neděle 9. června 2019

oriana fallaci

Oriana Fallaci

Hvězdná. Odvážná. Spisovatelka a novinářka vysoké kultury. Dávno předtím než všichni tušili oč jde, odhalila pravdu masové imigrace, islamizaci Evropy a evropskounijní výprodej evropské kultury. Nenáviděna fašizoidy všech barev: evropskounijními fanatiky, bruselskými nýmandy, demokratizovanými stalinisty a papeženci islamizované církve. Úryvek z její knihy La rabbia e l’orgoglio, Rizzoli, 2014.
       Pocházím z krajiny kostelů, Kristů a Madon. Itálie je stará země, nikomu ji nedaruji. Její historie přesahuje 3 tisíce let a její kulturní identita je velmi jasná: neurčuje ji náboženství, které si říká křesťanské a církev, která se nazývá katolickou? Lidé jako já mají sklon říkat: já a katolická církev neladíme dohromady. Ale ladíme, dobře ladíme. Ať se nám to líbí nebo nelíbí. Jak by bylo možné neladit?
    Narodila jsem se v kraji kostelů, klášterů, Kristů, Madon, svatých. První tóny hudby, když jsem přišla na svět, byly zvony Santa Maria del Fiore. V zajetí této hudby a této krajiny jsem rostla. Ta krajina a hudba mě naučily chápat architekturu, sochy, malby, všechno co se skrývá v umění. Skrze církev (pak jsem ji odmítla) jsem se začala tázat, co je dobré a co špatné.
      Za vším mým sekularismem a za mým ateismem je vepsána katolická kultura, je součástí mého modu vyjadřování a reflexe. Bože, bože můj, proboha, má madono, kristepane.. Spontánně mě napadají tato slova, ani neregistruji jejich používání. A chcete, abych šla ještě dál? Katolické církvi jsem nikdy neodpustila řady hanebností počínaje inkvizicí, která mi spálila prababičku. S faráři moc nevycházím, jejich modlitby mi nahrazuje hudba zvonů.
       Miluji podoby Krista, Madony a svatých, ať na obraze nebo v soše. Ikony jsou mou mánií. Miluji chrámy a kláštery. Naplňují mě pokojem, závidím těm, kteří tam jsou. A pak přiznejme to: naše katedrály jsou krásnější než mešity a synagogy. Ano nebo ne? Jsou mnohem krásnější než protestantské kostely. Hřbitov mé rodiny je protestantský. Pohřbívají se tam různé denominace, ale je protestantský. Má prababička byla valdenská. Jedna teta evangelička. Prababičku jsem neznala, tetu ano. Když jsem byla malá holčička, brala mě do kostela ve via  Benci ve Florencii, a... bože, jak jsem se nudila! Cítila jsem se tak sama, obklopena věřícími, kteří zpívali žalmy a nic víc, farář, který nebyl farářem, četl z Bible a nic víc. Kostel se v mých očích ani kostelu nepodobal, malá kazatelna, krucifix a basta. Žádný anděl, žádná Madona, žádné kadidlo.. Chyběla mi vůně kadidla a toužila jsem si to nahradit v sousední bazilice Santa Croce, kde se tyhle věci vyskytovaly.
     V mém venkovském domě v Toskáně je malá kaple, vždy zavřená. Po matčině smrti tam nikdo nevstupuje. Ale občas tam vstoupím, utřít prach, kontrolovat nejsou-li tam myši, a navzdor své sekularizované kultuře se tam cítím dobře. Navzdor svému stylu se tam vznáším. Věřím, že většina Italů dozná totéž. (Přiznal mi to i Berlinguer). Svatýbože.
     My Italové nežijeme v amerických podmínkách: etnické mozaiky a náboženství, míchanice tisíce kultur, jsou otevřeni každé invazi, ale též schopni ji odmítnout.  
     Právě proto, že naše kulturní identita je definovaná staletími a je velmi fajnová, není schopna unést masovou imigraci, navíc složenou z lidí, kteří nějakým způsobem chtějí změnit náš způsob života. Naše hodnoty. Říkám, že u nás nemůže mít muezzin místo, stejně jako minarety, falešní abstinenti, jejich páchnoucí středověk a čador. Pokud by měli místo, znamenalo by to totéž, co spálit a zničit Dante Alighieriho, Leonarda da Vinci, Michelangela, Raffaela, renezanci, Risorgimento, popřít svobodu, kterou jsme si vydobyli, naši vlast. Znamenalo by to, darovat jim Itálii. A já Itálii nikomu nedám.
 


Žádné komentáře: