníkům, kteří se mu vymkli z ruky, ovšem Okamura může rozbít vládnoucí mediální kliše a ve své roli udělat pro změnu politického paradigmatu daleko víc než kdyby sám seděl ve vládě. V podstatě Venezianiho analýza vládnutí Meloniové ukazuje, že k velké škodě italské politiky zde neexistuje typ Okamura. Meloniové se podařilo ministerským postem Salviniho pacifikovat a nechtěně svou pravicovost proměnila v neškodnou mediální hříčku. 

             Podle Venezianiho od té doby, co vládne pravice, se v životech Italů nic nezměnilo, ani jako občanů nebo daňových poplatníků a též nic v životě "intelektuálů", "vlastenců" a "mužů pravice." Všechno zůstalo při starém v dobrém i ve zlém. Přetrvává klima netolerance a cenzury proti idejím, které se nehodí mainstreamu. Veneziani píše, že nepozoruje ani jednu změnu nebo aspoň náznak změny, co by signalizovalo zlom ať v dobrém nebo špatném: prošla tady suverenistická pravice a zanechala neklamné znamení svého vládnutí. Veneziani říká, že nemá žádnou radost z tohoto konstatování, ale je to poctivé a realistické zhodnocení situace. Vládní i protivládní propagandistické kampaně vypráví o triumfech a katastrofách, které se neděly. Popisují se rajské zahrady nebo muka pekelná. Převažují rutinní očistce, kde na jevišti jde o vzhled, pohyb, repliku, hraní rolí a simulaci změny. Mediocritas  z olova nebo ze zlata. Nic podstatného se nezměnilo ani v každodenním životě, ve strukturách země a v zahraniční politice, ale ani v ideových, kulturních nebo v televizních orientacích. Nikde nic nového. Pouze vágní projevy, spousta chmýří, malých symbolických prohlášení a řečnická rétorika pokrytectví. Pokud se objeví invence, tak jde z umělé inteligence a ne z politické inteligence.
            Každý, kdo ještě politice přisuzuje jistou váhu,  si musí zvyknout, že ať vyhraje kdokoliv, ve skutečnosti se nic nezmění. Meloniová začala vládnout a zřekla se cílů, které proklamovala na politických shromážděních a kráčela v Draghiho linii po povinných cestách vnitřních a mezinárodních receptů. V politických reflexech se vrátila k mimetickému stylu staré křesťanské demokracie. Kromě mnoha jiných důvodů je to též proto, že není po ruce adekvátní řídící elita schopná fundamentálně měnit běh věcí. Ovšem je na tom podobně i opozice, která je Meloniové v patách. Meloniová vládla obratně, mazaně, obezřetně a s vášnivou vervou vzbuzující sympatie. Prosadila se na vnitřní i mezinárodní úrovni, pomohla jí absence schopných opozičních lídrů a navenek prázdnota evropských vůdců. Rozkročila se po obou stranách Atlantiku, váha Itálie je ovšem relativní a dvojnásobná euroatlantická závislost zůstává. Hranice italské autonomie je v tom, jak úspěšně žonglovat mezi oběma stranami Atlantiku. Veneziani Meloniové doporučuje, aby se aspoň držela daleko od bezbožného evropskounijního válečného štvaní. Favorizuje ji to, že minulé politické cykly trvaly maximálně tři roky (Renzi, Conte, Draghi) a zdá se, že dnes se prodloužily minimálně na jedno volební období.