debata

Bez debat

V evropskounijním světě už řadu let nevládne žádná demokracie, ale diktát tele-kracie, který přináší jakési výhody ředitelům televizních kanálů a elitní kastě kulturně pomocného servisu, tele-kracie zapleveluje večer co večer většinu domácností. Samo o sobě by to nebyla tak velká tragedie, problém nastává v okamžiku, kdy tyto tele instituce blokují některé významné společenské role, které přirozenou cestou převzaly, např. veřejnou debatu, která je pro demokratické fungování společnosti nepostradatelná. Veřejná debata zmizela z míst tradičního setkávání lidí a dnes jí substituuje TV, přesněji deformuje a propagandistickými metodami ovlivňování vsugerovává lidem, že předkládaný názor v TV prošel veřejnou diskuzí a je optimální. Veřejná debata vysoké demokratické úrovně  probíhala např. do poloviny sedmdesátých let v centru Prahy v hospodách U knihovny, U parlamentu, U Šupů atd., v těchto místech se intenzívně a na úrovni diskutovalo, politizovalo, otvírala se  témata všeho druhu, formoval se zde debatou prošlý názor, který účastníky orientoval. Tato místa se modifikovala do podoby impotentních kantin, kam normální člověk nevkročí a stejně impotentním způsobem substituovala veřejnou debatu televize nebo sociální síť.

        Velkou zbraní televizního diktátu je jednoduché ignorování společensky významných témat nebo substituce něčím zástupným. Zástupných témat za fatální masovou muslimskou imigraci do Evropy je celá řada, např. evropské slzy nad fotem mrtvého dítěte na pláži, bárky z Libye, na každé těhotná žena, v Německu to nejdřív byly děti v hořícím imigračním táboře na Lesbu atd.. Diskuzním tématem v místech, kde se kdysi debatovalo by určitě bylo téma o žhářích tábora v Moiře, požár synchronizovaně začal na padesáti místech. Debatérům v hospodě U knihovny by žháři v táboře nebyli apriori nesympatičtí, ale málokdo by jim přál Evropu nebo Prahu. Televizní plk o tématu neřekne nic, jen naznačí, že není vyhnutí než je všechny přijmout.
       Otázka imigrace je spojena s dalšími podstatnými problémy, kde je důvod k masové imigraci muslimů, proč ne budhisté z Cejlonu, křesťané z Angoly atd., jaké přednosti pro Evropu má islám ve srovnání s ostatními světovými konfesemi. Imigrace též vypovídá o suverenitě a svobodě každé země, buď je imigrace v její kompetenci nebo země předala rozhodování někomu jinému a pak to není záležitost pouze imigrační, ale znamená to dobrovolné zřeknutí se hlavních přirozených svobod. V Exodu (21.6.) na místě, kdy se poprvé v dějinách lidstva racionálně a konsistentním způsobem formulují zákony humanity, se praví, že po šesti letech musí majitel propustit otroka, pokud ten prohlásí, že miluje svého pána a nechce být svobodný, majitel si vezme boha za svědka, postaví otroka před vstup do domu a propíchne mu ucho. Od tohoto okamžiku se člověk stává věčným otrokem. Vymizení společenské debaty a její substituce televizními plky nás dovedlo do situace věčného otroctví a navíc jsme tak zmateni, že tento stav nazýváme svobodou.
      Pouze dlouholetý debatní deficit o masové imigraci mohl dovést Francii do viditelného  stavu rozkladu země, až na výjimky ovládá televize proimigrační politickokorektní názor, racionální diskutování o problému se nepřipouští, polemika s masovou imigrací nebo islámem je neodvratně známkována jako pravicový extrém. Dnešní Francie je důkazem toho, že člověk není jednoduchým homo economicus, ale je na prvním místě formován tím, co zdědil od předků, je ovládán kolektivním podvědomím minulosti. Způsob tohoto přenosu minulosti má různou sílu a různě silný projev. Francií procházela různá etnika např. Arménů, lidí z Indočíny, i přes optické rozdíly, došlo k jistému stupni asimilace a souznění s francouzskou společností a k vzájemnému obohacení. U imigrantů z Maghrebu a z oblastí Sahelu se pozoruje i po desetiletích nepřekročitelný stupeň animozity k francouzskému. Spíš než náboženství nebo arabský styl života, jde o tisíciletý charakter populace, Peter Brown píše v Augustinovi: „Ve čtvrtém století vítězilo to původní kolem kvetoucích římských měst v severní Africe, až je nakonec úplně pohltilo a proměnilo v ruiny“. Evropa nikdy nepochopí tuto tisíciletou neměnnou populaci, odvěké aspekty této civilizace hrají roli ve fiasku maghrebské imigrace do Evropy. Esejista Driss Ghali píše: „Pokud by Francouzi otevřeli oči, poznali by, že jde o něco vyššího, co působí na severoafrické imigranty, kteří jsou vůči Francii zdrženliví, je to druh tisícileté sociální distance“. Severní Afrika řekla Francii dvakrát ne, jednou, když dokonce z Alžírska udělala Francie své departementy, druhé ne je slyšet už čtyřicet let od imigrantů ve Francii samotné. Pokusy Francie o integraci jsou velmi drahé a sterilní, nikam nepovedou než k občanské válce. V imigrační diskuzi se nejedná o nadřazené nebo podřazené civilizace či etnika, ale o to, že silnější zvítězí, a severoafrická je prokazatelně silná. Sebevražedná politika masové imigrace artikulovaná Evropskou unií je zcela zbytečnou a nepochopitelnou záležitostí.