Operace Bouře
O událostech v chorvatské Krajině před 25 lety píše ve francouzském Causeur Slobodan Despot. Každý rok 4. srpna Chorvatsko oslavuje vyhnání statisíců Srbů ze země, něco takového nemá nikde v Evropě paralelu. 4. srpna před 25 lety začala operace největší etnické čistky od druhé světové války, během 4 dnů vojenské operace Bouře, kterou spustila chorvatská armáda s podporou NATO, se jedna provincie úplně zbavila svého historického srbského obyvatelstva. Chorvatští dobyvatelé žertovali, ale mluvili pravdu, když říkali, že polévka na plotně ještě nevychladla, když poobědvali v srbských domech. 220 000 lidí muselo opustit své domovy, 1867 jich bylo zabito a tisíce Srbů jsou oficiálně pořád nezvěstní. Operace nebyla jenom brutální, ale zůstala úplně nepotrestána. Beztrestná až do té míry, že chorvatský stát si hrdě pozve své přátele, aby slavili vyčištění území od historických, kulturních a lidských stop. Prezident Tujdman, který operaci nařídil, jinak notorický revizionista dějin, umřel klidně ve své posteli. Velitelům operace generálům Gotovinovi a Markačovi zajistili jejich západními protektoři, že předvolání do Haagu bylo pouze administrativní komedií.
Z mezinárodní paměti je operace Bouře úplně vymazána. 10. srpna, v čase, kdy lavina uprchlíků zahltila cesty západní Bosny až do Bělehradu, ministryně zahraničí USA Albrightové svolala náhle tiskovou konferenci, aby hovořila…. o převzetí Srebrenice bosensko-srbskou armádou 11. července, celý měsíc nepovažovala za nutné o tom hovořit. A od tohoto okamžiku se pozornost celého světa soustředila na osud muslimských mužů ve městě na východě Bosny, eradikace celé populace, jejího civilizačního dědictví a domovů 200 km na západ, zůstala navždy zapomenuta.
Pokud by tragédie v Krajině vstoupila do vědomí a srdcí mezinárodní komunity, pak by prezentace jugoslávské války, stejně jak kohabitace mezi islámem a křesťanstvím, mezi katolicismem a ortodoxií, mezi germánsko-latinským a slovanským světem, měla bezpochyby úplně jinou podobu. Západ je zcela uzavřený tomuto dramatu. Všichni ti, kteří se je pokoušeli oživit, nemají moc a hlas Victora Huga, když v podobném případě volal „zabijí se národ“.
Špatné svědomí může sugerovat, že Evropa se tak vášnivě brala za Srebrenici, aby neviděla spáleniště domovů v Krajině. Totiž bez jejího spolupachatelství by k této tragedii nikdy nedošlo. Stejně jako v Srebrenici. Čtvrt století poté jsou v Krajině polomrtvé vesnice, někteří starci zůstali, jiní se vrátili, nenávist je silnější než ekonomické důvody. Devastace v oblasti nedaleko riviéry je chorvatským prokletím. Až na pár osvícených duchů nebo jednoduše humánních charakterů, chorvatská politická a kulturní elita oslavuje vyhnání. Nikdo neprotestuje.
4. srpna se neoslavuje vítězství nad slabou armádou, ale vyhnání národa, který bělehradští protektoři při vyjednáváních hodili přes palubu. V Chorvatsku se každého 4. srpna oživí nacistická atmosféra, která by všude jinde byla zakázána a její symboly konfiskovány. Jsme na východě. To, co je nemyslitelné pro Francouze nebo Němce, se považuje za dobré pro Jugoše a Ukrajince. Krajina stejně jako Ukrajina, znamená hranice, obrovské prostory, kde staletí křižovali nezkrotitelní srbští kozáci, kteří prolévali krev, aby zastavili otomanské invaze. Tito lidé preferovali svobodu nad životem. Eliminujte je z Balkánu nebo z Tauridy a máte Turky před branami. Císařové znali jejich význam, mimo svobodu náboženskou jim udělili speciální chartu přímé podřízenosti rakouskému císaři. Na západě neexistuje ani jeden srbský uprchlík, ať by se jim přihodilo cokoliv, Srbové nikdy nesplní podmínky evropského milosrdenství. Naštěstí!
Pokud by tragédie v Krajině vstoupila do vědomí a srdcí mezinárodní komunity, pak by prezentace jugoslávské války, stejně jak kohabitace mezi islámem a křesťanstvím, mezi katolicismem a ortodoxií, mezi germánsko-latinským a slovanským světem, měla bezpochyby úplně jinou podobu. Západ je zcela uzavřený tomuto dramatu. Všichni ti, kteří se je pokoušeli oživit, nemají moc a hlas Victora Huga, když v podobném případě volal „zabijí se národ“.
Špatné svědomí může sugerovat, že Evropa se tak vášnivě brala za Srebrenici, aby neviděla spáleniště domovů v Krajině. Totiž bez jejího spolupachatelství by k této tragedii nikdy nedošlo. Stejně jako v Srebrenici. Čtvrt století poté jsou v Krajině polomrtvé vesnice, někteří starci zůstali, jiní se vrátili, nenávist je silnější než ekonomické důvody. Devastace v oblasti nedaleko riviéry je chorvatským prokletím. Až na pár osvícených duchů nebo jednoduše humánních charakterů, chorvatská politická a kulturní elita oslavuje vyhnání. Nikdo neprotestuje.
4. srpna se neoslavuje vítězství nad slabou armádou, ale vyhnání národa, který bělehradští protektoři při vyjednáváních hodili přes palubu. V Chorvatsku se každého 4. srpna oživí nacistická atmosféra, která by všude jinde byla zakázána a její symboly konfiskovány. Jsme na východě. To, co je nemyslitelné pro Francouze nebo Němce, se považuje za dobré pro Jugoše a Ukrajince. Krajina stejně jako Ukrajina, znamená hranice, obrovské prostory, kde staletí křižovali nezkrotitelní srbští kozáci, kteří prolévali krev, aby zastavili otomanské invaze. Tito lidé preferovali svobodu nad životem. Eliminujte je z Balkánu nebo z Tauridy a máte Turky před branami. Císařové znali jejich význam, mimo svobodu náboženskou jim udělili speciální chartu přímé podřízenosti rakouskému císaři. Na západě neexistuje ani jeden srbský uprchlík, ať by se jim přihodilo cokoliv, Srbové nikdy nesplní podmínky evropského milosrdenství. Naštěstí!
Žádné komentáře:
Okomentovat