Španělská monarchie se nám může jevit stejně zbytečnou operetní kulisou jako jiné evropské monarchie, ovšem i zbytečné je buď dobré nebo špatné a v evropských monarchiích se neskrývá nic dobrého. Jsou to archaické liberalistické instituce, téměř bez výjimky na straně pseudopokroku a nejzvrhlejší evropskounijní globalistické ideologie. Je zajímavé, že o pár kilometrů jižněji marocký král je garantem konzervativních principů, na nichž staví stát. Symptomaticky by radikální islámisté rádi viděli v králi stejnou monarchistickou atrapu podobnou evropským. Ve Španělsku se národně konzervativní tábor vymezuje proti dynastii postfrankistického období, historici ji staví do protikladu carlistické linii Bourbonů, která prohrála s větví královny Isabelly považované za liberální. Carlisté se tradičně spojují s konzervativní politikou. Ovšem když procházíme na wiki dynastické peripetie, velmi rychle se setře rozdíl mezi oběma větvemi. Nicméně na národních serverech se historickému sporu Isabelly s carlisty přičítá velká váha. Caudillo Franco se s volbou svého nástupce dopustil velké chyby. Kdyby přeměnil stát v konzervativní formu republiky s poloautoritatívním politickým systémem, mohl stát úspěšně přežít fašizoidní liberální řádění všude kolem v Evropě. Za následníka si vybral mladého Juan Carlose, potomka posledního španělského krále, který procházel řadu let nejlepšími učilišti liberálního světa. Okamžitě po caudillově smrti se ukázalo, že to byla nejhorší možná volba. Z Juan Carlose se stal stejný konzumem a sexem pominutý průměrný parazit jako z velké většiny absolventů liberálního školství. Franco se domníval, že dokáže nemožné a vnukne něco hlubšího mladému adeptovi vládnutí, který lnul k perverznímu liberálnímu světu.
V jedné monografii Juana Carlose se cituje Francův dopis: "Rád bych, abyste pochopil, že v mé ideji státu se nejedná o restauraci monarchie, ale o nastolení monarchistického systému jako vyvrcholení politického procesu Režimu (Francova). Vyžaduje to úplnou identifikaci s Režimem, který ztělesňují Základní zákony ratifikované celým národem. Franco se domníval, že dvacetiletá příprava mladého prince dovede stát, který řadu desetiletí budoval, k vrcholům. Franco nebyl ochoten promarnit oběti občanské války a zničit dlouhé roky budování moderního státu, jeho Hnutí a režim měla završit monarchie. Domníval se, že mladý vzdělaný princ je optimální volbou, ovšem kdyby vybral někoho z lidí, kteří s ním prošli válkou, dopadl by lépe. Putin čelí podobnému problému, na řídící posty vybírá kádry, které prošly ukrajinskou frontou a liberální držitele postů jímá hrůza. Než se vychovají generace nezatížené liberálním vzdělávacím jedem, je to velmi dobrá volba.
Počátkem sedmdesátých let se frankismus opíral o tři pilíře: caudillova vysoká prestiž ve společnosti, ekonomické úspěchy a síla armády. Hnutí ovšem nedokázalo postavit proti rozkladným liberalistickým teoriím ucelený teoretický koncept a fundamentálně tím podpořit institucionální rámec státu. Čtyřicetiletí frankismu nicméně znamená nejúspěšnější období posledních tři sta let španělské historie. Po Frankově smrti se neobjevila silná politická postava, která by byla schopna vést stát jinou cestou než pseudodemokratickou politickou homologizací ostatních evropských zemí. Po této cest šlo posléze i Česko. Dnes se k Frankově odkazu hlásí strana Vox.
Španělská monarchie je zásluhou osob, které ji ztělesňují do té míry vybledlou a intelektuálně chabou institucí, že není schopna minimálně garantovat celistvost země a být bariérou rozkladným tendencím ani praktickým činěním, ani teoretickou argumentací. Šéfredaktor El Manifiesto Sertorio píše, že kdyby Španělsko bylo republikou, bylo by snadnější bránit monarchistický princip, protože monarcha by nemohl odporovat svým špatným příkladem. Dík hrozným zkušenostem s republikánskou minulostí, se mnoho Španělů smířilo s tím, že budou snášet současné držitele trůnu. Místo dona Nuly (prezidenta) má Španělsko dona Filipa. Naštěstí stále existuje střední třída, kterou Franco vytvořil a ta garantuje minimum sociální rovnováhy. Ve Španělsku dík mizerným králům už neexistují žádní monarchisté. Monarchistický princip s takovými králi? Španělsko je instinktivně země caudillů, potřebuje silnou osobnost ztělesňující principy země. Musí to být korigováno tradicí, která je nezbytná pro zdravý politický systém, jinak by to mohlo být škodlivé. Když neexistuje panovník vykonávající svou funkci, pak místní bandité a zahraniční vměšování dovedou zemi k občanské válce, jak učí historie. Monarchistický princip zničila Isabellina usurpace v 1833, která zemi proměnila v hračku liberální oligarchie. Jediným, kdo v 20. století ztělesňoval monarchistický typ byl Franco. Jeho životní chybou bylo ponechat stát v rukách dědice liberální a uzurpátorské dynastie, která měla v genech negaci monarchistického principu. Filipe de Bourbon ve svých projevech vyhrožuje Španělům, kteří jsou proti liberalismu bez vlasti, je tragédií doby, že instituce, která by měla být oporou španělské tradice - Trůn a Oltář - se stala jejím nejhorším nepřítelem. Podle Sertoria je paradoxní, aby se zachránilo Španělsko, musí se zrušit duchovenstvo a monarchie, aby se obnovila tradice, musí se provést revoluce.
Liberální monarchie
Žádné komentáře:
Okomentovat