krize cil goal

Krize v cílech

V ruském žurnálu Expert se situací ve světové ekonomice zabývá Anna Koroleva. Ledoborec pokroku se zastavil. Turecký ekonom Pazarbasioglu, bývalý viceředitel oddělení valutového trhu v MMF, publikoval stať týkající se zhoršení ekonomické polohy sociálně nejslabších složek populace ve světě.
      V dnešních podmínkách zpomalení ekonomického růstu, je nezbytná celá řada opatření, která by vedla k snížení procenta chudoby. V letech 2001-18 hospodářský růst v 32 zemích umožnil jejich přechod z kategorie nízko-důchodových do kategorie středního důchodu, jejich růst se pohyboval kolem 6%. Turecký ekonom se domnívá, aby dnes došlo k něčemu podobnému, růst by musel být vyšší, ve většině dnešních nízko-důchodových zemích ovšem nepanuje dobrá politická situace. Tyto země jsou silně závislé na zemědělství a jsou velmi citlivé na klimatické výkyvy. Poptávka po jejich produktech není vysoká, u většiny těchto zemích se růst zpomalil, často jsou tyto země velmi zadlužené. Standardní recepty, které se jim předkládají – integrace do globálních trhů, diverzifikace exportu a vábení nových investic, a současně vylepšení v technologických návycích, investice do lidského kapitálu a infrastruktury. Turecký ekonom se domnívá, že mobilizace vnitřních důchodů by zvedla celkovou stabilitu těchto zemí a možnosti vlád.
     Burzovní analytik Alexej Antonov se domnívá, že k urychlení ekonomického růstu jsou nezbytné šokové terapie strukturálních reforem, integrace do světového finančního a ekonomického prostoru, přechod ekonomiky na vysoce technologické koleje, pryč od tradičních formátů –  jako je zemědělství nebo tradiční průmysl. Staré koncepty nepracují, je nutné otevřít brány vzdělání a vysoce rozvité intelektuální kultuře.
      Analytik se však domnívá, že aplikovat výše uvedené návody v zemi, jejíž střední důchod se moc nevzdaluje od hranic chudoby, není dost dobře možné. Většinou se občan pohybuje v intelektuálním prostoru, kde formulovat alternativní myšlení není ani možné. Pak nevelké procento vzdělané populace volí řešení v prostoru běžných intelektuálních návodů, tj emigruje do rozvinutější země, kde vidí perspektivy. Ještě jeden problém podle experta – tyto země nepřivábí investice, nejsou totiž schopny zajistit kapitálu dostatečnou dividendu, navíc k tomu přistupuje i egoistická ekonomická politika nejrozvinutějších zemí. V této optice je akcelerace ekonomik nejchudších zemí pouhou utopií. Pro nejrozvinutější země je snazší pomáhat udržovat bídu chudých zemí v rozumném intervalu než potencovat jejich skutečný ekonomický růst.
        Dlouhá ekonomická expanze dnes logicky končí a dochází ke svému vyvrcholení, domnívá se ředitel analytického odboru Freedom Finance Vadim Merkulov. Ekonomický cyklus trvá víc než deset let, z toho důvodu snížení prognózy ekonomického růstu světové ekonomiky na 2.6% od Světové banky, nepřekvapí. Klíčový ekonomický indikátor RMI se pomalu ocitá v kritické zóně, v USA pořád v oblasti růstu, horší je to v celosvětovém průměru, indikátor klesl pod kritický bod 50. Velká část amerických ekonomických statistiků hovoří o pokračující expanzi v USA, Evropská centrální banka dělá všechno možné, aby potencovala v regionu ekonomický růst, střednědobě to může zachránit situaci. Hovořit o krizi v nejbližších 12 měsících je předčasné, říká Vadim Merkulov.
       Dvacáté století se vyznačovalo ekonomickým růstem, stejně jako předcházející, věk železa a páry, současná epocha, to jsou brzdy. Nerýsují se totiž žádné reálné rozvojové instrumenty, pokud nějaké vůbec, pak je to orientace na vnitřní trh, suverénní monetární politika, chladnější vztah, navzdor doporučením, ke globálním vábením, a též k přímým zahraničním investicím. Proč? Protože jak globální orientace, tak přímé investice, víc ze země vyvanou než naopak. Nekoinciduje to nutně s viděním vládnoucích elit. Ještě komplikovanější je to s rozvojovými cíli. Předcházející etapa, modernizace, přinesla řadě zemí rozčarování. Dnes se dá hovořit o krizi cílů.
      Část lidstva, která se staletí považovala za avantgardu pokroku, plně saturovala své potřeby. Dosažená úroveň potřeb je mnohonásobně plně uspokojuje, a odtud stop stav všeho, i když pokrok se nechápal pouze v materiální poloze. Tato část lidstva byla zodpovědná za kladení cílů, vymýšlela teorie a ideologie. Lokomotiva na čele vlaku rozvitého světa a pasažéři v první a druhé třídě, by nejraději odpojili chvost vagonů třetí třídy, a to nehledě na hodnoty tradičních kultur a s tím spojenou případnou praktickou problematičnost. Lokomotiva a pasažéři první a druhé třídy sami nevědí kterým směrem vyrazit.
       Zásadní problém doby spočívá vůbec v technologické orientaci, včetně přeceňované digitalizace. Substituuje jiné cíle, které vlastně neexistují nebo o nich nikdo nic netuší. Úkol, konečně odstranit bídu, nikoho moc nedojímá, včetně samotných chudých zemí. Krize v cílech se zatím nevepsala do univerzálního podvědomí, jeví se vcelku jako něco abstraktního, co se nás netýká. Je možné, že  krize v cílech implicitně determinuje život lidí podstatně víc než politika a finance.