Ruská pevnost
V devadesátých letech, když Gorbačov rozpustil SSSR a vzdal studenou válku, sen, v který nedoufali na západě ani největší političtí vizionáři, najednou nestačil. Sovětský systém se rozpadl, zmizelo nebezpečí jaderné války a vnitřních rozvratů roubovaných komunistickými stranami po celém světě, najedenou se vyjevilo, že demokracie a liberalismus, kterými západ tak operoval, nebyla než taktická maska za níž se skrýval nejperverznější chtíč. SSSR se rozpadl a národy v jeho ruinách doufaly v mírovou koexistenci a rovnocennou spolupráci se západem. Logické souzení západu bylo jiné, přece jenom to vzdaly, i když dobrovolně odhodily atomové hlavice, západ s nimi naloží podle liberálního práva. Nějaké přísloví říká, že člověk je tak šťastný, do jaké míry dovede ignorovat bolest. V tomto případě národní potupu, pak se můžete cítit i jako vítěz, viz. případ naší republiky a třeba baltských zemí, ty nepřišly jen o průmysl a udržitelnou ekonomiku jako my, ale i o obyvatelstvo, ale pořád jako v drogové kocovině, stejně jako my, považují se za vítěze nad sovětským komunismem, na kterém se jejich revolucionáři významně podíleli, stejně jako ti naši.
Logiku západní hry počátkem tisíciletí narušil nový ruský prezident, zdálo se, že vše je definitivně ztraceno a nemá šanci, musel čelit nejen západu, ale i silné vnitřní liberální frontě. Jaká je dnes situace zajímavým způsobem bilancuje v Expertu děkan moskevské fakulty světové politiky a ekonomiky profesor Sergej Karaganov. Děkan v nejbližších letech nevidí ve světové geopolitice žádné pozitivní trendy. V Americe se dostali k moci ti samí lidé, kteří ji vedli počátkem tisíciletí, měli v rukách velké možnosti, ale vyvolali několik významných konfliktů, které narušily představy o americké vojenské moci. Otevřeli cestu čínskému vzestupu, předpokládali, že když Čína začne prosperovat kapitalistickou ekonomikou, stane se prozápadní. Byli to ti samí lidé, kteří ztratili Rusko, které se mohlo stát, když ne součástí západu, tak partnerem. To dnes kardinálně proměnilo rovnováhu sil ve světě, možná ne v menší míře než v čínském případě. Rusko zbavilo západ vojenské převahy, na níž spočívala jeho převaha v ekonomice, kultuře a politice. Profesor Karaganov nevěří, že povýšení zastoupení menšin v americké administrativě zlepší kvalitu správy věcí veřejných. Neznáme následky, které koronavirová pandemie přinese, neznáme její podstatu. Žijeme v oblaku totální desinformace, lidé nerozumí tomu, co se děje, zatímco druhá část společnosti to dělá záměrně. Šum kolem koronaviru je záměrně sublimován vládnoucími kruhy mnohých zemí, které obavami z pandemie maskují vlastní nedostatečnost. Podle profesora jsme svědky hlubokého procesu kolapsu západního pětsetletého prvenství a rozpadu liberálního ekonomického pořádku. Kardinálně se mění světová rovnováha, paralelně zažíváme hlubokou ekonomickou krizi a intelektuální vakuum, elity nechápou oč jde. Žijeme v epoše strategického parazitismu, (americké) elity se tak nebojí války jako jejich předchůdci, navíc jsou to lidé vysoce ideologizovaní, hluboce jednostranní a omezení. Profesor se nedomnívá, že tito lidé půjdou do války, jednoduše proto, že efekt by byl velmi efemérní. Tito lidé mohou vyprovokovat lokální konflikty, které mohou přerůst do globální války. Profesor těmto lidem hluboce nedůvěřuje ne proto, že nenávidí Rusko, ale proto, že zná jejich historickou paměť a zkušenost. Neuspěli a snaží se zamaskovat minulé chyby a dokázat, že měli pravdu. Celá americká tradiční elita podporovala válku v Iráku, bylo to jedno z největších fiasek americké politiky, tito lidé se dnes dostali k moci. Války nepodporovali jenom republikáni, ale i demokraté. Všichni podporovali libyjskou agresi.
