Totální bankrot
Mimo církev není spásy (nulla salus extra ecclesiam), výrok pochází od teologa Cypriana z Kartága a až do počátku 20. století většina křesťanských denominací o tom nepochybovala, jenom četba písma samotná nestačí, aby člověk pochopil učení v celém rozsahu a jeho vyzařování do společenských souvislostí. Ovšem s církvemi bez boha a s faráři, kteří v boha nevěří, to taky nejde. Německé církve hromadně konvertovaly do proimigrantských neziskovek, láska k bližnímu jim splynula s láskou k islámu, obzvlášť aktivní jsou vedoucí biskupové, např. mnichovský kardinál Marx a luteránský Bedford-Strohm. Hlavní body křesťanské věrouky zbanalizovaly dnešní církve do takového stupně, že zůstává záhadou, jak mohl středověký člověk chápat Husovy a Lutherovy artikuly víry, když dnešní církve se domnívají, že modernímu člověku se musí učení nehorázným způsobem zbanalizovat. Německé evangelické luteránské církvi (EKD) rapidně mizí věřící takřka před očima, církevní rada schválila jedenáct církevních článků, které mají trend zastavit a být základem víry, mají otevřít církev a definovat její postavení v moderní společnosti. V článcích se operuje vysychajícími finančními zdroji a nutností budovat ekonomičtější církevní struktury, dál koronavirus měl znamenat planetární přeryv a posunout život člověka do virtuálního prostoru.
Perspektivním modelem luteránů je autentická zbožnost biblicky založená, co je zbožné osvětlí vedení církve a biskupové, otevřou se nové spirituální zdroje, církev povede dialog s vědeckou sférou a bude solidární a pohostinná k potřebným. Jeden článek mluví o digitalizaci a zasíťování církevního prostoru. Luteránské artikule obsahují řadu technických a provozních bodů, čtenář lehce přehlédne, že se jedná o náboženskou organizaci, dá se spíš odhadovat, že jde o neziskovku s ne zcela jasným posláním a už vůbec není zřejmé, že člověk něco takového potřebuje ke svému životu. Lékař a matematik Johannes Eisleben na serveru Achgut nazval svůj článek biskupské vedení církevní sebevraždy.
Paralelně k intelektuální smrti boha, kterou zažíváme, církve převrací tradiční vyznání víry v jednoduchý folklór kulturního charakteru nebo objektu aktivního ateismu. Většina lidí víru ignoruje bez explicitního ateismu a právě tento trend sledují luteránské církevní body vypracované biskupy pod vedením Bedford-Strohma. Prezentují církev jako politickou-morální neziskovku na způsob Greenpeace nebo Amnesty International. Nemluví se o tom, proč by člověk měl být křesťanem, církevní články jsou naformulovány politickokorektně a gender-participativně byrokratickým jazykem a budují z církve morální neziskovku s politickými cíli. Předkládané klíčové církevní články znamenají kompletní a totální teologický a spirituální bankrot. V článcích se nemluví o ničem, co by už nevykonávaly odborové, zájmové a sociální organizace, pak je ovšem pro člověka lepší a efektivnější pracovat právě s nimi. Smyslem víry je hledání smyslu našeho pozemského života a odkrývání milosti boží, kdo je přesvědčen o těchto dvou pravdách a nevěří, může si zoufat, prvotřídním příkladem je Heidegger, ztratil svoji víru z dětství a v zoufalém hledání se přimknul k nacismu, který chtěl civilizaci zničit. EKD neguje antropologickou nedostatečnost člověka (hřích), která je fundamentem Nového zákona, tváří se jakoby morálně bezchybné jednání bylo hlavním produktem lidské aktivity, zatímco Pavel a Luther ukazují, že je to vždy vedlejší produkt, důsledek víry. Kdo věří a účastní se milosti boží, je podle luteránské víry schopen rozumného normativního jednání. Věřící podle tradice potřebuje církev jako spásu hledající společenství, v předkládaných článcích se mluví o tom, že luteránská církev spojuje i lidi, kteří s ní nejsou spojeni vírou a milostí, očividně se to podobá síti morálně dobrých aktivistů z neziskovky, kteří nepotřebují ani víru, ani milost. Po touze člověka po přesahu k bohu, o hříšné podstatě člověka a roli vykupitele se nemluví. Takové pojetí jednání nevede k morálně správnému jednání, ale k tápajícímu nebo amorálnímu.
Morální jednání člověka založené pouze na imperativech rozumu není možné, mluví o tom Hegel ve filozofii práva v $139, morálka a zlo mají společné kořeny, podobně Luther „v přirozenosti člověka je nenávist k Bohu“, EKD na to zapomněla. Je to rozpoznatelné z konkrétních akcí jejích aktivistů. Je velmi sporné pomáhat masové imigraci do Německa z tribálních zemí, toto hypermoralistické nasazení církve skončí vraždami a násilím, v Hegelově a Lutherově jazyku se to nazývá zlem. Církev, která se tendenčně proklamuje jako neziskovka, v níž nejde o víru jako nutný předpoklad metanoia, ale o víru chápanou jako difuzní autentickou zbožnost, opustila své pilíře a jde cestou institucionální sebevraždy. Víra buduje spojení mezi člověkem a bohem, společenský a politický aspekt, které EKD tak akcentuje, je sekundární. Tisíciletý úspěch západu spočívá právě na této odluce, víra staví na osobní vazbě člověka k bohu a na setkání s ním v bližním. Islám nezná tuto odluku víry a státu. Pokud se církev chápe jako politický aktér, ztrácí svůj tradiční fundament, stát se nestane teonomním, ale církev antroponomní.
