putin gumiljev

Co na to prezident?

V ruském periodiku Nezavisimaja gazeta (ng.ru) publikoval Vladislav Surkov zajímavou historicko-politickou úvahu o ruských dějinách i přítomnosti.  Mluvčí ruského prezidenta Peskov stať přečetl a prohlásil, že při nejbližší vhodné příležitosti ji dá přečíst prezidentovi, co řekne na historickou roli, kterou mu Surkov přisoudil.

     Národ hodný toho slova vždycky žije ze své hlubinné podstaty, kam nedosáhnou sociologické prognózy, propaganda a hrozby. Výrok „Volba u nás vždy existuje“ - udivuje hloubkou i drzostí slova. Co se řeklo před několika lety je zapomenuto, ale podle psychologických zákonitostí, co jsme zapomněli, má na nás ještě větší vliv než to, co si pamatujeme. Tato slova dosáhla mimo řečený kontext a stala se prvním axiomem ruské státnosti na níž staví teorie a praxe současné politiky.

     Iluze volby je nejdůležitější z iluzí západního způsobu života  a západního typu demokracie, má blíž k myšlenkám Barnuma než Kleisthena. Odmítnutí této iluze a upřednostnění realistických determinant přivedlo naši společnost k reflexím o vlastní, osobité a suverénní variantě demokratického vývoje a ztrátě zájmu na diskuzích o tom, jakou má mít demokracie formu a zda-li se má vůbec aplikovat.

     Odkrylo to cesty k nastolení svobodné společenské formace, mimo vliv importovaných chimér, kterou indukuje logika historických procesů a umění možného. Nemožný, nepřirozený a nedějinný rozpad Ruska, i když opožděně, ale napevno, se zastavil. Rozklad se zastavil, Rusko se začalo obnovovat a vrátilo se ke své přirozené a jediné možné poloze, velkému a obnovujícímu se společenství národů. Neskromná role, kterou předurčila naší zemi světová historie, nám nedovoluje mlčet.

     Složitá státnost Ruska dnes pokračuje, je to státnost nového typu, který se u nás ještě nevyskytl. Formuje se, málo se o něm ví, ale jeho životaschopnost je očividná. Stresové testy, kterými již ruská státnost prošla a stále prochází, ukazují, že právě tento organicky vzniklý model politického stroje je efektivním nástrojem života  ruského národa, nejen pro nejbližší budoucnost, ale pro celé století.    

       V ruské historii známe 4 modely státnosti, které jsou pojmenovány po svých zakladatelích: stát Ivana Třetího (velké knížectví, moskevské carství, XV.-XVII. století); stát Petra Velikého (ruské impérium, XVIII-XIX. století); stát Leninův (XX. století); stát Putinův (Ruská federace, XXI. století). Konstruovány lidmi nebo gumiljevski řečeno vzestupem vlny, se nahrazují a adaptují  politické modely, které zabezpečují ruskému světu úpornou cestu nahoru.

       Putinův politický model teprve nabírá na obrátkách a nasměrovává se na dlouhou, těžkou a zajímavou cestu. Cesta k planetární dráze historie je daleko vpředu,  ještě mnoho let bude Rusko Putinovým státem, podobně jako současná Francie 5. republikou de Gaulla. Turecko (navzdory tomu, že tam nyní vládnou antikemalisté) se bude dlouho opírat o ideologii „šesti střel“ Ataturka, USA se dodnes obrací k hodnotám pololegendárních otců-zakladatelů. Nutně se musíme zabývat smyslem a popisem putinského systému moci, komplexem idejí putinismu jako ideologie budoucnosti.

      Politický systém konstruovaný v Rusku má evidentně silný exportní potenciál, vládnoucí i opoziční skupiny v mnohých zemích studují ruský model. Zahraniční politici často obviňují Rusko z vměšování do místních voleb na celé planetě, problém je ještě vážnější – Rusko se vměšuje do jejich mozků, a oni neví jak si počínat s vlastním změněným poznáním. Po katastrofických 90.  letech se země přestala zabývat importovanými ideologiemi a začala odkrývat smysl v sobě, byla schopná informačně kontrovat západ, evropští a američtí prognostici začali stále víc a víc chybovat ve svých předpovědích. Udivuje je a rozběsňuje normální chování elektorátu, objevují choroby populismu.

     Zájem cizinců o ruský politický algoritmus se dá pochopit – ve vlastních zemích nemají proroky a tím čím prochází má Rusko dávno za sebou. Když ještě všichni pomateně vzývali globalizaci a pěli o plochém světě bez hranic, Moskva připomínala, že existuje něco jako suverenita a národní zájem, a že jsou smysluplné. Smáli se nám, naivně věříme ve staré hodnoty, dávno vyšly z módy. Učili nás, že zachovávat hodnoty 19. století je nesmyslné, plnou parou vpřed do 21. věku, byl jejich slogan. Žádné národy a suverenita tam nebudou existovat. Ukázalo se, že 21. století pojede po našem. Anglický Brexit, americké great again, antiimigrační postoje Evropanů – první body vítězící de-globalizace, návratu k suverenitě a nacionalismu. 

     Když na každém rohu vychvalovali internet jako neomezený prostor svobody, kde všichni mohou všechno, všichni jsou si tam jakoby rovni, právě v Rusku nastolili otázku o hloupnutí lidstva: „Co jsme ve světové pavučině – pavouci nebo mouchy?“ Dneska všichni bijí do sítě, mezi nimi i svobodu hlásající byrokraté - jak vylepšit facebook v potvorstvu zahraničního vměšování. Kdysi svobodný virtuální prostor, prezentovaný jako předobraz budoucího ráje, ovládnutý kyber-policií, web zločinem, web terorem, web-armádou a nad tím vším web-moralisté.

      Nikým nezpochybňovaná hegemonie hegemona a velký americký sen o světovládě se už přejedly, mnohým též konec historie s finálním „národy nemají smysl“ . S Amerikou nejsou spokojeni všichni, včetně Američanů. Ještě nedávno málo známý termín z tureckého politického slovníku derin devlet se překládá do angličtiny jako deep state. Za naoko vystupujícími demokratickými institucemi se skrývá absolutně nedemokratická struktura reálné moci. Převodní  mechanismus pomocí násilí, korupce a manipulace pod povrchem občanské společnosti, která (též naoko) odsuzuje manipulaci, korupci a násilí.

     Nedůvěra a závist, které jsou prvotními zdroji sociální energie západních společností, vedou k absolutizaci kritiky. Hackeři, trollové a zlí boots vytěsnili kdysi dominující střední třídu. která udávala podstatně jiný tón ve společnosti.

    Dobrým záměrům politiků a médií už nikdo nevěří, závidí se jim a jsou považováni za podvodníky nebo přímo morální mrzáky. Politické seriály od Bossa po Dům z karet jsou přirozeným obrazem establishmentu.

    Jeden morální mrzák nehradí druhého, klín klínem, podlec podlým..Systém kroků a protikroků, dynamická rovnováha podlosti. Kdo se v tomto systému chová nestandardně, toho neviditelný deep state shodí do propasti. Žádný až tak strašný obraz o západních demokraciích, trochu se to změní a je to méně strašné, jenom občan kroutí hlavou a hledá obrazy něčeho jiného. A vidí Rusko.

    Náš systém, jak konečně všechno u nás, na oko není vynikající, ale čestnější. I když pro mnohé slovo čestnější není synonymem lepšího, má to přitažlivost. 

    Náš stát se nedělí na hlubinný a vnější, jeho části jsou otevřené, i jeho brutální prvky se nepřekrývají žádným architektonickým zlepšením. Byrokracie  když podvádí, pak otevřeně, jako by vycházela z toho, že stejně je to všem jasné. 

     Velké vnitřní tlaky svázané s udržováním obrovských nehomogenních prostor a konstantní přítomnost geopolitických bojů, mají za následek důležitou a rozhodující polohu vojensko-policejních funkcí státu. Tradičně je bereme, na druhé straně to dokazuje, že Rusku nikdy nevládli kupci (s výjimkou pár měsíců 1917 a devadesátých let), kteří považují vojenské za nižší kupeckého, stejně jako jejich liberální souputníci. Pravda se nemusí vycpávat iluzemi, stydlivě skrývat imanentní vlastnosti každého státu – být zbraní k obraně i k útoku.

