keynes rinaldi

Euroskeptici poslední spása Evropy

Včera se objevil v některých německých novinách článek s nadpisem "Unijní Komise dovolí větší podporu průmyslu". V Luxemburger Wort článek předeslali pateticky "Pomoc z Bruselu...", v této zemi žádný průmysl (a zemědělství) nemají a proto se domnívají, že život Evropana závisí na životodárném ňadru bruselské matky. Husákovci kdysi tvrdili, že se musí hákovat a zbyli po nich dálnice, metro, nuselské mosty, elektrifikované tratě a atomovky, po pomoci bruselské matky zatím zbyly cyklostezky, vybydlené fabriky, nekompetentní elita a mainstreamový glajchšalt, kterému by nacistická epocha mohla závidět, ale kupodivu konzum pořád je. V lucemburských novinách píše Melanie Ptoková, že vyšší bruselští činovníci dobře ví o problému drahé energie a zamýšlí se nad tím. Cena energie je sice vyšší než před covidem, ale Evropan se může radovat z toho, že cena energie je stabilizovaná. Ptoková má asi na mysli Lucemburčana, protože tam jsou i mzdy a důchody až tak dobře stabilizované, že důchodce může trávit zimní prázdniny v pražském Continentalu, Nicméně i vysocí činovníci Unie konstatují, že ceny energie jsou daleko vyšší než byly předtím... Na zprávu z Bruselu o povolení státních intervencí do ceny energie, rychle reagovaly dodavatelé v Lucembursku a snížili ceny elektriky pro firmy i domácnosti. Noviny citují vysokou unijní činovnici, která objasnila, jak to vlastně je. Zelené pilíře se nemění, ale málokdo si všiml, že v Green Dealu je i pilíř ochrany spotřebitelů. "Spotřebitel musí zůstat aktivní a měl by reagovat tvůrčím způsobem na cenu energie.. Unie mu dává signál o stabilitě.., ale i flexibilitě." Podle činovnice nám data přejí, v roce 2024 47% spotřeby elektriky v EU šlo z obnovitelných zdrojů. 

