Velký paradox - liberalismus deptá tržní ekonomiku
Dva články německého ekonoma Flassbecka v Makroskopu přetiskly celoitalské Il Giornale a Scenarieconomici, mají být velmi inspirativní. Flassbeck kdysi sekundoval na postu státního tajemníka na německém ministerstvu financí Lafontainovi, když Lafontaine (a jeho ekonomické koncepce) prohrál se Schroedrem, opustil též Flassbeck německou vládu. Flassbeck ilustruje a vysvětluje na delších časových řadách změnu, ke které došlo mezi obdobím „úspěšných třiceti“ poválečných let a pozdějším obdobím neoliberalismu. Z jeho analýz plyne podivný paradox – v neoliberalistickém období, bez státních intervencí ve směru investic a dluhové politiky, se ekonomika dostane do potíží. Keynesiánská injekce je nezbytná, aby se uchoval při životě pacient propadlý chorobě neoliberalismu.
Liberalismus chápe kapitalismus jako historii úspěchů. Ovšem liberalistické uchopení kapitalismu vrhlo ekonomiku do těžké krize. Flassbeck se retrospektivně zamýšlí nad posledními sedmdesáti lety. Kapitalismus má evidentně úspěšnou historii, stačí se podívat na podmínky života před 200 lety, nelze negovat obrovský pokrok. Pokrok neměl spojitý nepřetržitý charakter, občas enormní šoky a krize, které často podstatně zhoršily životní podmínky pracujících. V rozvinutých zemích se životní podmínky vylepšovaly téměř spojitým způsobem, pracující ovšem museli tvrdě bojovat, aby participovali na potenciálním růstů příjmů, který kapitalistická ekonomika generovala. Před sto lety nebylo zřejmé, zda-li pokrok bude mít trvající charakter. Ve velkém se účast pracujících na všeobecném blahobytu nastolila po druhé světové válce. Platí to především pro západní industrializované země. V rozvojových zemích je až dodnes účast pracujících mas na produktivní výkonnosti spíš výjimkou. Systém, který je tak efektivní, toleruje v těchto zemích absolutní bídu a život na pokraji udržitelnosti.
Je evidentní, že poválečné období od 1950 do 1970 přineslo úžasné výsledky v růstu příjmů, zaměstnanosti a spoluúčasti zaměstnanců. V Německu se této době říká „ekonomický zázrak“ a často se to připisuje dobré ekonomické politice v zemi (Ludwig Erhard). Je to jeden z mýtů, kterými se Německo oslavuje. Období Bretton Woods (zlatý standard nahrazen dolarem, pevný kurs měn vůči dolaru) znamenalo fázi prosperity ve všech industrializovaných zemích, někde úspěchy ještě větší než v Německu. Ovšem i rozvojové země se asociovaly s tímto progresem, lépe než v předchozím období a lépe než v dalším období. Znamená to, že zde někde musí být skryté fundamenty globální historie úspěchu, které jdou mimo německé specifikum a mimo osoby, které v Německu vládly.
Profesor Flassbeck analyzuje průběh spousty časových řad (viz. Makroskop červenec 2019) ekonomických parametrů posledních sedmdesáti let. Reálné růstové parametry v Německu v tomto období byly víc než působivé. V prvních deseti letech se ekonomický růst pohyboval kolem 8.3%, v letech 1961-70 dosahuje 4.5%, v roce 1967 přišla první ekonomická recese. Toto období se chápe jako doba rychlé rekonstrukce státu, kdy se saturovaly potřeby obyvatelstva. Naplnění potřeb není však kategorie, která může vysvětlit ekonomickou dynamiku. Systém Bretton Woods vytvořil podmínky, které favorizovaly investice; mohla se efektivně rozvinout tržní aktivita podpořená podnikatelskými investicemi.
Od padesátých let německý růst pomalu klesá, Německo se nacházelo relativně v dobrém období v důsledku kompetitivity dané mzdovým dumpingem. Situace v Evropě byla horší, neplatí to pro USA. Uvažme investiční podnikovou aktivitu v Německu, od sedmdesátých let se jde dolů. Malý vzestup podnikových investic koncem osmdesátých let v důsledku sjednocení, díky čemu se podnikatelské investice dostaly na novou úroveň, ale v průběhu let lze opět konstatovat oslabení. Takový výsledek, i když ekonomická politika dělala vše možné, aby stimulovala privátní investice. Nejdůležitějším slovem období bylo snížení daní z příjmu právnických osob na polovinu.
Musí to být podmínky systému Bretton Woods, které z pozdějšího pohledu, vytváří neopakovatelný prostor pro privátní investice. Tyto podmínky se kompletně ignorují, měly makroekonomickou povahu. Instituce a trh jsou jednou stranou, podmínky favorizující privátní investice jsou druhou stranou mince.
Je mimo pochyby, že růstová dynamika v období Bretton Woods šla ruku v ruce se mzdovou dynamikou (viz grafy v Makroskopu). Od 1958 do 1978 rostly mzdy v průměru o 7%. Znamená to, že všichni partneři v tarifních jednáních byli ochotni to akceptovat, zaměstnavatelé se domnívali, že zaměstnanci s takovou mírou nominálního mzdového růstu budou adekvátně participovat na růstu produktivity (tzn. rovnoměrné rozdělení růstu).
Morální a duchovní zlom – Flassbeck ironizuje Kohlova slova 1982, kdy svrhl kancléře Schmidta. Od počátku osmdesátých let začíná kulhat zvyšování mezd. Německé sjednocení krátce podpořilo podniky. Pak v devadesátých letech odumírá starý model participace pracujících na růstu produktivity. Od nástupu rudo-zelené vlády (Schroeder-Fischer) a pak s velkou koalicí se pozice odborů a pracujících tak zhoršila, že mezi 1996-2008 došlo k rekordnímu zápornému průměrnému mzdovému nárůstu. Je to dáno mentální polohou mainstreamových ekonomických modelů, jejichž jmenovatelem je odmítnutí toho, co je obsahem keynesiánství. Nejen, že se přisuzuje vina keynesiánství za inflační krize a nezaměstnanost (v sedmdesátých letech), ale věřilo se, že se změnou tržních fundamentů – zejména s nastolením čistě konkurenčních vztahů na trhu práce – se dá čelit výzvám světové integrované ekonomiky. Kohlovo „morální a duchovní zlom“ má na mysli právě toto. V té samé době Reagan a Thatcherová nastolili systém, který v jejich očích (a v očích ekonomů, kteří je inspirovali jako F.A. von Hayek) znamenal jedinou možnou podobu tržní ekonomiky. Tímto uzavřeli dlouhou fázi velkého úspěchu kapitalismu, je to tragedie i paradox.
Veřejné mínění západních demokracií, obzvlášť politici, média a většina akademiků v sociálních vědách mají tendence interpretovat politické jevy pouze z politického zřetele. Nastoupení k moci Reagana, Kohla, Thatcherové se chápe jako normální politická záležitost daná politickým propadem levice a s ní i keynesiánství. Po ropné krizi se tedy nastoluje v západních demokraciích nová ekonomická politika.
Z čistě politického zřetele je to adekvátní popis, z intelektuálního pohledu regrese, totiž koncepční základ tohoto průlomu byl založen na myšlenkách dvacátých let minulého století, myšlenky, které selhaly a byly vyvráceny. Nebylo to nic nového, politika nabídky měla keynesiánství, které akcentovalo roli poptávky, nahradit. Kořeny se najdou v 18. století (Sayův zákon – nabídka vytváří poptávku). Pokud by někdo něco podobného udělal ve fyzice, vrátil se k Newtonově mechanice a opominul pozdější teorie, byl by považován za blázna. V ekonomii se dá udělat akademická kariéra znovuobjevením starých falešných teorií a ignorujíc pokroky keynesiánství. Jinými slovy, vrátili jsme se k vymýcení role poptávky v rozhodovacích mechanismech, v kterých se podnikatel nachází když přemýšlí o investicích, přitom v třicátých letech minulého století bylo objeveno, že tento faktor musí být bezpodmínečně zohledněn.