Podle profesora je velkým evropským problémem na úrovni elit, že sedmdesát let Evropa nepoznala válku, což bylo důsledkem toho, že SSSR a USA ze dvou stran Evropu jistily. Druhým problémem, v tomto období u velké části evropské populace vymizely tradiční hodnoty. Vždycky bylo smyslem života sloužit rodině, společnosti, vlasti, světu. K tomu digitální revoluce a politické krize. Zapomněli jsme, že demokracie znamená anti-meritokracii. Ve výjimečných případech se vybrali silní jedinci jako Roosevelt a Churchill, ale pak přicházeli politici, kteří válku přežili. Prvních dvacet let po válce, to byly velké roky a pak tichá degradace politických elit. Profesor říká, že stačí si vzít fotoalbum a srovnat tváře politiků 1950-1960 a těmi dnešními. Rozdíl už vizuální. Dnešní politici přivykli komfortu pod americkým deštníkem a odnaučili Evropu strategicky myslet. Může to být i dobré, evropské strategické myšlení bylo často neštěstím pro ostatní svět. Evropské elity mají strach z reality, budou se snažit vlézt ještě víc do amerického chomoutu nebo hledat další ponižující varianty. S tím se nedá nic dělat, je to bohužel fakt. Po rozpadu SSSR se Rusko snažilo o strategické spojenectví se západem, v první řadě s Evropou, projekt se nezdařil, Rusko bylo moc slabé, západní vůdci ztratili vědomí historie a strategické myšlení. Domnívali se, že s Ruskem je konec a z toho důvodu je jednoduše odkopli. Historie mohla mít jiný směr, Evropa promarnila úžasnou strategickou příležitost, dnes je to nenávratně ztraceno. Rusko je hluboce rozčarováno z počínání Evropy, už na tomto projektu nemá zájem. Profesor se domnívá, že po nějakém čase, za deset let, se nastolí možnosti jiné konfigurace. Na evropském kontinentě se objeví jiní hráči, profesor si dokáže představit rusko-evropské spojenectví proti někomu, ovšem nebude to žádná třetí světová síla, tato možnost zmizela v devadesátých letech.
Rusko musí být silné, musí se proměnit v mocnou pevnost v dnešním nebezpečném a nepředvídatelném světě. Profesor vidí možnou katastrofu pro Rusko, pokud se Američanům podaří Ukrajinu ještě víc vzdálit od Ruska, domnívá se, že k tomu nedojde, protože nemají ani mozky, ani dostatečnou vůli, aby mohli uspět. Kdyby se jim to podařilo, znamenalo by to pro Rusko neštěstí, polonepřátelská, obviňující populace se zničenou infrastrukturou u bran Ruska. Rusko se nestalo velkým protože mělo pravobřežní Ukrajinu a Kavkaz, ale proto, že mělo Sibiř. Právě proto je Rusko mocnou světovou velmocí, tam vězí hlavní rozvojové zdroje. Rusko se musí obracet na východ, musí postupovat opatrně, spolupracovat s Čínou, ale neupadnout do velké závislosti, aktivně přistupovat k Indii a k zemím Aseanu. Profesor se domnívá, pokud bude pokračovat stávající vývoj, k optimální rovnováze s východem Rusko dospěje za pět sedm let. Rusku by se mělo podařit vyvinout vlastní digitální technologickou platformu, která bude blízká k čínské a bude založená na ruských technologiích. Optimální rovnováha pro Rusko se nastolí v okamžiku, kdy 50% obchodní výměny půjde do Asie a 30% do Evropy. Nastolí se ideální konfigurace, a pak bude možné nové sblížení s některými evropskými zeměmi.
