babis

Optika posunutá

V televizním hovoru si umělec Kocáb stěžuje, že začíná nebo už je v plném proudu nová normalizace, Babiš měl ovládnout klíčová média a podobně jako KSĆ tenkrát, tak dnes on. Kocáb si nevšiml jedné věci, on a jemu podobní znormalizovali v devadesátých letech státní média, mají mediální monopol už třicet let hlásat svoji velkou unifikovanou pravdu ve státní televizi a rozhlase, kterých se zmocnili. Kolikrát za posledních deset let dostal Kocáb prostor v televizi pro svou pravdu? Nejen uměleckou pravdu, ale i politickou. Důsledkem je umělecká mizérie v ČT, její tvorba se zdaleka nedá srovnávat s tvorbou minulé epochy, jsou schopni vytvořit většinou jen kýč s kýčovitými lidmi. Kdo dal právo veřejným informačním  kanálům ohlupovat lidi permanentními soutěžemi typu umělci a významní tančí nebo zpívají, novinářka tančí (špatně) a zadarmo?  Jaký zákon dává těmto lidem monopol na uzurpaci i politického mediálního prostoru.
      Ve Francii není myslitelné, že by např. Mirelle Mathieu nebo zesnulý Aznavour dávali politické rozhovory v médiích a očerňovali státní funkcionáře. Aznavour projevoval velkou  lásku k Francii i ke svému původnímu národu, k Arménii. Financoval velké kulturní projekty v této zemi a v Karabachu, např. velké kulturní centrum v Jerevanu. U českých umělců nic takového pozorovatelné, a když, tak to má nemístnou politickou valenci a propagandu, o to víc jsou ochotni zpochybňovat kvality vlastního národa v intencích evropskounijní ideologie.
      Prvoplánová rovina této české demagogie je celkem snadno rozšifrovatelná, aplaudovat ji budou snad pouze pohlaváři tzv. demokratického bloku, kteří dostanou ve veřejnoprávní televizi časový prostor a co je hlavní, inscenační režijní podporu, jak se jim to hodí. V Česku si národ i po třiceti letech normalizace nového typu uchovává kritický nadhled, jak k minulé, tak k dnešní normalizaci a též odvahu k názoru.
     V Německu evropskounijní demagogie úplně ovládla ducha doby a zcela se zmocnila mediálního i akademického prostoru. V podobném typu demagogie mají existovat ostrovy antidemokracie a tam se jedním dechem dodává rasismu, fašismu atd.  Ty ostrovy to je hrstka lidí v jediné alternativní straně, v AfD. Ředitel státem subvencovaného Institutu pro demokracii a občanskou společnost sociolog Matthias Quent: první povinností demokrata je bojovat s pravicovým radikalismem, a podle něj je to hlavně AfD. Quent mluví o  fundamentech nezbytného pozitivního scénáře budoucnosti. A němečtí muži ze strachu ztratili přirozenou plodnost. Stalinský sociolog Quent a jeho názor je dnes většinový v akademickém světě: Pravicoví nebudou poraženi běžnými silami, budou poraženi pouze tehdy, když si demokraté uvědomí, že stranám a médiím, které inklinují napravo, se musí vzít půda pod nohama. Tj. komukoliv, kdo inklinuje napravo se musí odebrat status. Mainstreamu německé provenience nestačí, že AfD, která má v Bundestagu osmdesát poslanců, je vystavena každodennímu brutálnímu tlaku levičáků, funkcionářům podpalují auta, fyzické násilí, zasedáním strany se nepronajme místnost atd. Musí se jít až k osobnímu welfaru a ke společenské skandalizaci jednotlivých členů. Celospolečenské vymývání mozků dostoupilo v Německu do takové úrovně, že neexistují historické paralely. Vždycky totiž existovaly ve společnosti i malé skupiny, intelektuálně významné, které si uchovaly soudnost a po pády režimu se mohl rychle obnovit přirozený běh věcí, v Německu v 1945 třeba velká část akademické půdy, katolíci atd.
      Dnes je to horší. Pseudověda ovládla akademická pole, z ní vychází teoretičtí političtí propagandisté typu Quent, na této struktuře staví partajní ideologie a propaganda mainstreamových médií. A odtud velmi silné nebezpečné vyzařování na mimo německou akademickou půdu a média.
    Režimní ideologie staví na teoretických pověrách: Transnacionální pohyb, tj. finanční trhy a migrační toky nelze v rámci národního státu kontrolovat; národní stát jako zpochybnitelný držitel zpátečnické struktury. Profesorka Cornelia Koppetsch: Rozhodujícími aktéry dneška jsou globální podniky, nadnárodní organizace a nevládní neziskovky. Tyto struktury mobilizují specifické politické síly s kterými se národní státy nemohou měřit. Kulturní identita má hybridní podobu. Společenství, jako jsou nová náboženství, politická a etnická společenství s vlastními tradicemi, stojící mimo přirozené hranice, často transnacionální a subkulturní – přirozeně se polohují mimo mainstreamovou kulturu.
    Tedy středověká náboženství stojí legitimně vně mainstreamu, mainstream jim musí umožnit existenci, tradice a kultura vlastního národa nemá v úvahách profesorky právo na přirozenou existenci. Jsou to akademické mýty a pověry, které nemají v realitě oporu, s kterými se však nepolemizuje. Pokud se vychází z podobných nesmyslů a pověr, lze dovodit úplně všechno.
      Vlastní národ a jeho suverenita jsou démonické podstaty, ale existuje cesta z národního pekla. Světlo antirasismu a globalismu univerzitních profesorů,  osvícených evropskounijních politiků a umělců otvírá spásonosný anodos. Evropskounijní ideologie nabízí možnost spásy těch nespásoschopných nás. Bukowski: inteligentní lidé jsou plní pochyb (o EU ideologii), idioti jsou naplněni jistotou.