K pokusům o církevní sebevraždu lze počítat pokus německých křesťanů očistit církev od všeho židovského v období nacismu. Sladký jed kulturního marxismu v důsledku manipulací po roce 1968 formoval filozofické a teologické základy západního myšlení. Dnes jsou aktivní křesťané ve velké menšině, pokud jim církev nenabídne klasické věroučné obsahy, ale tváří se jako proimigrantská neziskovka, odvrátí se od ní. Vedoucí funkcionáři církve očividně ztratili Lutherovu víru.
Paralelně k intelektuální smrti boha, kterou zažíváme, církve převrací tradiční vyznání víry v jednoduchý folklór kulturního charakteru nebo objektu aktivního ateismu. Většina lidí víru ignoruje bez explicitního ateismu a právě tento trend sledují luteránské církevní body vypracované biskupy pod vedením Bedford-Strohma. Prezentují církev jako politickou-morální neziskovku na způsob Greenpeace nebo Amnesty International. Nemluví se o tom, proč by člověk měl být křesťanem, církevní články jsou naformulovány politickokorektně a gender-participativně byrokratickým jazykem a budují z církve morální neziskovku s politickými cíli. Předkládané klíčové církevní články znamenají kompletní a totální teologický a spirituální bankrot. V článcích se nemluví o ničem, co by už nevykonávaly odborové, zájmové a sociální organizace, pak je ovšem pro člověka lepší a efektivnější pracovat právě s nimi. Smyslem víry je hledání smyslu našeho pozemského života a odkrývání milosti boží, kdo je přesvědčen o těchto dvou pravdách a nevěří, může si zoufat, prvotřídním příkladem je Heidegger, ztratil svoji víru z dětství a v zoufalém hledání se přimknul k nacismu, který chtěl civilizaci zničit. EKD neguje antropologickou nedostatečnost člověka (hřích), která je fundamentem Nového zákona, tváří se jakoby morálně bezchybné jednání bylo hlavním produktem lidské aktivity, zatímco Pavel a Luther ukazují, že je to vždy vedlejší produkt, důsledek víry. Kdo věří a účastní se milosti boží, je podle luteránské víry schopen rozumného normativního jednání. Věřící podle tradice potřebuje církev jako spásu hledající společenství, v předkládaných článcích se mluví o tom, že luteránská církev spojuje i lidi, kteří s ní nejsou spojeni vírou a milostí, očividně se to podobá síti morálně dobrých aktivistů z neziskovky, kteří nepotřebují ani víru, ani milost. Po touze člověka po přesahu k bohu, o hříšné podstatě člověka a roli vykupitele se nemluví. Takové pojetí jednání nevede k morálně správnému jednání, ale k tápajícímu nebo amorálnímu.
Morální jednání člověka založené pouze na imperativech rozumu není možné, mluví o tom Hegel ve filozofii práva v $139, morálka a zlo mají společné kořeny, podobně Luther „v přirozenosti člověka je nenávist k Bohu“, EKD na to zapomněla. Je to rozpoznatelné z konkrétních akcí jejích aktivistů. Je velmi sporné pomáhat masové imigraci do Německa z tribálních zemí, toto hypermoralistické nasazení církve skončí vraždami a násilím, v Hegelově a Lutherově jazyku se to nazývá zlem. Církev, která se tendenčně proklamuje jako neziskovka, v níž nejde o víru jako nutný předpoklad metanoia, ale o víru chápanou jako difuzní autentickou zbožnost, opustila své pilíře a jde cestou institucionální sebevraždy. Víra buduje spojení mezi člověkem a bohem, společenský a politický aspekt, které EKD tak akcentuje, je sekundární. Tisíciletý úspěch západu spočívá právě na této odluce, víra staví na osobní vazbě člověka k bohu a na setkání s ním v bližním. Islám nezná tuto odluku víry a státu. Pokud se církev chápe jako politický aktér, ztrácí svůj tradiční fundament, stát se nestane teonomním, ale církev antroponomní.
K pokusům o církevní sebevraždu lze počítat pokus německých křesťanů očistit církev od všeho židovského v období nacismu. Sladký jed kulturního marxismu v důsledku manipulací po roce 1968 formoval filozofické a teologické základy západního myšlení. Dnes jsou aktivní křesťané ve velké menšině, pokud jim církev nenabídne klasické věroučné obsahy, ale tváří se jako proimigrantská neziskovka, odvrátí se od ní. Vedoucí funkcionáři církve očividně ztratili Lutherovu víru.
Žádné komentáře:
Okomentovat