karabach chomsky

 Karabach ve válce

Otec moderní lingvistiky Noam Chomský, který patří spolu s Aristotelem, Platonem atd. do skupiny osmi nejcitovanější myslitelů všech dob, odsoudil ázerbájdžánskou agresi proti Arménům Náhorního Karabachu, Stalinovo rozhodnutí zahrnout arménskou enklávu pod ázerbájdžánskou administrativu nemůže mít platnost posvátného zákona. V provolání v Los Angeles Review of Books spolu s dalšími významnými intelektuály vyzval svět, aby okamžitě zastavil krveprolévání v Karabachu. Slovně na válku reagoval Macron, Maas, Pompeo a další, reálná snaha zastavit válku přichází však pouze z Moskvy. V provolání Chomského a dalších intelektuálů se uvádí, že Ázerbájdžán eliminoval z podobné enklávy Nachičevanu během 1997-2006 úplně arménskou přítomnost, Ázerbájdžánci bombardují i tak významný archeologický relikt světové historie jako je slavný Tigranakert. V provolání se akcentuje okamžité zastavení palby a ochrana arménské populace v Karabachu a uznání jejich práva na sebeurčení.    

       Válka v Karabachu v 1992-94 byla klíčovým elementem formování ázerbájdžánského národa, tenkrát byl na pokraji rozpadu. Tehdejší prezident Gajdar Alijev s ruskou pomocí stabilizoval situaci, následné potoky evropských miliard z ropy stabilizovaly i moc klanu Alijev. Vládnoucí klan potřeboval raison d´etre a vnějšího nepřítele, tím se stala Arménie spolu s propagandou o navrácení Karabachu očištěného od Arménů, nová genocidy v trochu modernější  verzi stravitelné západu. Koncem sovětské éry dobře prosperovalo v Baku 30 000 Arménů, dnes nula. Historik Oleg Ajrapetov píše na serveru v Eadaily, že v Ázerbájdžánu je netolerovatelným přestupkem proti rasové čistotě arménský předek v rodinné linii. Navenek se Ázerbájdžán tváří jako tolerantní republika, čeští poslanci, kteří přijali od ázerbájdžánské diktatury dary (oproti jaké kompenzaci?) by se měli dodatečně aspoň symbolicky omluvit, když už ne přímo rezignovat na státní funkce. Ázerbájdžán je typická dědičná ropná despocie. Počínání arménského ministerského předsedy Pašinjana dovedlo Ázerbájdžán k rozhodnutí o momentu rozpoutání válečného konfliktu, který jak se ukazuje bude mít pro Arménii tragické důsledky. Havlovec (za něhož se sám vydává) Pašinjan otevřel státní struktury lidem, jejichž jedinou předností je oddanost a vesměs mají blízko k Sorosovi. V roce 2016 po krátkém ozbrojeném konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem navštívila Jerevan skupina vysokých západních vojenských činitelů ve výslužbě arménského původu, prohlašovali, že arménská armáda se musí reformovat, dovést do lepší stavu, přátele Arménie z těchto lidí jímala hrůza, v kterém vojenském konfliktu se prokázala schopnost  těchto hodnostářů? Podle kádrových změn, které prováděl Pašinjan, nejspíš došlo k této reformě, směrem do národní propasti. Pašinjan dokazoval svoji rusofobii a blízkost Sorosovým strukturám, velkým úderem pro rusko-arménské vztahy bylo zastavení vysílání ruských televizních kanálů v zemi. Velkou náklonost k jedinému možnému reálnému spojenci neprokazoval ani Pašinjanův předchůdce Sargsjan, byl však schopen jisté reflexe v tomto směru.
        Rusko neartikulovalo v posledních desetiletích žádnou kavkazkou politiku odpovídající jeho zájmům, v případě Arménie jde o historickou sympatii k tomuto národu, což na konzumem posedlém západě nikdo nepochopí, musí jít jen o prospěch a výhody. Pašinjan ignoroval geopolitickou realitu, Arménie může hledat spojence pouze v Rusku nebo Íránu, arménské flirtování s NATO a USA nepovzbudilo její vztahy s Íránem. Historik Ajrapetov píše v Eadaily, Rusko by mělo v periferních oblastech východní Evropy a Kavkazu jednat tak, aby bylo zcela jasné, že je výhodné být jeho spojencem a nevyplácí se být nepřítelem. Podle historika ázerbájdžánské úderné síly formuje Turecko, NATO a Izrael, Arménie je odkázána výhradně na Rusko, které by mělo použít vzdušný koridor nad Íránem a pomoci zemi. Historik připomíná, že první kroky pronikání Ruska na Kavkaz znamenaly v 1722-23 pochody Petra Velikého, který viděl svůj úkol v zabránění osmanské říši v přístupu ke Kaspiku. Dnes jde o srovnatelnou situaci, zabránit Turecku, aby se prostřednictvím Ázerbájdžánu zmocnilo oblasti s perspektivou proniknutí do Povolží, pád Karabachu by měl nedozírné důsledky pro celou oblast. Nové osmanské impérium by bylo Rusku (a Evropě) velmi nebezpečné. Po válce, ať už skončí jakkoliv, dojde určitě v Arménii na účtování s Pašinjanem a jeho lidmi, ministrem obrany Tononjanem, šéfem národní bezpečnosti (dnes naštěstí už bývalým) Karamjanem a řadou dalších z politicko-vojenského vedení země.