      Deep state v Rusku neexistuje, všechno je vidět, ale existuje hlubinný národ. Na lesklém povrchu se třpytí elita, století za stoletím (dát ji, co ji patří), která vtahuje národ do svých akcí – partajní shromáždění, války, volby, ekonomické experimenty. Lid se toho opatrně zúčastňuje, ve své hlubině však žije svým vlastním životem. Dvě strany národního života, povrch a hloubka, někdy souzní, ale nikdy nesplynou v jedno.

     Hlubina lidu ve své logice, kam nedosáhnou sociologická šetření, agitace, hrozby a druhé typy vlivů. Pochopení toho, co znamená národ, lid, jak myslí a o co usiluje, často přichází později a ne k těm, kteří s tím mohou něco udělat.

      Společenští vědci se snaží odhalit zda-li hlubina lidu je totéž co obyvatelstvo nebo jeho část. Kdysi ji ztotožňovali s rolníky, s proletáři, s bezpartijními, se zaměstnanci. Někdy tvrdili, že jde o výmysl, že něco takového neexistuje, spustili jakési halucinogenní reformy bez ohledu na lid, no brzo pochopili, že něco takového jako lid musí existovat. Ten často ustupoval pod náporem svých nebo cizích uchvatitelů, ale vždycky nastoupil znovu.

     Hlubinná podstata národa svojí gigantickou super masou vytváří nepřekonatelnou sílu kulturní gravitace, která národ sjednocuje a elitu přitahuje k rodné zemi, čas od času se ovšem musí kosmopoliticky přibarvit.

      Národní a lidové předchází státnímu, determinuje formu státu, limituje fantazie teoretiků, nutí praktiky k ústupkům. Je to mocný atraktor, který přivádí k sobě bez výjimky všechny politické trajektorie. V Rusku můžete začít čím chcete - od konzervativismu, socialismu, liberalismu, ale zakončí se to přibližně jedním. Tím ruským.  

     Umění naslouchat a chápat lid, vidět jeho hlubinu a adekvátně jednat – je unikátní a hlavní kvalita Putinova vládnutí. Nepodléhá žádným rušícím překážkám. V důsledcích je to efektivní a dlouhodobé.

     V systému vládnutí všechny prvky jsou podřízeny principiálnímu zadání – důvěryhodné komunikaci a vzájemné součinnosti hlavního činitele s občany. Hodnoty jsou hodnotami jen ve stupni s jakým realizují tuto vzájemnost. Kromě formálních struktur a elitních skupin, fungují neformální způsoby komunikace. Pokud hloupost nebo korupce vnesou šum do linií vazeb s občany, přijmou se energická opatření, aby se vazba obnovila.

    Ze západu převzatá mnohaúrovňová politická schemata považujeme za rituální, aby existovalo něco, co mají všichni, aby odlišnost naší politické kultury tak nebyla do očí a tak nedráždila. Něco jako kabát, který si berete, když jdete na návštěvu, doma ho nepoužíváte.

     V podstatě lid důvěřuje jenom první tváři, spočívá to v hrdosti nikdy nikým nepokořeného národa, v přímé cestě k pravdě nebo v něčem jiném, těžko říct, ale je to fakt, a ne nový. Nové je to, že stát tento fakt neignoruje, počítá s ním a vychází z něj při svých záměrech.  

     Bylo by zjednodušením to všechno svést na dobrého cara, národ není tak naivní a sotva počítá dobrotu za carskou kvalitu. Spíš platí něco podobného, co řekl Einstein o bohu: „komplikovaný, ale ne zlý.“ Model ruské státnosti začíná s důvěrou a na ní je postaven. To je velký rozdíl od západního modelu, kde nedůvěra a kritika se kultivují. Náš model bude mít dlouhou a slavnou budoucnost, nezlomí se. Pomalu, ale dovede nás do vyšší ligy geopolitických střetů. Budou se s tím muset smířit všichni, kteří požadují, aby Rusko změnilo směr.