Neměnné a proměnlivé
Na ruském konzervativním serveru Ruskaja ideja, Světlana Lurija, vedoucí vědecký pracovník sociologického ústavu RAN v Sankt-Petěrburgu, se zabývá chápáním tradičního. Do šedesátých let se chápání pojmu řídilo formulacemi Maxe Webera. Postavil proti sobě kategorie tradičního a racionálního. Tradiční instituty, obyčeje a způsoby myšlení se považovaly za brzdy rozvoje společnosti. Interes zkoumání se soustředil na problémy modernizace a tradiční rysy se chápaly v negativních konotacích jako opozice modernizace. Věda se domnívala, že proces modernizace vždycky nahlodá, podryje, oslabí a vytěsní tradici. Mělo se za to, že tradice nemůže čelit současným životním formám a koexistovat s nimi.V polovině šedesátých let se začalo pochybovat o tomto chápání tradice. Pochyba nepřišla od teoretiků modernizace, ale od afrikanistů a badatelů nad východními kulturami – zabývali se společnostmi, které se běžně chápaly jako tradiční. Objevila se řada studií, které se zabývaly problémy modernizace, a které daly popud ke kritickým reflexím nad modernizačními teoriemi, především tezi o statičnosti tradiční společnosti. Od statického chápání tradice se přešlo k dynamickému chápání nebo ke konceptu přechodného období.
Mnozí autoři, i když akceptují nové náhledy na tradici, upřednostňují její původní negativní obsah nebo přímo preferují vypustit tento termín a popisovat přechodné období jinými termíny. Minulé i současné sociální formy se mohou chápat jako vnější projevy plastického historického stylu. Americká etnoložka Anna Raus přišla s pojmem historický styl, který je osnován na obecných kulturních parametrech a hodnotách, je přitom dostatečně tvárným a variantním. Jiní badatelé upřednostňují ponechání pojmu tradice, ale jeho význam jim splývá s historickým stylem.
Klasickým je přístup Edwarda Shilse, podle kterého studování tradice znamená zabývat se různými ideovými variantami na téma přijaté od minulých pokolení, v jeho konceptu, tradice není něčím sebe vytvářejícím a sebe prezentujícím, avšak pouze živá a poznávající lidská aktivita ji může odhalit a modifikovat. Tedy tradice i když pohyblivá a variantní, sama není aktivním prvkem, nemá kreativní obsah. Shils zavedl do učení o kultuře a tradici neobyčejně plodnou koncepci centrální zóny kultury, jako neměnného ukotvení kultury, kulturní zóna sestává z hodnot a věření, které jsou v centru pohybu kulturní periferie. Tato dvojúrovňová struktura předpokládá změny a svazuje je s vědomou lidskou aktivitou. Plyne z toho, že člověk může měnit tradici podle svých záměrů, pokud ponechá hodnoty a víry z ní plynoucí.
Nejoriginálnější z mimo ruských autorů zabývající se tradicí je Shmuel Eisenstadt. Podle něho je tradice nedělitelným prvkem každé sociální kultury - každé sociální organizace i každého jejího elementu. Eisenstadt se detailně zabývá vztahem tradice a charismatu ve společnosti, analyzuje charismatickou výzvu a povahu sociálních situací, a kdy je národ obzvlášť citlivý k takové výzvě. Pro charismatický jev, stejně jako pro jev podmíněný tradicí, je charakteristická představa o ideálním pořádku věcí, o nějakém ideálním řádu, umožňuje to kulturním modelům přesah z charismatické sféry do tradiční a tam hledat stabilitu a institucionalizaci. Kreativní, charismatické a stabilizující elementy jsou v tradici vzájemně spřaženy.
Jako všichni západní autoři píšící o problémech tradice i Eisenstadt se zajímá dichotomií tradice-modernizace. Eisenstadt soudí, že není korektní stavět do protikladu tradiční a modernizované společnosti. Jinak se tradice rozmělní na separované komponenty a odtud vyplyne, že některá z nich (konzervativní) je charakteristická pro tradiční společenství a druhá (kreativnější) pro modernizované společenství. Podle Eisenstadta současnost je specifickým případem tradice, její vnitřní protiklady jsou fundovány v samé tradici. Eisenstadt to ilustruje na konceptu Roberta Redfielda o velké (tradice univerzit a chrámů) a malé tradici (venkovská občina), existujících v rámci jediné kultury. O první z nich se Eisenstadt domnívá, že cílí na expanzi, druhá na institucionalizaci. Skrytá nebo zjevná konfrontace těchto dvou tradic přispívá k rozvoji společnosti a vyprovokuje nové změny. Malá tradice stanovuje limity inovací a je hlavním kritériem jejich zákonitostí.