Kde je rozhodující faktor rozdílu mezi politikou nabídky a poptávky? První se opírá o strukturální efekty, efektivní v střednědobém horizontu, aniž by by zohlednila momentální situace ve svém celku; politika poptávky cílí na zlepšení všeobecných podmínek, v kterých podniky působí, v předvídatelném časovém horizontu. Ve skutečnosti jsou to efekty krátkého období. V reálném světě podnikatelé nemají jiný časový rámec. To co zastánci politiky nabídky nazývají střednědobým obdobím, znamená pouze: pokud všechno půjde dobře a nedojde k nepředvídanému, moje opatření trochu zlepší konečný výsledek. Zda-li všechno půjde dobře, nemůže politika nabídky ovlivnit. Spoléhá se pouze, že tomu tak bude. Impulzy tedy přicházejí odkudkoliv.
Jak může někdo doufat, že udělá lepší hospodářskou politiku na základě teorie tak omezeného náhledu, oproti teorii, která měla širší horizont, a tedy relevantnější? Nejvýraznější aspekty intelektuální bídy tohoto duchovního zlomu se projeví v monetární teorii a na pracovním trhu. Pokud se stát apriori eliminuje ze zásahů na monetárním trhu, pak se vracíme ke kvantitativní rovnici staré několik staletí, která nikdy nebyla bází monetární politiky, odvoláváme se k modelu pracovního trhu, který ignoruje efekty poptávky, pracovní trh asimiluje na něco úplně jiného. Monetaristé kolem Friedmana (on je geniální prodavač) se jednoduše domnívají, že monetární kvantita, jejíž růst je vždy dán centrální bankou a která vykazuje úzkou korelaci s dynamikou inflace a rychlost oběhu peněz jsou kalkulovatelné. Pro tyto teze se nikdy nenašla vědecká opora. Tyto teze jsou 30 let základem politiky, se zdůvodněním rigidního boje centrální banky s inflací, tato politika drasticky limitovala růstové možnosti a vyžádala si obrovské náklady.
Dva články německého ekonoma Flassbecka v Makroskopu přetiskly celoitalské Il Giornale a Scenarieconomici, mají být velmi inspirativní. Flassbeck kdysi sekundoval na postu státního tajemníka na německém ministerstvu financí Lafontainovi, když Lafontaine (a jeho ekonomické koncepce) prohrál se Schroedrem, opustil též Flassbeck německou vládu. Flassbeck ilustruje a vysvětluje na delších časových řadách změnu, ke které došlo mezi obdobím „úspěšných třiceti“ poválečných let a pozdějším obdobím neoliberalismu. Z jeho analýz plyne podivný paradox – v neoliberalistickém období, bez státních intervencí ve směru investic a dluhové politiky, se ekonomika dostane do potíží. Keynesiánská injekce je nezbytná, aby se uchoval při životě pacient propadlý chorobě neoliberalismu.
Liberalismus chápe kapitalismus jako historii úspěchů. Ovšem liberalistické uchopení kapitalismu vrhlo ekonomiku do těžké krize. Flassbeck se retrospektivně zamýšlí nad posledními sedmdesáti lety. Kapitalismus má evidentně úspěšnou historii, stačí se podívat na podmínky života před 200 lety, nelze negovat obrovský pokrok. Pokrok neměl spojitý nepřetržitý charakter, občas enormní šoky a krize, které často podstatně zhoršily životní podmínky pracujících. V rozvinutých zemích se životní podmínky vylepšovaly téměř spojitým způsobem, pracující ovšem museli tvrdě bojovat, aby participovali na potenciálním růstů příjmů, který kapitalistická ekonomika generovala. Před sto lety nebylo zřejmé, zda-li pokrok bude mít trvající charakter. Ve velkém se účast pracujících na všeobecném blahobytu nastolila po druhé světové válce. Platí to především pro západní industrializované země. V rozvojových zemích je až dodnes účast pracujících mas na produktivní výkonnosti spíš výjimkou. Systém, který je tak efektivní, toleruje v těchto zemích absolutní bídu a život na pokraji udržitelnosti.