Velkou intelektuální chybou Ruska byla politika determinovaná západním prismatem. Západ stále koncentruje velké ekonomické zdroje, kulturní fundament a generacemi akumulovaný kapitál, ale reálně silně slábne. Je chybou ruské politické třídy stále se poměřovat se západem, Rusko musí vidět dlouhodobější tendence a tam investovat své intelektuální, politické, duchovní a finanční zdroje. Evropské a americké perspektivy to nejsou, to historie táhne Rusko zpátky a požírá gigantické množství řídících zdrojů. Za posledních deset let prošlo Rusko dobrou cestou vytěsňování prozápadního myšlení. Nastal obrat na východ, Rusko se přestává cítit evropskou periferií a začíná se pojímat jako severní Euroasie. Profesorovi se zamlouvá, že toto sdílí i Putin. Velmi rychle se mění prozápadní nasměrování elit, západní otisk je hluboký, ale přetváří se. V Rusku existoval silný kompradorský prvek v elitním segmentu, v devadesátých letech se za peníze dalo vše udělat, dohovořit se z bandity, s administrativou a peníze vyvést na západ, Dnes to pomalu přestalo fungovat. Mizí i naivní dětské představy o tom , co je to západ. V devadesátých letech polohladoví Rusové navštěvovali místa o nichž mohli předtím jenom snít. Dnes má Rusko jiné možnosti, náskok ve vojenských technologiích zajistil Rusku na deset let bezpečnost, ale taky to Rusko jistí proti nátlaku nebo vtažení do závodů ve zbrojení podle nastavených podmínek. To je obrovský úspěch dnešního Ruska. Dalším aspektem je fakt, že Rusko má slabé soupeře, ale existují a jsou nepřátelští. Rusko bohužel nikdy neexistovalo bez nepřátel, v devadesátých letech nebyli a Rusko se samotné téměř zbortilo.
Rusko musí provést dvě věci. Za prvé nastolit mechanismus efektivního ekonomického růstu, za druhé vyvinout opravdovou národní ideologii. Velké historické mocnosti byly poháněny ideami, ty když zmizely, zmizely i mocnosti. Ještě nedávno ruskou hnací ideou byl vstup do Evropy, podivná myšlenka, ale existovala, pak úplně propadla. Profesor se domnívá, že fundamentem ruské národní ideje je pravda, a dál, Rusko je garantem svobody národů. Rusko je podle profesora přívržencem starého humanismu, mají se rodit děti, smyslem lidského života je sloužit člověku, rodině, vlasti, světu, Bohu, ruskou národní ideou jsou takovéto prosté věci. A politická, kulturní a ekonomická suverenita. Svět bez hegemonů.
Podle profesora je velkým evropským problémem na úrovni elit, že sedmdesát let Evropa nepoznala válku, což bylo důsledkem toho, že SSSR a USA ze dvou stran Evropu jistily. Druhým problémem, v tomto období u velké části evropské populace vymizely tradiční hodnoty. Vždycky bylo smyslem života sloužit rodině, společnosti, vlasti, světu. K tomu digitální revoluce a politické krize. Zapomněli jsme, že demokracie znamená anti-meritokracii. Ve výjimečných případech se vybrali silní jedinci jako Roosevelt a Churchill, ale pak přicházeli politici, kteří válku přežili. Prvních dvacet let po válce, to byly velké roky a pak tichá degradace politických elit. Profesor říká, že stačí si vzít fotoalbum a srovnat tváře politiků 1950-1960 a těmi dnešními. Rozdíl už vizuální. Dnešní politici přivykli komfortu pod americkým deštníkem a odnaučili Evropu strategicky myslet. Může to být i dobré, evropské strategické myšlení bylo často neštěstím pro ostatní svět. Evropské elity mají strach z reality, budou se snažit vlézt ještě víc do amerického chomoutu nebo hledat další ponižující varianty. S tím se nedá nic dělat, je to bohužel fakt. Po rozpadu SSSR se Rusko snažilo o strategické spojenectví se západem, v první řadě s Evropou, projekt se nezdařil, Rusko bylo moc slabé, západní vůdci ztratili vědomí historie a strategické myšlení. Domnívali se, že s Ruskem je konec a z toho důvodu je jednoduše odkopli. Historie mohla mít jiný směr, Evropa promarnila úžasnou strategickou příležitost, dnes je to nenávratně ztraceno. Rusko je hluboce rozčarováno z počínání Evropy, už na tomto projektu nemá zájem. Profesor se domnívá, že po nějakém čase, za deset let, se nastolí možnosti jiné konfigurace. Na evropském kontinentě se objeví jiní hráči, profesor si dokáže představit rusko-evropské spojenectví proti někomu, ovšem nebude to žádná třetí světová síla, tato možnost zmizela v devadesátých letech.