           V německém hospodářském týdeníku Wirtschafts Woche (WiWo) jsou víc ekonomicky orientovaní než v Lucemburku - hrozí nebezpečí, že vysoké ceny CO2 kuponů zardousí ekonomiku. Na popud spolkové vlády Brusel dovolí větší národní podpory energeticky náročnějším odvětvím. Německu hrozí odchod těchto odvětví do zahraničí, pokud k tomu dojde, neutrpí jen německé hospodářství, ale těžce to poškodí celou evropskou ekonomiku. Firmy řady odvětví jako metalurgie, chemie, keramika, sklo, produkce baterií atd.  dostanou od vlády větší podporu, nepřímo budou tyto firmy zbaveny nákladů spojených s obchodováním s emisními povolenkami. Německý ministr financí Klingbell prohlásil, že je to velmi pozitivní krok od Komise, ale musí se v tomto smyslu jít podstatně dál. Ovšem v jiném článku ve WiWo se píše a žurnalista to dokládá fakty, že Brusel nemá žádný zájem na zachování energeticky náročných odvětví v Evropě, ale má zájem pouze na uklidnění veřejnosti, aby se mohlo dál pokračovat v tragickém typu řízení evropské ekonomiky. 
          Je pozoruhodné, že se schématem "povolení něčeho evropskou Komisí" obzvlášť v ČR neoperují jen moderátorky ČT a ekonomičtí prosťáčci, ale i lidi, o nichž se předpokládá, že ekonomice rozumí. Ekonomika přes všechny své iracionality je přece jenom exaktní vědou, kde platí jisté objektivní principy, a pokud se přikládá váha zamávání vysoké činovnice Komise, nejsme v ekonomickém prostoru, ale v Kocourkově, který je třeba z důvodů ekonomického uchování urychleně odkopnout. V ekonomice totiž platí jiná logika povolování, když povolit, tak pouze ve smyslu - povoluje nám vysoká produktivita, abychom pronikli na ten či onen trh, povoluje nám dynamika českého energetického sektoru, abychom byli konkurenceschopnější než to či ono německé odvětví apod. Výroky typu "unijní byrokrat nám něco povolil" jsou velmi směšnou ekonomickou argumentací.
               Snad jen v Itálii ještě zbylo něco z renezanční šíře a intenzity lidské intelektuality, modelovým příkladem je hvězdný ekonom, politik Legy, žurnalista, profesor univerzity a bůhví co ještě Antonio Maria Rinaldi. Komentuje stav EU v Scenarieconomici v článku "Euroskeptici poslední spása Evropy." Evropa krachuje a paradoxně euroskeptici ji mohou zachránit. Třicet let byla evropská debata dominována jednoduchým, ale o to nebezpečnějším dogmatem: čím víc Evropy, tím lépe. Kdo se odvážil pochybovat o institucionální, ekonomické a měnové struktuře Unie, byl okamžitě označen za  zaostalého zpátečníka nebo populisty. Když ovšem objektivně reflektujeme současný stav Evropské unie, je to právě nekritické lpění na Evropské unii za každou cenu, což vedlo k současné systémové krizi. Paradoxně jsou to právě euroskeptici, kteří mohou něco z Evropy zachránit. Chyba spočívá v samotných základech evropskounijní konstrukce. Euro neznamenalo reálnou ekonomickou konvergenci homogenních ekonomik, ale jeho zavedení bylo tvrdým politickým aktem, který nastolil jednotnou měnu ve zcela odlišných produkčních, fiskálních a sociálních systémech. Maastrichtská nedotknutelná dogmata ustavila statický ekonomický systém s obsesí nominálních parametrů jako  deficit, zadlužení, inflace, kde se ignoruje reálná růstová ekonomická dynamika, produktivita a zaměstnanost. Výsledkem je rigidní a nepohyblivá Evropa, neschopná reagovat na krizi jinak než pro-cyklickou politikou, která krizi ještě zhoršuje. Absence skutečného federálního rozpočtu, neschopnost států flexibilně využívat fiskální pákový efekt a příliš regulovaná ekonomická správa bez proticyklických nástrojů proměnily Unii v automat, který přikazuje, ale nepodporuje. Tuto architekturu zhoršuje téměř náboženské lpění na německém ekonomickém modelu, která je založen na strukturálních obchodních přebytcích, stlačování mezd, slabé domácí poptávce a centrálním postavením exportu. To co funguje v případě vysoce konkurenceschopné německé ekonomiky bylo vnuceno jako paradigma všem ostatním zemím s radikálně odlišnými ekonomickými strukturami. Všechno obětováno na oltáři ordoliberalismu. 
            Asi nejzávažnější evropskou chybou bylo záměrné zapomnění Keynesových lekcí. Keynesiánská teorie není ideologie, ale historické konstatování: v momentech systémové krize se trh nedokáže sám regulovat a pouze státní zásah zastaví recesní spirálu. Vždycky když byl svět zachráněn před ekonomickým kolapsem, bylo to zásluhou expanzívní ekonomické politiky - veřejné investice podpořily agregovanou poptávku. V Unii je to opačné: úsporná opatření během recesí, škrty v produkčních výdajích, stlačování příjmů a démonizace deficitu právě tehdy, kdy by to bylo nejvíc potřeba. Unie ignoruje Keynese ne kvůli chybné strategii, ale kvůli ideologické volbě, Unie preferuje účetní stabilitu na úkor sociální a ekonomické stability. Evropská centrální banka je posedlá cenovou stabilitou, ale lhostejná k masové nezaměstnanosti a likvidaci produkčních kapacit. Teprve když systému hrozil kolaps, pragmaticky zasáhla a ukázala, že démonizovaná flexibilita je nejen možná, ale i nezbytná. Právě v tomto kontextu nabývá role euroskeptiků historického významu. Ne jako ničitelů Evropy, ale jako jejích reformátorů. Zasloužili by si uznání za demaskování falešně neutrality unijních pravidel, připomněli, že za každým ekonomickým parametrem je skryta politická volba a že současná unijní struktura zvýhodňuje některé země na úkor jiných.  Zachránit Evropu neznamená požadovat více Evropy, ale budování jiné Evropy - méně rigidní, více keynesiánské v konkrétním slova smyslu. Evropa, která se vrací k hospodářské politice jako nástroji stabilizace, nikoliv jako nástroji trestu. Pokud má Unie budoucnost, bude to díky těm, kteří měli odvahu zpochybňovat dogmata i za cenu osobního očerňování a útoků. Euroskeptici měli odvahu ukazovat na strukturální nedostatky Unie a eura, které evropskounijní ideologie popírala.