Je evidentní, že poválečné období od 1950 do 1970 přineslo úžasné výsledky v růstu příjmů, zaměstnanosti a spoluúčasti zaměstnanců. V Německu se této době říká „ekonomický zázrak“ a často se to připisuje dobré ekonomické politice v zemi (Ludwig Erhard). Je to jeden z mýtů, kterými se Německo oslavuje. Období Bretton Woods (zlatý standard nahrazen dolarem, pevný kurs měn vůči dolaru) znamenalo fázi prosperity ve všech industrializovaných zemích, někde úspěchy ještě větší než v Německu. Ovšem i rozvojové země se asociovaly s tímto progresem, lépe než v předchozím období a lépe než v dalším období. Znamená to, že zde někde musí být skryté fundamenty globální historie úspěchu, které jdou mimo německé specifikum a mimo osoby, které v Německu vládly.
Profesor Flassbeck analyzuje průběh spousty časových řad (viz. Makroskop červenec 2019) ekonomických parametrů posledních sedmdesáti let. Reálné růstové parametry v Německu v tomto období byly víc než působivé. V prvních deseti letech se ekonomický růst pohyboval kolem 8.3%, v letech 1961-70 dosahuje 4.5%, v roce 1967 přišla první ekonomická recese. Toto období se chápe jako doba rychlé rekonstrukce státu, kdy se saturovaly potřeby obyvatelstva. Naplnění potřeb není však kategorie, která může vysvětlit ekonomickou dynamiku. Systém Bretton Woods vytvořil podmínky, které favorizovaly investice; mohla se efektivně rozvinout tržní aktivita podpořená podnikatelskými investicemi.
Od padesátých let německý růst pomalu klesá, Německo se nacházelo relativně v dobrém období v důsledku kompetitivity dané mzdovým dumpingem. Situace v Evropě byla horší, neplatí to pro USA. Uvažme investiční podnikovou aktivitu v Německu, od sedmdesátých let se jde dolů. Malý vzestup podnikových investic koncem osmdesátých let v důsledku sjednocení, díky čemu se podnikatelské investice dostaly na novou úroveň, ale v průběhu let lze opět konstatovat oslabení. Takový výsledek, i když ekonomická politika dělala vše možné, aby stimulovala privátní investice. Nejdůležitějším slovem období bylo snížení daní z příjmu právnických osob na polovinu.
Musí to být podmínky systému Bretton Woods, které z pozdějšího pohledu, vytváří neopakovatelný prostor pro privátní investice. Tyto podmínky se kompletně ignorují, měly makroekonomickou povahu. Instituce a trh jsou jednou stranou, podmínky favorizující privátní investice jsou druhou stranou mince.
Je mimo pochyby, že růstová dynamika v období Bretton Woods šla ruku v ruce se mzdovou dynamikou (viz grafy v Makroskopu). Od 1958 do 1978 rostly mzdy v průměru o 7%. Znamená to, že všichni partneři v tarifních jednáních byli ochotni to akceptovat, zaměstnavatelé se domnívali, že zaměstnanci s takovou mírou nominálního mzdového růstu budou adekvátně participovat na růstu produktivity (tzn. rovnoměrné rozdělení růstu).
Morální a duchovní zlom – Flassbeck ironizuje Kohlova slova 1982, kdy svrhl kancléře Schmidta. Od počátku osmdesátých let začíná kulhat zvyšování mezd. Německé sjednocení krátce podpořilo podniky. Pak v devadesátých letech odumírá starý model participace pracujících na růstu produktivity. Od nástupu rudo-zelené vlády (Schroeder-Fischer) a pak s velkou koalicí se pozice odborů a pracujících tak zhoršila, že mezi 1996-2008 došlo k rekordnímu zápornému průměrnému mzdovému nárůstu. Je to dáno mentální polohou mainstreamových ekonomických modelů, jejichž jmenovatelem je odmítnutí toho, co je obsahem keynesiánství. Nejen, že se přisuzuje vina keynesiánství za inflační krize a nezaměstnanost (v sedmdesátých letech), ale věřilo se, že se změnou tržních fundamentů – zejména s nastolením čistě konkurenčních vztahů na trhu práce – se dá čelit výzvám světové integrované ekonomiky. Kohlovo „morální a duchovní zlom“ má na mysli právě toto. V té samé době Reagan a Thatcherová nastolili systém, který v jejich očích (a v očích ekonomů, kteří je inspirovali jako F.A. von Hayek) znamenal jedinou možnou podobu tržní ekonomiky. Tímto uzavřeli dlouhou fázi velkého úspěchu kapitalismu, je to tragedie i paradox.