Rusko musí být silné, musí se proměnit v mocnou pevnost v dnešním nebezpečném a nepředvídatelném světě. Profesor vidí možnou katastrofu pro Rusko, pokud se Američanům podaří Ukrajinu ještě víc vzdálit od Ruska, domnívá se, že k tomu nedojde, protože nemají ani mozky, ani dostatečnou vůli, aby mohli uspět. Kdyby se jim to podařilo, znamenalo by to pro Rusko neštěstí, polonepřátelská, obviňující populace se zničenou infrastrukturou u bran Ruska. Rusko se nestalo velkým protože mělo pravobřežní Ukrajinu a Kavkaz, ale proto, že mělo Sibiř. Právě proto je Rusko mocnou světovou velmocí, tam vězí hlavní rozvojové zdroje. Rusko se musí obracet na východ, musí postupovat opatrně, spolupracovat s Čínou, ale neupadnout do velké závislosti, aktivně přistupovat k Indii a k zemím Aseanu. Profesor se domnívá, pokud bude pokračovat stávající vývoj, k optimální rovnováze s východem Rusko dospěje za pět sedm let. Rusku by se mělo podařit vyvinout vlastní digitální technologickou platformu, která bude blízká k čínské a bude založená na ruských technologiích. Optimální rovnováha pro Rusko se nastolí v okamžiku, kdy 50% obchodní výměny půjde do Asie a 30% do Evropy. Nastolí se ideální konfigurace, a pak bude možné nové sblížení s některými evropskými zeměmi.
Velkou intelektuální chybou Ruska byla politika determinovaná západním prismatem. Západ stále koncentruje velké ekonomické zdroje, kulturní fundament a generacemi akumulovaný kapitál, ale reálně silně slábne. Je chybou ruské politické třídy stále se poměřovat se západem, Rusko musí vidět dlouhodobější tendence a tam investovat své intelektuální, politické, duchovní a finanční zdroje. Evropské a americké perspektivy to nejsou, to historie táhne Rusko zpátky a požírá gigantické množství řídících zdrojů. Za posledních deset let prošlo Rusko dobrou cestou vytěsňování prozápadního myšlení. Nastal obrat na východ, Rusko se přestává cítit evropskou periferií a začíná se pojímat jako severní Euroasie. Profesorovi se zamlouvá, že toto sdílí i Putin. Velmi rychle se mění prozápadní nasměrování elit, západní otisk je hluboký, ale přetváří se. V Rusku existoval silný kompradorský prvek v elitním segmentu, v devadesátých letech se za peníze dalo vše udělat, dohovořit se z bandity, s administrativou a peníze vyvést na západ, Dnes to pomalu přestalo fungovat. Mizí i naivní dětské představy o tom , co je to západ. V devadesátých letech polohladoví Rusové navštěvovali místa o nichž mohli předtím jenom snít. Dnes má Rusko jiné možnosti, náskok ve vojenských technologiích zajistil Rusku na deset let bezpečnost, ale taky to Rusko jistí proti nátlaku nebo vtažení do závodů ve zbrojení podle nastavených podmínek. To je obrovský úspěch dnešního Ruska. Dalším aspektem je fakt, že Rusko má slabé soupeře, ale existují a jsou nepřátelští. Rusko bohužel nikdy neexistovalo bez nepřátel, v devadesátých letech nebyli a Rusko se samotné téměř zbortilo.
Rusko musí provést dvě věci. Za prvé nastolit mechanismus efektivního ekonomického růstu, za druhé vyvinout opravdovou národní ideologii. Velké historické mocnosti byly poháněny ideami, ty když zmizely, zmizely i mocnosti. Ještě nedávno ruskou hnací ideou byl vstup do Evropy, podivná myšlenka, ale existovala, pak úplně propadla. Profesor se domnívá, že fundamentem ruské národní ideje je pravda, a dál, Rusko je garantem svobody národů. Rusko je podle profesora přívržencem starého humanismu, mají se rodit děti, smyslem lidského života je sloužit člověku, rodině, vlasti, světu, Bohu, ruskou národní ideou jsou takovéto prosté věci. A politická, kulturní a ekonomická suverenita. Svět bez hegemonů.
Žádné komentáře:
Okomentovat