Podle Eisenstadta centrální zóna kultury má pořádající a osmyslující funkci, která se ozřejmuje v důsledku krystalizace některých jí vnějších specifických komponent, jako je např. sociální a kulturní zkušenost versus institucionalizace na makrosociální úrovni. Eisenstadt vyjasňuje, že k tomu dochází pomocí specifikací: konceptů společnosti v optice kořenů a minulého; obecných atributů a osnov sociální a kulturní identity; hranic, které oddělují dané společenství od jiných; typů kulturních vztahů uvnitř a vně geopolitického místa společenství.
Tradice obnažuje významný adaptivní potenciál, kapacitu měnit se a přizpůsobovat se v měnících se podmínkách. Tradice může mít pozitivní vliv na proces modernizace, proces modernizace může vést k oslabení tradice, ale i k jejímu posílení. Podstatnou charakteristikou tradice je podle vědce její variabilita: uvnitř tradice je možná množina alternativ, každá z nich je svázána s kolektivní identitou. Dobře je to vidět v složitě strukturovaném společenství, kde různé skupiny jsou nositeli různých danému společenství inherentních tradic.
Eisenstadt: „Každá kulturní realita oživuje otázku o základních problémech lidského bytí. Znamená to, že základní nosné parametry kulturní tradice, které jsou tomu či onomu lidskému kolektivu vlastní, se odkrývají k reinterpretaci a rekrystalizaci v tom chápání, které je v daný moment pro společenství aktuální. Populace žijící v rámci toho, co se obvykle nazývá společnost makrosociálně uspořádána, není organizována v jednom systému, ale v různých organizačních úrovních a videch.“
Makrosociální společenství (strukturálně složité) stratifikačně rozdělené do množiny podsystémů (nebo kulturních a etnických skupin), kde každý je nositelem své charakteristické tradice, se dá chápat jako komplex nebo systém tradic, který se nakonec koncentruje kolem nějaké centrální zóny. V jádru, kolem něhož je postaven komplex tradic, leží světově názorová osnova, nejpodstatnější problémy lidské existence a též problémy sociální a kulturní osnovy.
Originální je pojetí tradice sovětského, ruského, arménského kulturologa Eduarda Sarkisoviče Markarjana. Chápe ji jako mechanismus organizace života společnosti. Tradice je „každý kolektivní stereotyp jednání založený na naučeném“, tradice se chápe jako mechanismus kultury, kultura samotná je specifickým způsobem sebeorganizace společenského života lidí, univerzální technologií lidského konání. Kulturní tradice je jednou z vrstev kultury, která proniká do všech jejích pór. Kulturní tradice jsou kolektivními stereotypy lidského konání a jsou nositelem univerzálních funkcí sociální a evoluční sebeorganizace. Nutné dodat, že tradice je klíčovým fenoménem dynamiky a vývoje společnosti.
Markarjan se zabýval problémem dichotomie tradice-změna, domnívá se, že mnohé problémy vznikají z toho důvodu, že splývají pojmy nové a inovace. Kde je podstatný rozdíl? Nové – každá změna v kulturním pohybu. Inovace - individui nebo skupinami přijatý nový stereotyp, který je výchozím bodem formování tradice, která samotná má vazbu k společenské množině tradičních (ne nutně nových) jevů.
Kulturní tradice, psal Markarjan, je i dnes univerzálním mechanismem, který dík selekci a akumulaci zkušenosti a prostorově-časové transmisi, umožňuje dosažení nezbytné společenské stability. Tradice je stěžejním bodem procesu sociální sebeorganizace. Markarjanův přístup vede k pojetí společnosti jako permanentně se měnícího organismu, kde změny nemají chaotický charakter, ale odehrávají se kolem kotvy, kterou je tradice. Umožňuje to v společenském a kulturním životě ukázat to, co nepodléhá změnám, co je pro danou společnost a kulturu konstantou v celé epoše. Tento koncept aplikován na empirický materiál, umožní pochopit, co je v daném společenství a kultuře neměnné a co podléhá změnám, co patří ke kultuře ve všech proměnách časů a věků, a co se mění a jak.
Markarjan vázal tradici na lidské konání jako takové. „Kulturní tradice vytváří jádro všech stereotypů lidského konání... Změnou dané tradiční zkušenosti se mění samotný společenský život člověka“. Etnické kultury představují historicky formované způsoby existence, dík kterým je zabezpečena adaptace národů k je obklopující přírodní a sociální danosti. V tom taky spočívá funkce kultury – jako specifického nástroje lidské adaptace.
Žádné komentáře:
Okomentovat