CulturaIdentita
Jde o národní identitu Itálie v manifestu hnutí CulturaIdentita, proklamovaného v milánském divadle Manzoni. Zlomit kulturní hegemonii globálních liberálů a politické korektnosti. Existuje něco jako národ a něco jako duše národa. Pocit dějinné spolupatřičnosti k zemi je silnější a významnější než jiné pocity. V Itálii dnes už existuje spousta mediálních prostředků, které se s touto myšlenkou ztotožnily.
Plejáda nejfundovanějších intelektuálů a organizací, jejichž hlas je slyšitelný i v hlavních médiích. V tom je Itálie unikátní v Evropě, informační unifikovanost nedostoupila německého nebo francouzského stupně, umrtvit velkou zemi se liberálním levičákům nikdy nepodařilo. A pak nový generální ředitel italské televize, Marcello Foa. žurnalista z Il Giornale a ředitel Corriere Ticinese, kterého nominoval parlamentní výbor, ne jako v ČR neprůhledná televizní rada a kulturalistická lobby, je po letech globalistické, proimigrantské governance, příslibem obratu v centrálním médiu. V případě malé země jako je ČR, není snadné rozbít vládnoucí monopol proevropskounijní mediální a politické lobby. Republika už možná vůbec nemá sílu na to, aby prohlédla EU podvod, naděje už může přijít pouze odjinud, rýsuje se italská možnost.
Modernizace Itálie od padesátých let byla spojena s amerikanizací a konzumismem, jako všude jinde. Itálie je země bohatá na mýty, lokální svatyně, tradice, tisíce věží po celé zemí naznačují, že národní duch má smysl pro krásu, pro rodinu a pro práci. CulturaIdentita proklamuje obrat k těmto hodnotám, pokud již nejsou definitivně mrtvé. Jeden z iniciátorů hnutí Sansoni vysvětluje: Slova jsou důležitá, ale nejde jen o válku slov, jde o boj forem, porazit tu dnešní - solipsismus a rozplizlost (nanicovatost) - neschopnost vyplodit existenciální jistoty, silné a robustní myšlení, které dá vyšší smysl lidskému počínání a životu. Je to viditelné na uměleckých formách, všechno je vyprázdněné, umění se proměnilo v představení, které se vyčerpá v daném okamžiku a samo se konzumuje.
Dialektický pól alternativy k chaosu dnes není harmonie a hierarchie, ale ekonomická hodnota, kterou establishment komerčního globálního umění daruje svým věrným. Boj o krásu se proměnil v politický boj, nejlepší odpovědí na postmoderní degradaci je znovuvytvoření řádu. Obyčejný člověk přistupuje s netrpělivostí k uměleckokulturním operacím, které jsou kulturními výhradně proto, že se opírají o nepochopitelné filozofické bláboly, které dodávají kulturní hodnotu epigonům vitalistických avantgard (futurismus, dadaismus, kubismus atd.), a které jsou dnes do nekonečna opakované povrchním a asfixujícím způsobem. Odpovědí na to není banální návrat ke klasice, ale spíš znovunalezení identity národa. Tradice to neznamená minulé, ale to, co nikdy nekončí. Musí to vycházet ze silných principů a k tomu přidat únavnou každodenní práci.
Žádné komentáře:
Okomentovat