nato eu zajmy

Národní zájmy

Ani NATO, ani Brusel, ani Paříž nebo Berlín nemají nic společného s italskými zájmy, píše v analýze v Il Sussidiario Leonardo Tirabassi. Bůhvíkde jsou české zájmy, ještě před informací o dvou spadlých raketách v Polsku, v ruském ruské EADaily publikovali článek pro pobavení čtenářů, noviny téměř doslova převzaly náhledy Černochové, Fialy a Rakušana o události, prezident Duda ještě neví o původu raket, a jak napsal sv. Augustin, boží blesky bičují nebe a tyto (české)žáby kvákají o pravdě. Místo toho, aby si uvědomily, jak nebezpečně blízko k atomovým hlavicím se nacházíme, budou svým kvákáním situaci eskalovat a přivolávat na naši hlavu apokalyptickou smrt. Tradičně české zájmy nemají daleko k italským, máme podobný ekonomický profil, architekturu, nejbližším naším přístavem je Terst atd., naše skutečná síla byla vždycky jinde než v kulometech a v dělech, na kterých staví současný režim.

           Evropská unie od svého založení odvozovala svoji politiku od preferencí německo-francouzské osy. Světový hegemon USA zbytkem hegemonie, který mu zbývá, diktuje Evropě, ale cíle má v Pacifiku, platí to už řadu desetiletí, a o to víc dnes, kdy musí čelí nastupující Číně. Klíčovým italským zájmem je bezpečnost ve Středomoří, Itálie by měla najít blízké a vzdálené partnery, kteří mají stejný zájem. Neřešené problémy této oblasti, jako je nestabilita Sýrie a Libye, přináší Itálii gigantické problémy, včetně největšího problému století, masové imigrace. Italská pravicová vláda se tvrdě střetla s Francií a Bruselem v imigrační otázce. Německo-francouzská osa je v krizi a je těžké odhadnout budoucnost EU. Ukrajinská válka strhla EU závoj. Evropa není suverénní, protože síla bez monopolu násilí, nemůže mít žádnou zahraniční politiku a bezpečnost, včetně energetické. Suverenita není žádnou abstrakcí. V dnešních  evropských fragmentech se ukazuje, jak krutá je realita: každá země se koncentruje na své zájmy, snaží se maximalizovat výhody a limitovat škody, která válka přináší. Po zavření energetických dodávek z Ruska, Německo hledá novou ekonomickou strategii, Francie žongluje mezi svými nerealistickými touhami a realitou krize, která na zemi tvrdě dopadá. Francouzské monopolní vojenské postavení v EU je u konce.
      Německo si s Francií rozdělily role. Německo ekonomickou lokomotivou a Francie dík jaderné dotaci, velkému koloniálnímu dědictví a hlasu v Radě bezpečnosti, vede obranu. Tento vývojový směr skončil, evropská obrana ve francouzské gesci se neprokázala. Macron v roce 2019 mluvil o mozkové smrti NATO, místo toho pravý opak. NATO se upevnilo a obsadilo ruské hranice, Francie zde není protagonistou, jsou to Poláci, baltské země a Anglosasové. Francie zažívá další frustraci, nepodařilo se jí prosadit ve Středomoří, pomalu stahuje svá vojska ze subsaharské Afriky, nemluvě o strategické katastrofě, kterou Francie způsobila v Libyi, která otevřela dnešní libyjské hrůzy. Libye ovládaná kriminálními gangy se stala imigračním terminálem. Francie se neúspěšně pokouší prostředkovat v arménsko-ázerbájdžánském konfliktu a zastavit Turecko ve východním Středomoří. Jsou to marné pokusy, protože Francii k realizování snů chybí ekonomická a vojenská síla.