Miliardy versus dopis zhrzené
Předvčerejší historická noc v Bruselu, podobné termíny se skloňují v mainstreamové comedy čtyřikrát do roka, ovšem samotná suma nevratné pomoci evropským ekonomikám, ke čtyřem stům miliardám, není vůbec nic historického a tím méně zázračného. Španělsko zažilo ve své evropskounijní historii nesčíslnou řadu těchto finančních pomocných zázraků, za zdánlivě neškodných podmínek, které akceptují bez výjimky praví i leví – o podstatném rozhoduje bruselský mozek, údajně technokratický.
Španělská ekonomika se nevymyká z problémových ekonomik jižního okraje EU, dnes se velká část významných ekonomů domnívá, že důvodem dlouhodobých krizových stavů je existence společné měny eura, měna přestala být funkcí stavu národní ekonomiky, státy se dobrovolně vzdaly měnových nástrojů, které přirozenou cestou potencují ekonomický růst a chrání vnitřní trh.
Dlouhá desetiletí evropskounijního objetí dovedly zemi do něčeho nebezpečnějšího než jsou ekonomické krize, po letech socialistické a evropskounijní indoktrinace, hlavně mládeže a kultury, země přestala vidět jinou historickou alternativu než je Evropská unie, i kdyby měl ekonomický propad trvat až do konce světa. Přitom i ve Wikipedii je docela dobře rozepsáno jedno heslo „milagro económico“, generalissimus Franco rozdmychal po válce španělskou ekonomiku takovým způsobem, že se růstové parametry srovnávaly s tehdejším japonským zázrakem, Španělsko se zařadilo mezi nejindustriazovanější země na světě, zbavilo se tradiční bídy a strukturálního vývojového zaostávání. Historici tohoto období si samozřejmě neodpustí dodat, že za to všechno se platilo vážnými ekologickými problémy. Nikdo z pamětníků těch dob si na nic takového nevzpomene, komunistický tisk té doby by to velmi hloubkově komentoval, tuto fikci komentuje až dnešní evropskounijní pokroková historie. Zde je evidentně důvod španělských problémů, místo technokratických bruselských mozků by se měl stát obracet ke svým mozkům a svým preferencím a inspirovat se generalissimem.
Španělsko, jak se běžně píše, už 15 let zažívá dlouhodobý Brain Drain, kdo něco umí, snaží se zemi opustit. Španělsko dostane zhruba 72 miliardovou půjčku a 67 miliard nevratné pomoci, která bude vyplácena až země představí plán reforem a to má zemi zachránit, hlavně ovšem nikdo neví od čeho nebo se to ani nesmí pojmentovat. Španělsko dlouhodobě prochází obdobím deindustrializace, která najde i univerzitní zdůvodnění, údajně vznikají nebo vzniknou technologicky progresívní sektory, které ponesou ekonomiku. Zatím v zemi nejsou hypermoderní fabriky nikde vidět, 73 miliardovou zakázku na rychlou železnici mezi Andaluzií a Galicíí dostali Číňané. Jednoduchá fakta mají tvrdé kosti, říkal už Lenin, v roce 2019 podala stejně velká jižní Korea 19 000 patentů, Španělé necelou desetinu. Podle PISA a podobných studií má jižní Korea 409 studentů z tisícovky v klasifikaci z matematiky v nejvyšších kategoriích, Španělsko 34 studentů. Váhání holandského premiéra Marka Rutteho dát Španělsku a spol. holandské peníze, bylo zcela na místě, evropskounijní mantra o reformách ordinovaných bruselským centrem, které otevřou zemi technologickým zázrakům, je nesmyslem, Španělé si musí pomoct sami, ať proštudují generalissimovy principy ekonomického vládnutí.
V dnešních druhých španělských novinách ABC publikovali patetický dopis pětadvacetileté Eleny M., asi bude situace dost vážná, když něco takového zveřejnili. Jsme ztracená generace, v 25 nemůžeme začít normální život a nyní další krize. V 2012 jsem vstoupila na univerzitu, obor ekonomie, čtvrtý rok na Erasmu v Německu, stáž u mezinárodní automobilové značky v oddělení distribuce a prodeje, v letních měsících jsem tam ve skladu archivovala při 40 stupních. Odešla jsem do Anglie, abych vylepšila angličtinu, pak jsem v Madridu dokončila magistra v oboru mezinárodních ekonomických vztahů a praktikovala za 300 eur v důležité instituci zahraničního obchodu. A tím končí celá má kariéra, snila jsem o tom, že po ukončení studií vstoupím do pracovního procesu a osamostatním se od svých rodičů. Ale na každém přijímacím řízení mě bez udání důvodů odmítnou. Pouze tři měsíce jsem byla na časově limitované brigádě v místní radnici, jako telefonistka za 500 eur měsíčně, a nyní k tomu koronavirová krize. Od března jsem na pracovním úřadě, dál už nemohu, nevím, jak přimět společnost, aby dala mladým lidem šanci?
Žádné komentáře:
Okomentovat