Kteří praví?
Na konferenci evropských lidovců v Zábřehu předseda španělských lidovců Pablo Casado před Merkelovou a Tuskem, freneticky aplaudovali když prohlásil, že je třeba strhnout zdi ryzímu jedu nacionalismu, populismu, identitarismu a protekcionismu, nacionalismus má být jedem v historii člověka v Evropě, který je nutno eliminovat z prostoru právního státu. Casado je inspirován katálánským separatismem, ovšem Merkelová, Tusk a další, jeho katalánskou obsesi okamžitě extrapolují do nenávisti k evropským národům generelně. Casado zahrnuje do těchto negativních termínů jedním dechem Vox i ortodoxně levičácké Podemos, které chce demontovat španělskou monarchii. Casado prohlásil, že politicky podporovaná imigrace je vodou na mlýn populismu a Evropa by tudíž měla víc chránit své hranice. Dalším cílem jeho kritiky byl protekcionismus, který staví limity svobodnému trhu a prosperitě. Jeho předchůdce Rajoy mluvil zcela obdobně, podle statistik v období lidovecké vlády přišlo do Španělska víc imigrantů než za předchozích socialistů.
Casadova kritika imigrace neplyne z podstaty věci, ale je to gesto k potenciálním voličům, nárokuje si pravicovost, ale atakuje klíčové pravicové principy. Národ a historie, to je jedno a totéž, národní celek se pozvedl do historie z primitivní populace a s Evropskou unií má velkou šanci, že se tam opět vrátí, Spengler mluví o zfelláhovatění, z Egypťanů se stali navždycky už jenom felláhové, něco podobného hrozí Evropanům s podobným typem politiky jako prosazuje lidovecká tribuna. V Andaluzii, v Madridu a Murcia naštěstí Casado zapomněl na nenávist k populismu, kterou hlásá a spojil se v lokálních parlamentech s Voxem. Casadův názor není zdaleka většinovým názorem ve španělské lidové straně, většinový je konzervativně pravicový náhled, nikoliv liberálně progresívní směr, který víc patří do sociální demokracie.
V Záhřebu seděl na tribuně i Berlusconi z Forza Italia (FI), v rétorice je podstatně umírněnější a racionálnější než Casado, téměř se neliší od Salviniho a pokud se trendy nezvrátí, brzy spolu povládnou. Berlusconi kategoricky odkázal do patřičných mezí místopředsedkyni poslanecké sněmovny z FI Maru Carfagnu, která používá podobnou rétoriku a demagogii proti Salvinimu jako Casado proti Voxu.
Bezvýhradné proevropskounijní přitakání a v důsledku odevzdání národní suverenity bruselskému komisariátu je hlavní dělící čarou dnešního politického boje. Partaje, které přitakají bruselské diktatuře, přes jakékoliv minulé postoje, jsou okamžitě amnestovány, italské M5s je najednou z populistického hnutí akceptovatelnou stranou odměněnou místopředsednictvím v Evropském parlamentu, nepřítelem number one je Salvini a Lega. Bruselem řízená maistreamová média nevidí hlavního nepřítele v bigotně komunistickém Podemos, ale ve státotvorné straně patriotů Vox. Řecká Syriza v okamžiku, kdy zradila výsledky referenda a podřídila Řecko evropskounijnímu diktátu se okamžitě stala vítanou a frekventovatelnou stranou. Proevropskounijní antinárodní blok partají, médií a pseudo kultury má neomezený přístup k financím a masívní podporu vládnoucích.
V pravicovém proudu evropské politiky, nejenže nepřevládá shoda nad podstatnými principy a jejich hierarchií, ale často dochází k exkomunikaci pravicových politiků, např. v přesvědčivě pravicovém médiu FreeWestMedia se dočteme, že Bannon zradil, protipapežskými postoji kompromitoval Salviniho Legu v očích Italů, v zemi, kde katolicismus má velký vliv. Až tak moc ji nekompromitoval, pravice se Salvinim v čele vede v průzkumech. Od počátku Bannonova vstupu do evropské politiky bylo jasné, že by se musel stát zázrak, aby něčemu pomohl, ten se pouze nestal, o žádnou zradu nejde.
V dobrém španělském pravicovém médiu Vozpopuli, které má přes tři milionů čtenářů, jsou až na výjimky alergičtí na pravicový Vox, animozita nejspíš pramení z postoje Vox k frankistickému období, Vozpopuli je silně antifrankistický a Vox pro objektivnější čtení historie. V Rakousku vládl pár měsíců lidovecký kancléř Kurz s pravicovými svobodnými, ale pak dal přednost evropskounijnímu odevzdání a zfelláhovatění Rakušanů, svobodné exkomunikoval a povládne se zelenými. Je zajímavé, jak silně Spenglerova teze platí, čím vyhraněnější národní politika ve smyslu státní suverenity, jako v Maďarsku a Polsku, tím významnější roli a větší vliv na dobové politické procesy.
V evropských zemích málokdy došlo ke spojení pravicových sil, u levice to bylo časté, např. předválečné protifašistické fronty, po válce komunisté s Mitterandovými socialisty atd. U pravice různé ideologické inspirace nedovolí něco podobného. Ve Francii postgaulistické strany se vždy silně demarkovaly od le Penovy Národní fronty a to až do té míry, že jim hrozí vymizení. S Macronem je liberální pravice u moci, RN Marine le Penové se v průzkumech popularity pohybuje kolem 25%, stejně jako Macronova strana. Postgaulističtí republikáni nikdy nepřekročí dobovou pověru a nespojí se s le Penovou, stejně jako ona nepodpoří pravicového kandidáta, který by byl stravitelnější než ona. Na pravici malé procento dostane Dupont-Aignan, d´Asselineau a patrioti Floriana Philippot, pokud tento mimořádně talentovaný anti-evropskounijní politik, kdysi první místopředseda Národní fronty, nebude zjara zvolen starostou ve Forbachu, pravděpodobně skončí s politikou ke škodě všech francouzských patriotů. S odstřelením Fillona v prezidentských volbách velká část republikánského elektorátu přešla k Macronovi. Ve Francii se v příštích prezidentských volbách antimacronovská většina přikloní k jasně formulované politice odpovídající dvěma hlavním problémům - imigrace a bezperspektivní ekonomická politika, spojená pravice by měla velkou šanci, stejně jako v minulých volbách ji nejspíš zahodí.
Žádné komentáře:
Okomentovat