Veřejné mínění západních demokracií, obzvlášť politici, média a většina akademiků v sociálních vědách mají tendence interpretovat politické jevy pouze z politického zřetele. Nastoupení k moci Reagana, Kohla, Thatcherové se chápe jako normální politická záležitost daná politickým propadem levice a s ní i keynesiánství. Po ropné krizi se tedy nastoluje v západních demokraciích nová ekonomická politika.
Z čistě politického zřetele je to adekvátní popis, z intelektuálního pohledu regrese, totiž koncepční základ tohoto průlomu byl založen na myšlenkách dvacátých let minulého století, myšlenky, které selhaly a byly vyvráceny. Nebylo to nic nového, politika nabídky měla keynesiánství, které akcentovalo roli poptávky, nahradit. Kořeny se najdou v 18. století (Sayův zákon – nabídka vytváří poptávku). Pokud by někdo něco podobného udělal ve fyzice, vrátil se k Newtonově mechanice a opominul pozdější teorie, byl by považován za blázna. V ekonomii se dá udělat akademická kariéra znovuobjevením starých falešných teorií a ignorujíc pokroky keynesiánství. Jinými slovy, vrátili jsme se k vymýcení role poptávky v rozhodovacích mechanismech, v kterých se podnikatel nachází když přemýšlí o investicích, přitom v třicátých letech minulého století bylo objeveno, že tento faktor musí být bezpodmínečně zohledněn.
Kde je rozhodující faktor rozdílu mezi politikou nabídky a poptávky? První se opírá o strukturální efekty, efektivní v střednědobém horizontu, aniž by by zohlednila momentální situace ve svém celku; politika poptávky cílí na zlepšení všeobecných podmínek, v kterých podniky působí, v předvídatelném časovém horizontu. Ve skutečnosti jsou to efekty krátkého období. V reálném světě podnikatelé nemají jiný časový rámec. To co zastánci politiky nabídky nazývají střednědobým obdobím, znamená pouze: pokud všechno půjde dobře a nedojde k nepředvídanému, moje opatření trochu zlepší konečný výsledek. Zda-li všechno půjde dobře, nemůže politika nabídky ovlivnit. Spoléhá se pouze, že tomu tak bude. Impulzy tedy přicházejí odkudkoliv.
Jak může někdo doufat, že udělá lepší hospodářskou politiku na základě teorie tak omezeného náhledu, oproti teorii, která měla širší horizont, a tedy relevantnější? Nejvýraznější aspekty intelektuální bídy tohoto duchovního zlomu se projeví v monetární teorii a na pracovním trhu. Pokud se stát apriori eliminuje ze zásahů na monetárním trhu, pak se vracíme ke kvantitativní rovnici staré několik staletí, která nikdy nebyla bází monetární politiky, odvoláváme se k modelu pracovního trhu, který ignoruje efekty poptávky, pracovní trh asimiluje na něco úplně jiného. Monetaristé kolem Friedmana (on je geniální prodavač) se jednoduše domnívají, že monetární kvantita, jejíž růst je vždy dán centrální bankou a která vykazuje úzkou korelaci s dynamikou inflace a rychlost oběhu peněz jsou kalkulovatelné. Pro tyto teze se nikdy nenašla vědecká opora. Tyto teze jsou 30 let základem politiky, se zdůvodněním rigidního boje centrální banky s inflací, tato politika drasticky limitovala růstové možnosti a vyžádala si obrovské náklady.
Žádné komentáře:
Okomentovat